Článek
Kapela složená z nejlepších muzikantů doprovázela největší zpěváky té doby včetně Karla Gotta.
Tragická nehoda, které se dnes budeme věnovat, téměř upadla v zapomnění převálcovaná tehdejším politickým děním a invazí vojsk Varšavské smlouvy. V tehdejším denním tisku nebylo o této havárii ani zmínky. Dodnes nám však může podat svědectví jeden ze šesti přeživších. Je jím muzikant, skladatel, zpěvák a kapelník Karel Vágner.
A kde se tito muzikanti vzali zrovna v Mongolsku? Měli tam vystupovat na Dnech československé kultury a odtamtud pokračovat v turné po zemích tehdejšího Sovětského svazu. A onoho osudného dne jeli autobusem na výlet k pomníku padlých sovětských vojáků na kopci zvaném Zaisan nedaleko mongolského hlavního města. Geniální načasování, co? Oni ale v tu chvíli o invazi okupačních vojsk do naší země neměli ani tušení.
Anděl strážný musel ten den stát nad vynikajícím trumpetistou Jiřím Jelínkem. Ten se totiž na poslední chvíli rozhodl, že na žádný výlet nepojede a nejspíš si tím zachránil život. Stejně jako zpěvák a muzikant Vladimír Mišík, který těsně před odjezdem na toto turné učinil důležité životní rozhodnutí. Z kapely odešel, tudíž s ní už nikam necestoval.
Starému autobusu, který vezl naše muzikanty k pomníku na vrcholu strmého kopce, nefungovaly brzdy, řidič brzdil pouze přeřazením na první rychlostní stupeň. Jeden z těchto manévrů na prudké úzké silnici nezvládl. Nepodařilo se mu zařadit rychlost, motor zhasl, autobus začal couvat a řítil se ze srázu přibližně 300 metrů do vyschlého koryta řeky, přičemž se několikrát převrátil.
Kromě kapelníka Karla Duby zahynul bubeník, saxofonista, zpěvák a dvě zpěvačky. Všechno mladí talentovaní lidé. Nejmladší oběti, zpěvačce Daně Hobzové bylo pouhých 21 let.
Karel Vágner měl obrovské štěstí, když se autobus řítil do propasti, vypadl z něho. Spolu s ostatními pěti přeživšími kolegy skončili s vážnými zraněními v ulánbátarské nemocnici. Až zde se dověděli o okupaci Československa, právě od trumpetisty Jiřího Jelínka, kterému šestý smysl našeptal, ať k žádné mohyle nejezdí.
A muzikantům, kteří měli štěstí a skončili „jen“ vážně zranění, také dlouho tajili, že šest jejich kolegů již není mezi živými. Domnívali se tudíž, že jsou hospitalizováni v jiných nemocnicích.
Další šok je čekal, když se 19. září 1968 vrátili do Prahy a první, co uviděli na letišti, byli vojáci, kulomety a tanky.
Nikde se mi nepodařilo dohledat, jak či zda vůbec byl řidič starého rozhrkaného autobusu nebo dopravce potrestán. Obávám se, že se celá tato tragická záležitost, jak se říká, zametla pod koberec. Mongolsko bylo spřátelenou zemí a soudruhům by se nějaké tahanice a soudní spory zkrátka nehodily do krámu. Tak to za vlády jedné strany běžně chodilo. Doufejme, že už se taková doba nikdy nevrátí. Ona totiž pravda vždycky vyjde najevo.
V článku použity informace z těchto zdrojů:
https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-6/20335-tragicka-nehoda-ceskych-muzikantu-v-mongolsku-po-nehode-je-nahazeli-na-nakladak-mrtve-i-zive-o-svoji-lasku-prisla-i-jirina-bohdalova.htm
https://dvojka.rozhlas.cz/daniel-kupsovsky-srpen-1968-smrt-ceskych-umelcu-v-mongolsku-7601075
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/750942/zpoved-karla-vagnera-81-po-55-letech-od-nehody-ceskeho-orchestru-v-mongolsku-prezil-jsem-smrt-sesti-kamaradu.html
