Článek
Když mě poprvé, kdysi dávno ve věku šesti let, poprosila spolužačka, abych s ní šla na WC, pomyslela jsem si, že se asi bojí nebo netrefí spletitou sítí chodeb. Vyhověla jsem jí a neviděla na tom nic divného, protože obrovská školní budova byla jedno velké bludiště. Když se stejnou prosbou přišla druhá, třetí… desátá, a tak to šlo několik měsíců, začal můj dětský mozeček šrotit na plné obrátky a přemýšlet, proč se tomu tak děje. Na nic nepřišel. Ptala jsem se i babičky, která vždycky znala odpověď na každou otázku. Bohužel, v tomhle případě zklamala. Otázka ji evidentně zaskočila, i když byla zvyklá na daleko větší hovadiny. Jen podotkla, že za jejich mladých let chodili do kadibudky za školou po jednom.
Tak jsem tuhle otázku odložila ad acta a smířila se s tím, že to tak prostě je a všechno nemusí mít logické vysvětlení. Ale jen do chvíle, než spolužačky chtěly doprovázet mne. Byla jsem dítko velice samostatné, do školy jezdila vlakem a na zastávku chodila sama dva kilometry pěšky přes les, často i potmě. Takže jsem měla pro strach uděláno a o žádný doprovod na toaletu jsem nestála. Děvčatům jsem vysvětlila, že cestu na onu místnost znám, svléknout i obléknout se umím sama a dokonce zvládnu i spláchnout, neboť i my, na samotě u lesa, máme splachovací záchod. A měla jsem pokoj.
Roky plynuly, základku vystřídala střední škola, ale záchodové dívčí dvojice se o přestávkách tvořily dál i na ekonomce, naštěstí beze mne. Přiznám se, jednou jedinkrát jsem udělala výjimku, podotýkám zcela opodstatněnou. A sice na školním lyžařském výcviku v krkonošské horské boudě, která určitě pamatovala „Anděla na horách“. Pro neznalé: Kultovní film s Jaroslavem Marvanem, pojednávající o podnikové rekreaci v horském středisku v 50. letech minulého století. No a v této doslova boudě nešly u společných toalet na chodbě, zavírat dveře. Tam se to opravdu jinak řešit nedalo. Nakonec jsme uplatili lenivého údržbáře několika panáky a dveře spravil.
Pak jsme dospěli, začali vymetat bary, restaurace, a tradice ženských záchodových dvojic si žila vesele dál a žije dodnes.
Muže, odcházející na toaletu v páru, jsem nespatřila ani jednou a že už jsem toho v životě viděla dost. Popravdě řečeno, ani si to dost dobře nedovedu představit. Kdyby pánové od piva vstávali ve dvojici, patrně by museli čelit narážkám na svoji sexuální orientaci a hlavně by si piva moc neužili. Při frekvenci, s jakou navštěvují tuto místnůstku úlevy, by byli stále na cestách.
Tuhle jsem seděla v restauraci společně se svými kamarádkami předkremačního věku a osmkrát za večer zaslechla obligátní otázku: „Holky, jdu na záchod, kdo půjde se mnou?“ Jedině já, černá ovce, trhala partu a šla sama. Problémy s hybností nemám, orientační smysl mi taky ještě slouží, pomlouvat někoho za jeho zády nepatří k mým zálibám a kvůli zhlížení se v zrcadle v našem věku na toaletu už dávno nechodíme. Mimochodem, ve stejné restauraci se scházíme každý měsíc, takže se tam cítíme a orientujeme jako doma. A WC je stále na témže místě. No a štamgasti u piva budou na baby civět vždycky a je jedno, jestli půjde kolem dvojice nebo sólistka.
Zkrátka, tento fenomén překoná věky. Ale proč?
