Článek
Přesuňme se nyní na předměstí Uherského Hradiště a pojďme se na tuto pečlivě utajovanou tragédii podívat podrobněji.
Je páteční odpoledne 23. listopadu 1984 a zaměstnanci firmy Mesit v Mařaticích u Uherského Hradiště se už těší na víkend. Ve fabrice na výrobu měřicí a signalizační techniky pro vojenská letadla za chvíli končí ranní směna, ale než se tak stane, mají před sebou pracovníci ještě jednu velice příjemnou povinnost, vyzvednout si zálohu na 13. plat. Jen na vysvětlenou pro mladší ročníky: V 80. letech minulého století se mzda a veškeré finanční odměny i náhrady vyplácely v hotovosti v účtárně. Takže tam míří. Někteří se kvůli tomu zdrží i déle, než obvykle a to se jim stane osudným.
Téhož dne dopoledne zaslechnou dělníci v jedné z výrobních hal jakési podivné zvuky, jako když někdo hází z výšky na zem kus železa. Vzhledem k tomu, že dílna sousedí se skladem a výdejnou nářadí, nepřikládají tomuto lomozu žádný zvláštní význam. Domnívají se zkrátka, že tam někomu něco upadlo. V tu chvíli nikoho nenapadne, že záhadné zvuky nemá na svědomí nešikovná obsluha, které padá nářadí z ruky, nýbrž hýbající se nosné pilíře železobetonové haly.
A to už se pomalu, ale jistě schyluje k tragédii, která vyvrcholí ve 14 hodin 41 minut, kdy se celá 12 metrů vysoká výrobní hala za ohlušujícího lomozu sesype jako domeček z karet.
Zavalení lidé, respektive ti, kteří jsou při vědomí, se zprvu domnívají, že jde o zemětřesení a bojí se dalších otřesů. Zaměstnanci z okolních budov okamžitě vybíhají ven a nevěří vlastním očím. V místě, kde před chvílí stála ohromná hala, vidí jen hromadu suti, střepů, železa a plechu. A všude kolem oblaka prachu. Slyší nářek a volání o pomoc, které postupně slábne, až se celý areál ponoří do ticha.
Na místo neštěstí okamžitě spěchají podnikoví hasiči, kteří ihned kontaktují svojí vysílačkou hasičský sbor v Uherském Hradišti a tamější záchrannou službu. Je to v tu chvíli jediný možný způsob spojení, jelikož zřícení haly způsobilo výpadek proudu a tím i telefonní ústředny ve firmě a mobily u nás tenkrát ještě neexistovaly.
I přes poměrně rychlý zásah záchranných složek, vyhasne pod troskami 18 lidských životů. Nejmladší obětí je teprve osmnáctiletá dívka, která do firmy nastoupila před pouhými čtyřmi měsíci a bylo to její první zaměstnání. Nejstarší je muž v důchodovém věku, který si tu přivydělával na brigádě. Pokud by se toto neštěstí stalo o třeba hodinu dřív, kdy byli v práci ještě všichni zaměstnanci, byl by počet obětí podstatně vyšší.
Přeživší se dali spočítat na prstech jedné ruky. A co je zachránilo? Okamžitá reakce a stůl nebo stroj, pod který se schovali. Kdo takovou možnost neměl, byl bez šance.
I profesionální záchranáři, kteří toho v životě zažili dost, byli po příjezdu na místo šokováni. Takovou spoušť a hrůzu prý ještě nikdy neviděli. Vyprošťování zavalených osob trvalo dlouhých 8 hodin a profíkům pomáhali i vojáci základní služby z nedaleké posádky.
A co příčina a viníci? Za příčinou se musíme vypravit hlouběji do historie. Hala byla postavená v 50. letech minulého století, kdy bylo hlavním kritériem plnění plánu, nikoliv kvalita. Zkrátka budova musela být postavena do určitého termínu a na kvalitu materiálu a odvedené práce nikdo nehleděl. Takže se chvátalo a aby se ušetřil čas, použili stavbaři takzvaný hlinitanový cement, který rychle tuhne. No jo, ale něco za něco. O co rychleji tuhne, o to rychleji ztrácí pevnost, takže se v žádném případě nehodí na nosné konstrukce.
Ke zborcení nosných sloupů a zřícení celé haly pravděpodobně přispěla i její pozdější rekonstrukce. Místo, aby byla zpevněna nosná konstrukce z nekvalitního betonu, byla budova zvýšena o nástavbu, s níž se v původním projektu nepočítalo. Pak už bylo jen otázkou času, kdy tato odfláknutá stavba spadne.
A že by byl za zbytečnou smrt osmnácti lidí někdo potrestán, jsem v žádných materiálech nenašla. Ostatně, za totality to byla běžná praxe. Zamést pod koberec a ututlat. V televizi o neštěstí nepadlo ani slovo. Hlavním tématem zpravodajských relací toho dne bylo výročí narození Klementa Gottwalda a vše ostatní šlo stranou.
Redaktoři tehdejších deníků nesměli pustit do tisku žádnou tragickou havárii, natož průmyslovou. Pokud by někdo nařízení porušil, čekal by ho nejen vyhazov, ale i temná kobka v kriminále. Naproti tomu západní média, například rakouská televize, informovala o tragédii v Uherském Hradišti ještě týž večer.
Devatenáctou obětí se stal mladý projektant, který navrhl nástavbu haly. Pod tíhou okolností spáchal sebevraždu.
V roce 1995 byl v areálu závodu odhalen pomník obětem neštěstí. Firma Mesit existuje dodnes, ale haly už tam nepadají.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/bLZFjWcbBRU?si=gNlg6×QeeXrW2JTE
Nekvalitní beton rozséval smrt. Pád haly zabil 18 lidí, komunisté příčinu tajili - Deník.cz https://www.denik.cz/historie/pad-vyrobni-haly-mesit-1984-maratice-uherske-hradiste.html
https://slovacky.denik.cz/zpravy_region/uherske-hradiste-tragedie-mesit-hala-pad-zamestnanci-umrti-vyroci-40-let.html
