Článek
Přesuneme se na severozápad Ruska do jaderné elektrárny Sosnový Bor pouhých 35 kilometrů od tehdejšího Leningradu (dnešního Petrohradu) a podíváme se, co nám soudruzi léta tajili.
Abyste byli v obraze, závady a havárie provázely provoz této elektrárny, respektive jejího prvního bloku, od samého počátku. S její výstavbou bylo započato v roce 1970, značně se spěchalo a na kvalitu nehledělo, jak už to bývalo v Sovětském Svazu běžné. A od září 1974 už se zaváželo palivo do prvního reaktoru typu RBMK, to jest stejného jako v Černobylu.
Zkušební provoz byl zahájen 14. listopadu téhož roku a od 21. prosince začala elektrárna, která měla být po dokončení největší na světě, dodávat elektřinu do sítě. A první havárie na sebe nenechala dlouho čekat. Hned 7. ledna 1975 vybuchla nádrž s radioaktivním plynem. Tento incident si údajně nevyžádal žádné oběti a radiace prý do ovzduší neunikla. Jak to bylo doopravdy, už dnes bohužel nezjistíme, ale moc bych tomu nevěřila.
Ani únor neproběhl v Sosnovém Boru hladce. Za měsíc po první havárii, konkrétně 6. února, praskl sekundární chladící okruh a kontaminovaná voda napáchala značné škody na životním prostředí. A nejen to, při nehodě zemřeli tři pracovníci. Ptáte se, jak je možné, že praskne nové potrubí po dvou měsících provozu elektrárny? Já taky, ale odpověď na tuto otázku jsem nikde nenašla.
Potom byl chvíli klid před bouří. Ano, v tomto případě to platí doslova. K ní, respektive k jaderné katastrofě, kterou sovětská vláda dokonale ututlala před celým světem, došlo 30. listopadu 1975. Noční směna měla provést odstávku jedné z turbín kvůli opravě. Jenže technik se jaksi spletl a vypnul takzvanou provozní turbínu. A havarijní ochrana, která v tomto případě zafungovala naprosto správně, vypnula reaktor.
Páni inženýři se ho pokoušeli znovu nahodit, ale totálně se jim to vymklo z rukou. Aby mohli zvyšovat výkon reaktoru, museli odstranit tyče ochranného systému, který tento proces blokoval. I tak havarijní ochrana několikrát reaktor zastavila kvůli přepětí v síti. Takže se s ní vlastně obsluha přetahovala. Uvedla reaktor v činnost, zvyšovala výkon, ochrana ho vypnula a tak stále dokola.
Až se cosi zvrtlo. Výkon reaktoru se měl zastavit na 800 MW, jenže místo toho stále nekontrolovatelně stoupal. Hlavní inženýr vydal příkaz k jeho okamžitému odstavení. Operátor se snažil zastavit reakce vytahováním řídících tyčí, ale reaktor vůbec nereagoval. Laicky řečeno, dělal si, co chtěl. A když už se ho konečně podařilo vypnout, samovolně se spustil a opět nekontrolovatelně zvyšoval výkon. Nakonec se ho přeci jen podařilo ukočírovat a vypnout. Ale bylo to za minutu dvanáct. Jinak by to dopadlo přesně jako v Černobylu.
Ovšem ani tato havárie nezůstala bez dalekosáhlých následků. V důsledku nebezpečně vysokého výkonu reaktoru došlo k roztavení jednoho z kanálů. Tak se značná část jaderného paliva dostala do primárního okruhu, kde nemá za běžných okolností co dělat, a unikla do okolí. Pokud by zůstala uvnitř reaktorové haly, zas až taková tragédie by to nebyla.
Jenže druhý den se pracovníci vrhli na čištění reaktoru a udělali víc škody, než užitku. Radiaci, která z něho unikla, jednoduše vypustili ventilačním komínem do ovzduší. A nebyl to žádný slabý odvárek, ale 1,5 milionu jednotek curie, přičemž normální úroveň radiace je 5 jednotek na kilometr čtvereční. To je síla, co? Samozřejmě, že radioaktivní mrak plnou palbou zasáhl pouhých 35 kilometrů vzdálený Leningrad s pěti miliony obyvatel a široké okolí.
Zaměstnanci, kteří byli havárii přítomni, se o ní nesměli nikde zmínit. Jakmile by toto nařízení porušili, čekal by je nejen okamžitý vyhazov, ale i těžký žalář kdesi na Sibiři. Zákaz asi opravdu nikdo neporušil, protože první zmínky o havárii, která jen zázrakem neskončila jako černobylská, se objevily se světových médiích až v roce 1990.
A jestli si myslíte, že se vedení elektrárny poučilo a pak vše šlapalo jak švýcarské hodinky, hluboce se mýlíte. V roce 1976 a 1979 v elektrárně pro změnu hořelo, a to přímo ve skladu radioaktivního odpadu. Příčina? Jako obvykle – nedodržení pracovních postupů a porušení bezpečnostních předpisů. Při požáru unikla kontaminovaná voda a znečištila podzemní vodní zdroje.
K poslední zdokumentované nehodě došlo v jaderné elektrárně Sosnový Bor 3. prosince 1991, byť ve srovnání s předchozími šlo o prkotinu. Personál opět nedodržel bezpečnostní předpisy a správné pracovní postupy. Technici upustili a poškodili 10 palivových tyčí a před svými nadřízenými se to pokoušeli ututlat. Ale nepodařilo se jim to.
Ještě 15 let po největší zdejší jaderné havárii byla v okruhu šesti kilometrů naměřena několikanásobně zvýšená radiace. První dva bloky této nechvalně proslulé elektrárny již byly odstaveny. Třetí a čtvrtý mají být v provozu až do roku 2030, takže reaktory černobylského typu nám ještě nějaký ten čas budou nahánět hrůzu.
Doufejme, že už k žádné jaderné katastrofě na planetě Zemi nikdy nedojde a jádro uranu se bude používat jen pro mírové účely.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://badatele.net/sosnovy-bor-utajena-havarie-co-predznamenala-cernobyl/
https://www.youtube.com/live/EMuftp2KX64?si=SxMlT_VqieBoGcDA
Z odstavené ruské jaderné elektrárny Leningrad 1 bylo vyvezeno palivo - oEnergetice.cz https://share.google/D4taIYfhcu0oN9L51
