Článek
Ale takových zázraků, za nimiž stojí dokonalá součinnost posádky a vrchol pilotního umění, se událo mnohem víc, jen nebyly tak medializované. Ať už se jednalo o úspěšná přistání po výpadku všech motorů či dokonce selhání hydrauliky. Dnes se budeme také zaobírat jedním leteckým zázrakem, i když z trochu jiného soudku.
Ale nebudu vás déle napínat, pojďme na to.
Je nádherný letní den, 2. srpna 2005 a na mezinárodním letišti Charlese de Gaulla v Paříži se připravuje ke startu posádka Airbusu A340 společnosti Air France. Let 358 s 309 lidmi na palubě má namířeno do kanadského Toronta. O 297 pasažérů na palubě 6 let starého stroje se bude starat 12 členů posádky. Té velí sedmapadesátiletý kapitán Alain Rosaye, který má na svém kontě úctyhodných 15 400 letových hodin. Na postu druhého pilota mu bude sekundovat třiačtyřicetiletý Frédéric Naud, který strávil v kokpitu dopravních letounů více jak 4 800 hodin a za kniplem Airbusu A340 také není žádným nováčkem.
Řídícím pilotem v první fázi osmihodinového letu bude kapitán a na přiblížení a přistání si role vymění. To je běžná praxe na delších trasách u všech leteckých společností. Čtyřmotorový Airbus A340 patří k nejspolehlivějším dopravním letounům vůbec a může se chlubit vynikajícími bezpečnostními statistikami.
Krátce před 14. hodinou místního času dostává posádka povolení ke vzletu a vzápětí míří vstříc modrému nebi. Vzlet proběhne naprosto bez problémů a plně obsazený letoun stoupá do cestovní hladiny. Značnou část cestujících tvoří francouzští studenti. Někteří z nich letí úplně poprvé a náramně si užívají poklidný let za ideálních povětrnostních podmínek. I v kanadském Torontu je horký letní den s abnormálně vysokými teplotami, ale meteorologové varují před blížící se silnou bouřkou, lijákem, kroupami a poryvy větru.
Stroj řídí autopilot a posádka obdrží aktuální informaci o počasí z Toronta, z níž rozhodně není nadšená. Nad letiště a jeho okolí se nasouvá mohutná bouřková oblačnost, která jen tak hned neustoupí. Čím víc se let Air France blíží k cíli, tím víc se počasí zhoršuje. Silné bouřky, prudký liják a poryvy větru bičují letištní plochu. Jakmile se bouřka vyskytne na sestupové rovině, nelze ji obletět. Existují pouze dvě možnosti. Buď pokračovat v sestupu, což je velice riskantní nebo divertovat na záložní letiště.
Nad Torontem se čerti žení. Letiště zahalují temná mračna, blesky prakticky nepřetržitě křižují oblohu a ranveje připomínají divokou řeku. Všechny letouny, chystající se na přistání, jsou navedeny na vyčkávací okruhy. Kapitán letu Air France 358 chvíli uvažuje, zda nebude lepší odklonit do 300 kilometrů vzdáleného Ontaria, neboť paliva mají dost, ale dispečer na věži ho ujišťuje, že bude letiště brzy otevřeno. A tak zatím krouží ve vyčkávacím obrazci a čekají, jak se situace vyvine.
A opravdu, po dvaceti minutách je provoz na mezinárodním letišti v Torontu obnoven, i když pouze na jedné ranveji. Posádka Airbusu A340 společnosti Air France dostává povolení k přiblížení a klesání do 5 000 stop, což je 1 524 metrů a kolem 16 hodiny by měl stroj dosednout. V tuto chvíli nikdo z pasažérů ani členů posádky netuší, jaké drama je v závěru letu čeká.
Přiblížení a přistání má na starosti druhý pilot, kapitán komunikuje s řízením letového provozu a monitoruje let. Jakmile započnou závěrečnou fázi přiblížení, nepřízeň počasí se začne projevovat silnými turbulencemi. Letadlo se třese, jako kdyby jelo po české okrsce a posádce je jasné, že závěr tohoto letu bude velice dramatický. Piloti konfigurují letoun na přistání, jeden blesk střídá druhý a s obřím Airbusem cloumají poryvy větru.
Posádky letounů, které právě přistály, hlásí slabý brzdný účinek. Dispečer na tuto skutečnost upozorňuje i let Air France 358 a povoluje mu přistání na dráhu 24 levá. Ta je o 650 metrů kratší, než ostatní tři, které jsou kvůli velkému množství vody zavřené, piloti tudíž nemají na výběr. Vypínají autopilot, první důstojník přebírá řízení do svých rukou a v 16 hodin 2 minuty se Airbus A340 Air France dotýká ranveje. Přistání je velice tvrdé, ale cestující si oddechnou, že jsou na zemi.
Jenže to nejhorší teprve přijde. Stroj se pilotům nedaří zastavit, přestože mají brzdy sešlápnuté až na podlahu, vysunuté spoilery i reverz. Vzápětí se rozpoutá hotové peklo. Letoun přejede ranvej, stopadesátikilometrovou rychlostí se řítí do hluboké rokle za ní a skončí na jejím dně. Zděšení pasažéři vidí okénky oslepující ohnivou záři a kabina se začíná plnit černým štiplavým dýmem a pachem hořícího paliva.
