Článek
Stejně si ho soudruzi přeonačili k obrazu svému.
Zabrousíme ještě malinko hlouběji do historie a povíme si příběh o nesmírné odvaze, touze po svobodě a dokonalé souhře našich bývalých válečných pilotů RAF, to jest příslušníků Britského královského letectva. Příběh, který by byl hoden filmového zpracování. Nuže, nebudu vás déle napínat, pojďme na to.
Je obyčejné páteční ráno, 24. března 1950 a schyluje se k neobyčejné, dokonale promyšlené akci. O půl sedmé ráno startuje z brněnského letiště dopravní dvoumotorový vrtulový letoun Douglas DC-3, imatrikulace OK-WAR s 26 cestujícími a 5 členy posádky. Za kniplem sedí kapitán Josef Klestil, na postu druhého pilota mu sekunduje Vít Angetter a posádku v kokpitu doplňuje radista a navigátor v jedné osobě Kamil Mráz. Stroj má namířeno do Prahy, kam však nedoletí.
O záměru druhého pilota a radisty unést letoun do západního Německa nemá kapitán zpočátku ani tušení. Zbylí členové posádky ho informují až cestou. Nic proti jejich plánu nenamítá, neboť rovněž plánuje útěk do svobodné země. Ale pro tentokrát se musí vrátit, jelikož chce opustit domovinu společně se svojí rodinou. Nechá se proto dobrovolně spoutat, aby nebyl označen za únosce a mohl se beztrestně vrátit domů. A zanedlouho se mu opravdu podaří dostat za vytouženou svobodou s celou rodinou. Paradoxně pozemní cestou přes šumavské hvozdy.
Dodnes je záhadou, jak se povedlo pilotům v rolích únosců bez povšimnutí opustit vzdušný prostor Československa a naprosto bez problémů před půl devátou dosednout na ranvej letiště v západoněmeckém Erdingu. A ještě k tomu se samotným ředitelem Československých aerolinií na palubě, který byl zarytým komunistou. Cestující, kteří byli součástí akce, ho totiž hned na začátku opili, tudíž celou cestu prospal a že je na západě, zjistil až po přistání.
Po odklonění ze stanovené trasy se letoun nadobro odmlčel a přesto ho žádné vojenské letouny nepronásledovaly. To svědčí o „dokonalé“ ochraně našeho vzdušného prostoru, že? Mám dojem, že by si tenkrát nikdo nevšiml, ani kdyby ho narušilo mimozemské plavidlo.
O deset minut později startuje z Ostravy letoun stejného typu s imatrikulací OK-WDR, taktéž na lince do Prahy. V tomto případě je iniciátorem únosu kapitán letadla Ladislav Stehlík a pomáhá mu kolega, rovněž pilot Viktor Popelka, který však sedí mezi cestujícími. Tito dva přinutí pod hrozbou použití zbraní k poslušnosti jak cestující, tak ostatní členy posádky, to jest druhého pilota, navigátora a radistu. Tyto tři jednoduše uklidí do zavazadlového prostoru.
A rovněž naprosto bez povšimnutí opustí náš vzdušný prostor a přistávají v Erdingu krátce po deváté hodině ranní.
V podstatně složitější situaci se ocitne posádka třetí Dakoty, která vzlétá z Bratislavy o hodinu později, než předchozí. Zdrží ji totiž nepříznivé počasí. Únosci, tedy opět bývalí piloti RAF kapitán Oldřich Doležal a druhý pilot Bořivoj Šmíd mají obavy, že už si příslušné orgány únosu prvních dvou letounů všimly a půjdou po nich. Na palubě je mezi šestadvaceti cestujícími i maminka slavné krasobruslařky Áji Vrzáňové, která se chce dostat za dcerou. Ta již na západě žije.
Nastěstí se předtucha pilotů o vzletu vojenských stíhaček nenaplní, ovšem na palubě se vyskytuje nepohodlná osoba v podobě příslušníka StB a té se musí nějak bavit. Vzhledem k pohostinnosti slovenských cestujících to je nakonec hračka. Milého estébáka opijí do němoty a jakmile se letadlo s imatrikulací OK-WDS ocitne nad Lincem, dostává se mu doprovodu v podobě amerických stíhaček. Tuto ochranku zařídili kolegové, kteří přistáli na malém letišti nedaleko Mnichova před nimi.
Kolem půl desáté úspěšně dosedá na ranvej ve svobodné zemi i poslední z trojice letounů Douglas DC-3 a bývalí piloti Britského královského letectva mohou slavit. Mise „Únos“ je úspěšně dokončena.
Na západě nakonec zůstali i někteří z cestujících, kteří to původně neměli v úmyslu, neboť uznali, že takováto příležitost se již nikdy nenaskytne. Do Československa se nevrátilo 27 z celkového počtu 85 lidí na palubě všech tří letadel.
Všichni piloti dál působili ve svých profesích ve Velké Británii a Spojených státech amerických. A dlužno dodat, že byli velice úspěšní.
Možná si teď kladete otázku, proč museli bývalí excelentní piloti opouštět republiku. Copak se měli špatně? Ano měli. Komunisté, kteří se v osmačtyřicátém dostali k moci, na ně nepohlíželi jako na hrdiny II. světové války, nýbrž nepřátele socialistického zřízení. Mnozí museli opustit svoji milovanou profesi, byli persekuováni a někteří dokonce i odsouzeni k mnohaletým žalářům ve vykonstruovaných procesech. A ti méně nepohodlní byli staženi z mezinárodních linek a pendlovali mezi Prahou, Ostravou, Bratislavou a Brnem. To proto, aby neemigrovali. A vidíte, stejně se jim to povedlo a dokonce s celými rodinami. Nutno zdůraznit, že při této dokonale zorganizované a provedené akci nepadl jediný výstřel a nikdo nebyl zraněn.
Zkrátka, když člověk po něčem touží a jde si odhodlaně za svým snem, dokáže všechno.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
Rok 1950: Pryč odtud! Jak se letci RAF dostali se třemi dopravními letadly na Západ | Plus https://share.google/zH2×KpbLUaEk5mQHn
INFO.CZ | 75 let od únosu tří letounů Dakota ve službách ČSA: Jak bývalí piloti RAF unikli ze spárů komunismu https://share.google/nj1D8KIkYB72i7HPD
Bývalí letci RAF unesli tři letadla najednou, jejich útěk rozlítil komunisty - Echo24.cz https://share.google/RLAR5Cv52UIOhChvo
