Článek
Zmařené životy více jak 400 civilistů, které měly armády Varšavské smlouvy, především ta sovětská, na svědomí. A toto číslo zdaleka není konečné, neboť historici objevují nová fakta a s nimi i nové oběti.
Vy, kdož jste tuto dobu zažili a bydleli stejně jako já v blízkosti vojenských újezdů, obsazených takzvanou Střední skupinou sovětských vojsk, mi jistě dáte za pravdu, že se vojáci chovali hůř, než divoká zvěř. Naši občané se kupříkladu stávali oběťmi častých dopravních nehod, způsobených řidiči těžké vojenské techniky.
Taková škodovka neměla proti mnohatunovému obrněnci nebo dokonce tanku nejmenší šanci. Vojáci nedodržovali absolutně žádná pravidla silničního provozu a často se pohybovali s obřími vozidly na veřejných komunikacích.
O obrovském štěstí mohou mluvit přeživší účastníci zájezdu v příběhu, který vám právě teď budu vyprávět.
Je časné páteční ráno 23. srpna 1985 a pracovníci stavebního podniku v Rychnově nad Kněžnou vyrážejí na třídenní podnikový autobusový zájezd do severočeských skláren. Jsou skvělá parta a těší se, že si exkurzi náležitě užijí. Po hodince a půl jízdy se zastaví na snídani v tehdy vyhlášeném motorestu nedaleko Jičína. V tuto chvíli nemá nikdo ze 45 výletníků nejmenší tušení, že do novoborských skláren vůbec nedorazí.
Náležitě posilněni nastupují zpět do vozu a čeká je necelých 80 kilometrů do cíle. Pokračují přes Sobotku a Mnichovo Hradiště. Odsud dál směrem na Českou Lípu vede tato velice frekventovaná komunikace vojenským prostorem Ralsko. A ještě ke všemu je lemovaná hlubokými lesy.
Dnes bychom v takovém úseku předpokládali možný střet se zvěří, jenže řidič autobusu společně s cestujícími spatří kousek za obcí Kuřívody něco docela jiného. Z čista jasna se zprava z hustého lesa vynoří padesátitunový tank T-72, jako by ho tam někdo teleportoval.
Šofér zahlédne hlaveň a okamžitě strhne řízení doleva. I když zareaguje bleskurychle, nedokáže srážce zabránit a autobus nemá proti ocelovému kolosu žádnou šanci. Hlaveň pronikne dovnitř předním oknem jako nůž máslem, tankové pásy se zakousnou do zadní nápravy a roztrhnou ho vejpůl, jako kdyby to byl papírový model. Přední část se převrátí na bok a zahučí do příkopu, zadní, notně skalpovaná, zůstává kupodivu stát na silnici.
Nad cestujícími museli v tu chvíli asi bdít všichni svatí, jelikož při této hrozivě vyhlížející havárii nikdo nezemřel. Paradoxně pomohlo, že tank neměl zajištěnou hlaveň proti pohybu. Ta, jakmile prorazila okno, otočila se a vyjela ven. Pokud by byla nehybná, dopadla by havárie podstatně tragičtěji, jelikož ji měli pasažéři ve výši hlavy.
A pasažéři v zadní části autobusu měli také z pekla štěstí. Většina z nich při nárazu vylétla ven. Jakmile by zůstali uvnitř, skončili by pod tankovými pásy. Ale stejně všichni utrpěli zranění od středně těžkých až po velmi vážná s trvalými následky. Záchranáři to měli na místo poměrně daleko, neboť havárie se stala těsně za hranicí dvou krajů, Libereckého (tehdy Severočeského) a Středočeského a nejbližší nemocnice i záchranná služba sídlily v 25 kilometrů vzdálené České Lípě. I přesto se všem zraněným dostalo pomoci včas.
A jestli si myslíte, že při jejich záchraně asistovali i sovětští vojáci, hluboce se mýlíte. Ti nehnuli ani brvou.
Vyšetřovatelem havárie za českou stranu byl pověřen tehdejší kriminalista major Václav Bilický. Shodou okolností, právě on se po odchodu sovětských vojsk stal hlavním pyrotechnikem, který zodpovídal za likvidaci nevybuchlé munice v tomto vojenském prostoru. V Kuřívodech bydlí dodnes a provozuje pyrotechnické muzeum.
Ale vraťme se zpět k nehodě. Určitě vás napadá obligátní otázka: Kdo byl shledán viníkem a jak byl potrestán. Odpověď na první část otázky je velice jednoduchá. Jednoznačným viníkem byla určena posádka tanku a její nadřízení.
Tanky přes tuto komunikaci přejížděly poměrně často. Aby byl manévr bezpečný, o to se starali takzvaní regulovčíci, to jest vojáci, kteří měli oprávnění řídit provoz podobně jako dopravní policisté. Jenže tentokrát se žádný regulovčík nekonal. Je docela možné, že tank vjel na silnici omylem. Jenže to viníky v žádném případě neomlouvá.
A co tresty, padly nějaké? Kdepak! Trestné činy sovětských vojáků nespadaly do kompetence naší policie ani soudů, nýbrž vojenské policie a prokuratury země, odkud dotyční pocházeli. A jestli si myslíte, že se postižení dočkali nějakého odškodnění či bolestného, hluboce se mýlíte. Tak to prostě za komunistů, dálkově ovládaných z Moskvy, chodívalo.
Možná si teď říkáte, a proč vůbec vedla skrz vojenský výcvikový prostor veřejná a ještě k tomu hodně frekventovaná komunikace? Protože tam byla dávno předtím, než si území „půjčila“ okupační armáda.
Při studiu podkladů pro tento článek, jsem v nejmenovaném denním tisku narazila na jeden úplný nesmysl. A sice, že tato silnice byla průjezdná pouze jednou za rok v rámci dne otevřených dveří sovětského vojenského prostoru u příležitosti výročí jejich vpádu do Československa. Nevím, kdo na takovouto s prominutím hovadinu přišel. Jednak Sověti žádné dny otevřených dveří v Ralsku nikdy nepořádali a za druhé, tato silnice číslo 268, je běžnou veřejnou komunikací po celou dobu své existence. A za posledních téméř 60 let to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť jsem po ní jezdila téměř každý víkend z České Lípy k příbuzným do Českého ráje.
Doufejme, že k nám již nikdy žádná okupační armáda nevtrhne a s tanky se budeme setkávat jen ve filmech pro pamětníky nebo počítačových hrách.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/hlaven-tanku-pred-30-lety-rozparala-autobus-plny-lidi-20150821.html
https://www.vhu.cz/dvacet-tri-podivnych-let-pobytu-sovetskych-vojaku-v-ceskoslovensku/
https://www.echo24.cz/a/wuwHF/novy-ucet-sovetske-okupace-402-mrtvych-cechoslovaku
