Článek
Po dlouhém hledání jsem pro vás jeden takový případ přece jen našla. Pojďme se tedy společně ponořit do příběhu letu Swiss Air 111.
Je běžný středeční večer, 2. září 1998 a na největším newyorském letišti, nesoucím jméno prezidenta Johna F. Kennedyho, se připravuje ke startu posádka letounu McDonnell Douglas MD-11 švýcarské letecké společnosti Swiss Air. Na palubu třímotorového proudového letounu, mířícího do Ženevy, nastupuje 215 cestujících, o něž se bude starat 11 letušek a stewardů. A chutnou krmi jim bude připravovat a servírovat palubní kuchař. Ano, i tak se dříve létávalo. Mimochodem, na palubách letounů ČSA jsem zažila i točenou plzeň, vepřo knedlo zelo, kaviár, šampaňské, nerezové příbory a porcelánové talíře.
Ale zanechme vzpomínání a vraťme se zpět k našemu letu Swiss Air 111. V kokpitu 7 let starého stroje velí devětačtyřicetiletý Urs Zimmermann, jeden z nejlepších kapitánů společnosti. Pro Swiss Air pracuje dlouhých 27 let a působí rovněž jako letecký instruktor. Za kniplem dopravních letounů strávil 10 800 hodin a má zkušeností na rozdávání. Na postu prvního důstojníka mu sekunduje šestatřicetiletý Stefan Löw, který má na svém kontě 4 800 letových hodin a pro tentokrát mu připadla role řídícího pilota. Kapitán bude monitorovat přístroje a komunikovat se zemí.
Tento konkrétní MD-11 je vybaven převratnou novinkou, která má cestujícím zpříjemnit dlouhé mezikontinentální lety. Jedná se o palubní zábavní a informační systém s bohatou nabídkou filmů, her a dokonce připojením na internet. Proč se o něm zmiňuji, když dnes patří ke standardu? Protože bude hrát v našem příběhu stěžejní roli, ale víc vám zatím neprozradím.
Ve 20 hodin 18 minut místního času dostává posádka povolení ke vzletu. Stroj s 229 lidmi na palubě se odpoutá od země a zamíří na severovýchod. Stoupá do cestovní hladiny tři tři nula, tedy 33 000 stop nebo-li 10 058 metrů. Letoun řídí autopilot, posádka sleduje přístroje a cestující si užívají naprosto klidný let.
O hodinu a půl později naruší pohodu v kokpitu zápach kouře. Piloti marně hledají jeho zdroj. Pro jistotu zavolají letušku, která přítomnost zápachu a náznak kouře potvrdí. V kabině pro cestující po něm však není ani památky. Posádka tedy usoudí, že se nejedná o nic závažného. Ani teplotní čidla a detektory žádný požár nesignalizují. Jenže ve skutečnosti se schyluje ke katastrofě.
Za necelou minutu se kouř v kokpitu objevuje znovu a s podstatně větší intenzitou. Kapitán se v souladu s předpisy rozhodne přistát na nejbližším letišti. Vysílá signál naléhavosti PAN-PAN, o stupeň nižší než signál nouze MAYDAY a žádá řízení letového provozu o kurz k Halifaxu. Pilotní kabina se začíná plnit kouřem a piloti si nasazují kyslíkové masky. Přestože z důvodu zadýmení prostoru špatně vidí na přístroje, mají letoun plně pod kontrolou. Začínají klesat z cestovní hladiny a k nejbližšímu letišti v Halifaxu zbývá 20 minut.
Kapitán studuje přibližovací mapy, neboť tamější letiště vůbec nezná a hlavní steward informuje pasažéry o odklonění letu z důvodu drobné závady. V kabině pro cestující žádný kouř cítit ani vidět není, takže všichni přijmou oznámení s naprostým klidem. Dispečer v Halifaxu mezitím vyhlašuje pohotovost pro veškeré záchranné jednotky, které okamžitě míří na letištní plochu.
MD-11 s 229 lidmi, jejich zavazadly a 130 tunami paliva značně překračuje maximální přistávací hmotnost. Posádka musí část pohonných hmot vypustit. Dřív, než se k tomu dostane, odpojí se sám od sebe autopilot, tudíž první důstojník musí řídit ručně. Zdá se, že kouř v kokpitu předznamenává jakýsi závažnější problém. Vzápětí vypovídají službu všechny palubní přístroje, v rychlém časovém sledu jeden za druhým. A v kokpitu se objeví plameny. Kapitán na nic nečeká a ihned vyhlašuje stav nouze.
Ve 22 hodin 24 minut se v pilotní kabině rozpoutá ohnivé peklo. Plameny doslova olizují pilotům záda, přesto první důstojník drží knipl a snaží se co nejdříve dostat letoun na zem. A kapitán se pokouší zkrotit oheň pomocí ručního hasicího přístroje. Dispečer dává posádce pokyn k vypuštění paliva, ale žádné reakce se nedočká. Piloti svádějí marný boj s ohněm, který i přes použití výkonných hasicích přístrojů, nabývá na intenzitě.
