Článek
Ale nebudu vás déle napínat, pojďme na to.
Je čtvrteční odpoledne 28. dubna 1988 a na letišti Hilo na nejjižnějším z Havajských ostrovů se chystá ke vzletu posádka Boeingu 737 společnosti Aloha Airlines na pravidelné lince do hlavního města Honolulu. O 90 cestujících se stará 5 členů posádky. V kokpitu má hlavní slovo kapitán Bob Schornstheimer s náletem 8 500 hodin, z toho 6 700 za kniplem Boeingu 737. Na postu druhého pilota sedí Madeline Thompkinsová, která má na svém kontě 8 000 letových hodin, z toho 3 500 na tomto typu letounu. Funkci vedoucí kabiny zastává Clarabelle Ho Lansingová, která profesi letušky zasvětila celý svůj život. Vykonává ji úctyhodných 37 let. Zkrátka, lepší posádku byste si nemohli přát.
Ale letoun už taky něco pamatuje. Mezi Havajskými ostrovy pendluje již 19 let a má za sebou 89 000 vzletů a přistání.
Ve 13 hodin 25 minut místního času dostává posádka povolení ke vzletu. Ten proběhne naprosto bez problémů a letoun stoupá do hladiny dva čtyři nula, tedy 24 000 stop, což je 7 315 metrů. Že se při tom postarší stroj trochu třese, si už posádka zvykla, a proto ji to nijak neznepokojuje.
Pro tento let připadla úloha řídícího pilota Madeline. Kapitán má na starosti monitoring letu a komunikaci s řízením letového provozu. Let trvá pouhých 35 minut, proto letušky začínají podávat nápoje, když letoun ještě stoupá. Volně se tedy pohybují, kdežto pasažéři musí zůstat sedět připoutaní.
Ve 13 hodin 45 minut za ideálních povětrnostních podmínek dosahuje Boeing 737 letové hladiny dva čtyři nula, tj. 24 000 stop. Vtom se ozve ohlušující rána a kus střechy od první do páté řady včetně bočních stěn, což představuje 35 metrů čtverečních, je pryč. V kabině okamžitě vypadnou kyslíkové masky a pasažéři včetně pilotů jsou vystaveni proudění vzduchu o síle orkánu, mrazu -50°C a hroznému hluku.
Všechny volně ložené věci letí ven. A bohužel, nejen ty. Vedoucí kabiny, která tak milovala svoji práci, stojí v uličce u páté řady a najednou je nenávratně pryč! Jako kdyby ji někdo vystřelil do vzduchu.
Piloti ihned nasazují kyslíkové masky a kapitán přebírá řízení, zatímco pilotka se snaží spojit s dispečery na zemi a vyslat signál nouze. Část Boeingu hned za kokpitem chybí, trup drží pohromadě pouze podlaha a letoun se může každou chvíli ve vzduchu rozpadnout.
Kapitán se snaží dostat stroj co nejdříve do bezpečné výšky, kde lze normálně dýchat a nebude tam takový mráz. Klesá rychlostí 1 200 metrů za minutu. Zbylí dva členové palubního personálu se marně pokoušejí spojit s piloty přes intercom. Nikdo totiž neví, jestli stroj vůbec někdo pilotuje. Cestující mají obavy, jestli to piloty také nevycuclo ven. Tak se letuška ze zadní části letounu vydává na cestu dopředu, ale nejde to. Proudění vzduchu je tak silné, že se nedá lézt ani po zemi.
Nejbližší ranvej, kde mohou přistát, se nachází na letišti Kahului na ostrově Maui. Jenže to je skryté v údolí mezi dvěma sopkami a přistání tu není jednoduché ani pro letadla, co jsou v naprostém pořádku. A aby komplikací nebylo málo, letounu, který tak tak drží pohromadě, stojí v cestě ještě více jak 3000 metrů vysoká hora. Vydrží rozbitý Boeing složité manévrování a podaří se tam pilotům vůbec doletět?
