Článek
Jelikož zloby, nenávisti, závisti a lži je v naší české kotlině, jak říkají bratia Slováci „neúrekom“, ba dokonce čím dál tím víc.
Ona chudák pokladní v supermarketu nezdražila pečivo a nemůže za to, že nemají zboží z letáku, třeba by si ho taky ráda koupila. Pracovnice za poštovní přepážkou nezvýšila poštovné ani nezrušila pobočku ve vaší ulici a rozhodně nejásá, že její kolegyně přišly o práci. Tak proč si na těchto styčných osobách vybíjíte zlost? Hm, protože jsou po ruce, co? Přece nebudete shánět kontakty na management obchodního řetězce či generálního ředitele České pošty, když můžete vypustit páru hned. Vážení notoričtí stěžovatelé, měli byste si uvědomit, že tito koncoví pracovníci, respektive pracovnice nejsou žádné sběrné nádoby na vaše rozjitřené negativní emoce a zlostnou energii.
A co mi hlava nebere vůbec? Naštvané a věčně ubrblané dovolenkáře. Setkáváme se s nimi prakticky na všech kontinentech v hotelích, na letištích, v dopravních prostředcích… A světe div se, vždy jsou to Češi. Stěžovat si na přílišné horko v tropech, vlhko v pralese, déšť na ostrově uprostřed Atlantiku či mlhu na Islandu absolutně postrádá logiku, nemyslíte? Můžete namítnout, ať si stěžují, na co chtějí, jenže tito chroničtí „brblouni“ dokáží znepříjemnit chvíle oddechu ostatním rekreantům a vrhají stín na celý národ.
Zkuste si někdy malý experiment: usmát se na ulici na kolemjdoucí – jen tak. Málokdo vám odpoví úsměvem, naopak. Mnohokrát se mi dostalo zcela opačné reakce. Jelikož úsměv z našich tváří téměř vymizel, mnozí ho zaměňují za výsměch a tváří se, jako když právě pozřeli housenku zaživa. Ano, pozemská pouť není vždy procházka růžovou zahradou, ale proč z ní dělat pochod ve jménu zloby a nenávisti vůči všemu a všem.
A ruku v ruce s nenávistí přichází její rodná sestra závist, pravděpodobně nejčastější záporná vlastnost jednoho malého národa v srdci Evropy. Závidíme statky hmotné, nehmotné, dokonce i ty neexistující! Pro ilustraci krátká scénka ze života sídliště na malém městě: „Podívej Pepo, sousedi už zase jedou na dovolenou“, praví Mařka, vykloněná přes balkonové zábradlí, div že nevypadne ven. „A už maj zase nový auto. Prosím tě, kde na to berou?“ „No a prej jde jejich holka na vysokou, to by mě zajímalo, jak se tam dostala! A její ségra má pana doktora, co na ní prosím tě vidí,“ kontruje Pepa. A tak bych mohla pokračovat hodně dlouho.
Aby byla naše sestava kompletní, nesmí chybět lež. Je tu co by dup, neboť se šíří rychlostí zvuku a spousta smrtelníků ji považuje za naprosto běžnou součást svého bytí. Před lety jsem pracovala jako personalistka v jedné velké firmě a to byste nevěřili, co si někteří uchazeči o zaměstnání dokázali vybájit ve svém curriculum vitae v domnění, že papír snese všechno: špičky ve svém oboru, chodící encyklopedie, computery, lingvisti… A přitom měli základku s odřenýma ušima, problémy i s češtinou a vyjadřovací schopnosti na úrovni batolete.
Moje babička mi již od mala vštěpovala: „Nikdy nelži, pravda vždycky vyjde najevo“. Celý život se tímto přikázáním řídím a řeknu Vám, v současné společnosti to vůbec není jednoduché. Kupříkladu i moji nadřízení v práci mě nutili lhát. A jelikož jsem svoji životní zásadu dodržela, byla jsem kázeňsky potrestána neb prý nejsem loajální vůči zaměstnavateli. Aha, takže dnes se tomu říká loajalita! Kam jsme to dospěli? Odpovězte si sami, nechci používat vulgarismy, protože je jimi naše ovzduší doslova zamořeno.
Na závěr jedno doporučení pro nevěřící: vypravte se na okružní cestu po Evropě. V žádné zemi nepotkáte tolik zlostí překypujících a závistivých lidí jako ve vlasti praotce Čecha. A víte, co je paradox? Nejvíc si stěžují ti, kdo to vůbec nemají zapotřebí.