O 6 minut později vyděsí obyvatele malé pobřežní vesničky v Novém Skotsku mohutná exploze. Ale nikdo z nich netuší, co se stalo, na rozdíl od dispečera, který má let Swiss Air 111 na starosti. Ten okamžitě po tom, co mu ikonka osudného letu zmizí z obrazovky radaru, vyhlašuje poplach a do oblasti jeho posledního výskytu míří lodě a vrtulníky se záchranáři. Záhy však zjišťují, že není koho zachraňovat a za rozbřesku se jim naskytne hrůzný pohled na tisíce drobných úlomků letounu, plujících na hladině Atlantiku. Stroj ji musel prorazit obrovskou rychlostí. Později se ukáže, že to bylo 900 km/h.
Hned ráno dorazí na místo neštěstí vyšetřovací tým z kanadské komise pro bezpečnost v dopravě. Ten záhy doplní experti z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických, zástupci firmy Boeing, letecké společnosti Swiss Air a začíná nejrozsáhlejší vyšetřování letecké nehody na americkém kontinentě.
Experti mají k dispozici jedinou indicii, a sice informaci od letového dispečera o požáru v kokpitu. Ale co ho způsobilo? To musí zjistit. Zatím však netuší, že je čeká náročné pátrání hodné Sherlocka Holmese, trvající několik let. Nejprve je potřeba vyzvednout statisíce úlomků a vrak letounu, ležící na dně Atlantiku v hloubce 55 metrů. S pátráním na mořském dně jim pomáhají autonomní ponorky amerického námořnictva, vybavené kamerami s vysokým rozlišením.
A nezměrné úsilí přinese po týdnu první ovoce. Vyšetřovatelé najdou oba palubní zapisovače a okamžitě je odesílají k dešifrování. A co jim poví? Ještě v době, kdy posádka vyhlašovala stav naléhavosti kvůli kouři v kokpitu, šlapaly všechny palubní systémy jako švýcarské hodinky. Zlom nastal ve chvíli, kdy piloti zahájili nouzový sestup. Ale to nejdůležitější v datech z obou černých skříněk chybí. Posledních 6 minut letu už nezaznamenaly. Systémy odcházely jeden po druhém a nakonec vypověděly službu i palubní zapisovače.
Vyšetřovatelé jsou bezradní. Zdroj, na který spoléhali, selhal a nic jiného v rukou nemají. Pokračují ve vyzvedávání trosek, shromažďují je v nedalekém vojenském hangáru a podrobují důkladné expertíze. Jak se mohl malý požár v kokpitu během pár minut proměnit v katastrofu? Specialisté vyjmuli z trosek 250 kilometrů kabelů a zkoumají je doslova milimetr po milimetru. A vida, zdá se, že jsou na stopě. Vadný kabel a ožehnutý kov přináší důkaz, že oheň skutečně vznikl na nepřístupném místě v kokpitu přímo za prvním důstojníkem. Postupně prověří veškerou kabeláž a dojdou k závěru, že požár způsobil s největší pravděpodobností palubní zábavní systém. Ten byl do letounu montován dodatečně a nebyl řádně začleněn do elektrického systému. Kromě toho měl obrovskou spotřebu energie, silně se zahříval a zvyšoval teplotu na palubě.
Tak to bychom měli, ještě zbývá nalézt odpověď na otázku, proč požár tak rychle sílil a pilotům se ho nepodařilo uhasit. Desítky specialistů se dál probírají úlomky, které donedávna tvořily jeden z nejspolehlivějších dopravních letounů a hledají zbývající dílek skládanky. Trvá jim to 4,5 roku a celkové náklady na vyšetřování včetně vyzvednutí trosek se vyšplhají na 40 milionů amerických dolarů.
Závěrečná vyšetřovací zpráva hovoří jasně. Požár vznikl v nepřístupném místě a šířil se šachtami obloženými vysoce hořlavým polyethylenem. Jak je možné, že tento materiál úspěšně prošel zkouškami na nehořlavost, nedokázal vysvětlit ani výrobce letounu. Experti rovněž prokázali, že první důstojník byl na živu ještě minutu před nárazem na mořskou hladinu. Bohužel, zachránit hořící, naprosto neovladatelný letoun nebylo v lidských silách.
Okamžitě po této tragédii byl palubní zábavní systém ze všech letounů Swiss Air odinstalován a byla provedena podrobná kontrola kabeláže u všech strojů MD-11. Švýcarský letecký dopravce zároveň odstranil veškeré hořlavé izolace ze všech svých letounů. Postupně se k němu přidala i řada dalších renomovaných aerolinek.
Dnes se při výrobě letadel používají výhradně nehořlavé materiály a do nepřístupných částí se montují velice citlivé detektory kouře a požární čidla tak, aby posádka mohla v případě počínajícího požáru okamžitě zareagovat. Zároveň platí podstatně přísnější bezpečnostní a protipožární předpisy, takže kvůli ohni už letadla nepadají.
Tak šťastnou cestu!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/80BVDvjqf7w?is=q0AJ-75KYLG2y3Av
https://youtu.be/Z42Cu6oq9qQ?is=giMAwtqvStEQ4YH1
https://youtu.be/HcL0UYQm4OA?is=SQ-ZoRS7Tssovlej
Accident McDonnell Douglas MD-11 HB-IWF, Wednesday 2 September 1998 https://aviation-safety.net/asndb/323910