Madeline se stále nedaří navázat spojení s řízením letového provozu v Honolulu, tak zkouší dispečery na letišti v Kahului a uspěje. Informuje je o kritické situaci a dostává povolení k přistání na dráhu 02. Let Aloha Airlines 243 je 20 mil, to jest 32 kilometrů od letiště a řídící na věži okamžitě vyhlašují poplach. Hasiči a záchranáři jedou k ranveji.
Piloti mají před sebou velkou zkoušku, musí obletět již zmiňovanou horu a pak se vrátit zpět na přistávací rovinu. To se jim podaří a teprve v tuto chvíli jsou si pasažéři jisti, že letoun někdo řídí.
Posádka má před sebou závěrečnou fázi klesání a snižuje rychlost na 380 kilometrů v hodině. Tím se značně snížila i hladina hluku, tudíž se piloti již navzájem slyší. Od řídící věže obdrží informace o rychlosti a směru větru, který na tomto letišti umí hodně potrápit. Zatím se zdá, že jim jde na ruku. Věž požaduje informace o počtu zraněných, ale ty jim posádka nemůže poskytnout, neboť intercom stále nefunguje a oni vůbec nevědí, jak na tom cestující jsou a zda nějaké neztratili.
A vtom se objeví nový problém, tentokrát s hydraulikou. Odešel posilovač řízení a kapitán musí vynaložit veškerou sílu, aby vůbec pohnul kniplem. Zároveň se obává, zda nejsou poškozeny i další systémy. Rozhodne se proto hned vysunout podvozek. Hlavní se vysune, ale kontrolka předního nesvítí. To je to poslední, co by v této již tak kritické situaci chtěl pilot vidět.
Na druhý pokus se rozsvítí, ale piloti stejně nemají jistotu, jelikož pro značný hluku neslyší typický zvuk, který vysunutí podvozku doprovází. V takovémto případě obvykle následuje průlet nad letištěm a dispečeři provedou vizuální kontrolu. Ovšem se značně poškozeným letounem, který se může každou chvíli rozpadnout, musí piloti co nejdřív na zem a na žádný průlet není čas.
Posádka má letiště v dohledu a začne konfigurovat letoun na přistání. Ještě předtím vyzkouší funkčnost klapek. Jelikož ztrátou části trupu se naprosto změnily fyzikální vlastnosti letounu, rozhodnou se piloti pro přistání jen s částečně vysunutými klapkami, místo na 40, pouze na 15. Z toho vyplývá, že budou mít podstatně vyšší přistávací rychlost.
Tu musí Madeline pro tuto nezvyklou konfiguraci rychle spočítat. A výpočet je sakra složitý. Je třeba vzít v úvahu rychlost a směr větru, celkovou hmotnost letounu a délku přistávací dráhy. Bezpečná přistávací rychlost pro dráhu 02 je 152 uzlů, tedy 282 kilometrů za hodinu, v tomto případě však bude podstatně vyšší. O kolik, to zjistíme za okamžik.
Hasiči na letištní ploše bedlivě sledují přibližující se letoun, zatímco většina pasažérů se loučí se životem, jelikož jsou přesvědčeni, že se s takto poškozeným letounem bezpečné přistát nedá. Ale krotiči ohně mají pro posádku příznivou zprávu, přední podvozek je vysunutý. Dispečeři ji okamžitě předávají.
Nastává okamžik pravdy. Letoun o hmotnosti 40 tun, bez části trupu a s přistávací rychlostí o 40 kilometrů v hodině vyšší, než je maximálně povolený limit, se blíží k prahu dráhy. Dokáže zastavit?
Za pár sekund se Boeing 737 společnosti Aloha Airlines pod vedením zkušeného kapitána Boba Schornstheimera, který v těchto několika minutách zúročil veškeré své dovednosti, dotýká ranveje. I přes jeden nefunkční reverz se naprosto vyčerpané, ale šťastné posádce podaří zabrzdit ještě daleko před koncem dráhy.
Záchranáři již čekají na místě a pohledu, jaký se jim naskytne, nemohou uvěřit. Přední část letounu od kokpitu do páté řady je v provedení kabriolet. Nikdo nechápe, jak s tak vážným poškozením dokázali piloti udržet letoun ve vzduchu celých 13 minut a bezpečně přistát. Okamžitě začíná evakuace pasažérů, záchranáři vynášejí zraněné, ale řada z nich dokáže odejít po svých.