Lidé, hnáni pudem sebezáchovy, se snaží dostat za každou cenu co nejdříve ven. Bohužel, většinu z osmi nouzových východů nelze pro zuřící požár a několikametrové plameny, které olizují trup stroje, vůbec použít. Palubní personál se ze všech sil snaží ukočírovat běsnící pasažéry a dát evakuaci nějaký řád. Nouzové východy blokují cestující se zavazadly, přestože byli důrazně upozorněni, aby je ponechali v letadle. Přes hustý černý dým není uvnitř vůbec vidět a lidé začínají lapat po dechu.
Kapitán, s nímž se nárazem utrhla sedačka, je těžce zraněný a druhý pilot se ho pokouší dostat do bezpečí. Pasažéři, kteří unikli z ohnivého pekla, utíkají co nejdál od hořícího letounu a šplhají do svahu. Záchranné složky jsou na místě za pouhých 52 vteřin, ale havarovaný letoun, který v plamenech a dýmu není ani vidět, vybuchuje.
Zpráva o tragédii se okamžitě šíří všemi sdělovacími prostředky napříč světem a příbuzní pasažérů na ně stále marně čekají v příletové hale. A vy stále čekáte na ten slibovaný zázrak, že? Dobře, nebudu vás déle napínat. Dokonale sehraný a perfektně vycvičený palubní personál dokázal za pouhých 90 vteřin dostat všech 309 lidí z paluby hořícího Airbusu do bezpečí. Nikdo při této hrůzu nahánějící havárii nepřišel o život, pasažéři vyvázli zcela nezraněni nebo jen s drobnými oděrkami. Těžce zraněn byl pouze kapitán. Nebýt naprosté profesionality letušek a stewardů, dopadla by tato havárie podstatně tragičtěji.
Ale proč k ní vlastně došlo? Tak to bude muset zjistit vyšetřovací komise kanadského úřadu pro bezpečnost v dopravě. A experti na letecké nehody mají hned na počátku vyšetřování pěkně zamotanou hlavu. Jak je možné, že piloti naprosto spolehlivého špičkového letounu v dokonalém technickém stavu přejeli dráhu dlouhou 3 kilometry, když posádkám před nimi stačilo k úplnému zastavení necelých 2 000 metrů? Bylo na vině skutečně jen počasí?
Odborníci zjišťují, že přístroje měřící rychlost a směr větru přímo na ranveji, zasáhl blesk a tudíž byly mimo provoz. Piloti se museli spolehnout pouze na data ze svých palubních systémů, tedy hodnoty v místě, kudy zrovna letěli, nikoliv na přistávací dráze. A dispečeři jim hlásili poryvy větru 7 až 10 metrů za vteřinu. Jenže vyšetřovatelé zjistili, že ve skutečnosti byly mnohem silnější, až 17 metrů za vteřinu, což je na hranici možností letounu při suché ranveji. A na mokré je brzdná dráha podstatně delší.
Ale jak je možné, že dvěma letounům před nimi bez problémů délka ranveje stačila? Tady něco nehraje. Byl Airbus správně nakonfigurovaný na přistání? Ano, měl vysunuté klapky, sloty, spoilery i reverz. Tak co vyšetřovatelům uniká? Nějaký rozdíl oproti letounům přistavajícím před letem Air France 358 být musí.
Po dlouhém pátrání a výslechu posádky ho přeci jen najdou. Reverz nebo-li zpětný tah motorů byl aktivován až 12 vteřin po dosednutí, neboť posádka byla zaneprázdněna snahou udržet stroj na dráze při abnormálních poryvech větru. Jenže ani to by nemělo způsobit přejetí dráhy. Nakonec experti najdou i poslední dílek skládanky. Stroj byl příliš vysoko, a tudíž dosedl téměř v polovině ranveje. Piloti měli k dispozici pouhých 1 500 metrů a na nich za těchto podmínek opravdu zastavit nemohli. Když se k tomu přičetla pozdní aktivace reverzu, mokrá dráha a silný vítr v zádech, byl osud letu 358 zpečetěn.
Paradoxem je, že na této dráze již k obdobné havárii v minulosti došlo. A 15 metrů hluboká rokle měla být po tomto prvním incidentu zasypaná. Bohužel se tak nestalo. Jen díky ukázkové bleskurychlé evakuaci si tato havárie nevyžádala žádné oběti na životech. Kapitán se z těžkého zranění plně zotavil, ale za knipl už nikdy neusedl. První důstojník, který zachránil kapitána a palubu opouštěl jako poslední, se po třech měsících do kokpitu letounů Air France vrátil.
Zkrátka i piloti jsou jen lidé z masa a kostí, nikoliv nadpozemské neomylné bytosti. V tomto případě sice pochybili, ovšem členové palubního personálu dokázali jejich chyby napravit a zabránit katastrofě. Ale nebyl to zázrak, nýbrž hodiny náročného výcviku zúročené v praxi.
Výcvik pilotů i palubního personálu se neustále zdokonaluje, tak si můžete být jisti, že na palubách dopravních letounů budete vždy v dobrých rukou. O tom svědčí i fakt, že letecká doprava je bezkonkurenčně nejbezpečnějším způsobem cestování.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/E8jeFouJOic?si=CS3dJ2bx70yHTStY
https://youtu.be/_ZQs7JNo5ls?si=thQgWaafeHVTtmFw
Runway excursion Accident Airbus A340-313X F-GLZQ, Tuesday 2 August 2005 https://share.google/FPhom9Hc08WMCBMoq