Celková bilance této kuriózní nehody je jedna oběť – letuška, jejíž tělo nebylo nikdy nalezeno a 65 zraněných, z nichž nikdo není v ohrožení života. Jedná se převážně o omrzliny, psychická traumata a zranění způsobená létajícími předměty a otřesy letounu. Nebýt okamžité reakce, dokonalé souhry a pilotního umění posádky, byly by důsledky podstatně tragičtější.
Vzápětí přijíždějí na letiště vyšetřovatelé NTSB (Federální úřad pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických). Ani oni nevěří vlastním očím, protože nic takového v životě neviděli. Čeká je velice složitý úkol, musí zjistit, proč k destrukci letounu ve vzduchu vůbec došlo. Nejprve vyloučí teroristický čin, žádná bomba ani obdobné zařízení příčinou výbuchu nebylo.
Dále zkoumají veškeré záznamy o pravidelných technických prohlídkách a opravách Boeingu. Nejlepším důkazem, co se stalo, by byla chybějící část trupu, jenže ta leží někde na dně Pacifiku. Tudíž se musí spokojit s tím, co mají k dispozici.
Tento konkrétní stroj byl v provozu od května 1969 a maximalní životnost Boeingu 737 je stanovena na 20 let nebo 75 000 vzletů a přistání. A tento druhý limit letoun už dávno překročil. Byl nasazován převážně na krátkých trasách, tudíž nadměrně zatěžován změnami tlaku. V závislosti na výšce letu se trup rozpíná nebo naopak smršťuje. Prokáže expert z oblasti metalurgie, zda byla příčinou nehody opravdu únava materiálu nebo budou vyšetřovatelé hledat dál? To zjistíme za chvilenku.
Laboratorním zkoumáním části trupu v oblasti zlomu objevili vyšetřovatelé drobné trhliny kolem nýtů, spojujících jednotlivé díly letounu. Rovněž prokázali, že nevznikly při nehodě, ale mnohem dříve. Také odhalili poškození trupu vlivem koroze. Tu mělo na svědomí vlhké havajské podnebí a vzduch nasycený solí. Kdyby technici společnosti Aloha Airlines prováděli správně pravidelné technické prohlídky svých strojů, museli by na tyto závady přijít. Jenže revize se dělaly většinou v noci za umělého osvětlení a malé trhliny nebyly vidět.
Čeho si nevšiml technický personál, toho si všimla jedna cestující. Při nástupu předními dveřmi postřehla trhliny přesně v místě, kde se za pár minut oddělila část trupu jako když zvednete pokličku z hrnce. Chtěla to oznámit letuškám, jenže byly zaneprázdněné a pak si řekla, že o tom asi vědí a ničemu to nevadí.
Prasklina se při stoupání letounu zvětšovala a když se dovnitř dostal vzduch zvenku, došlo k explozivní dekompresi, která dílo zkázy dokonala. Vedení společnosti Aloha Airlines vzalo vinu za tuto havárii na sebe, neboť si bylo vědomo nedostatků při provádění technických prohlídek.
Od této doby dbá drtivá většina leteckých společností na včasnou obměnu stárnoucích strojů a snižuje tak riziko vzniku obdobné nehody na minimum.
Kapitán Schornstheimer a druhá pilotka Thompkinsová, která se záhy stala kapitánkou, obdrželi v roce 1989 nejvyšší vyznamenání v oblasti letectví Polaris Award.
Vidíte, i z beznadějně vyhlížející situace se dá dostat. A nejen ve vzduchu, ale i na zemi. Proto to nikdy nevzdávejte!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/YYa7Fq5Ec6c?si=GH3f6HyJ5gf9dLsL
„Zázračné přistání“ - utrhla se střecha a letuška zmizela. Letadlo však nespadlo – Koktejl.cz https://share.google/rd1E2bQWuBuk2LzMt
Aloha_Airlines_1988_AAR8903.pdf https://share.google/ojSy2JcJI6bEDhtMc
