Článek
Protože jí už dlouho vrtá hlavou, jak to, že někteří Češi tykají vietnamským obchodníkům, přestože je vůbec neznají.
Popravdě řečeno, mně to taky nejde na rozum. A kdyby jen to, hlavně mě tenhle projev buranství, slušně řečeno, irituje.
Jestli si, vážení, myslíte, že je to projev náklonnosti a přátelství, hluboce se mýlíte. Tykání lidem, které neznám a kteří mi ho nenabídli, je ubohým projevem pohrdání. Těmto vietnamským majitelům večerek a jiných obchůdků či provozoven služeb, bychom se naopak měli klanět. Kdo z nás pracuje od rána do noci sedm dní v týdnu bez odpočinku a dovolené? Nikdo. Kdo z Čechů se vlastní pílí vypracoval z trhovce u stánku na majitele prosperujícího obchodu? Nehlaste se všichni!
Kromě tykání se často setkávám v souvislosti s Vietnamci i s projevy nejčastější české vlastnosti, závisti. Závidíte jim luxusní auta? Oni si na ně vydělali a tuto možnost máte všichni. Když budete dřít od svítání do soumraku i déle, včetně víkendů, taky si budete moci koupit tu Audinu. Vše je jen vaše volba.
Ale vraťme se ještě k tykání. Snažila jsem se dopátrat, proč se někteří Češi chovají k Vietnamcům tak, jako kdyby s nimi chodili do školy nebo na pivo. Vždyť prodavačů z řad cizinců u nás najdeme spoustu – například Italy v pizzerii, Turky v kebabárně, taky Řeky nebo Albánce. A nikomu z nich netykáte, tak proč zrovna Vietnamcům? Že by kvůli jejich malému vzrůstu a mladistvému vzhledu? Nebo je to přežitek z dávných dob totalitních, kdy u nás vládl velký bratr komunista a ve fabrikách pracovalo hodně vietnamských občanů. Tam si přece všichni soudruzi tykali.
Ani samotní příslušníci tohoto pracovitého asijského národa mi s rozřešením této záhady příliš nepomohli. Z rozhovoru s nimi jsem se však dověděla, že jim toto neslušné chování některých našich rádoby inteligentních spoluobčanů opravdu vadí. A že vietnamština nerozlišuje ty a vy taky není úplná pravda. Vietnamci ve své mateřštině používají zájmena, jimiž vyjadřují svůj vztah k člověku, s nímž hovoří. A v češtině jsme také vykání nezrušili a pokud vím, ani se k tomu nechystáme.
Víte co, udělejte si někdy následující pokus. Běžte do supermarketu a chovejte se tam stejně jako ve vietnamské večerce. Poručte prodavačce za pultem: „Hej ty tam, nakrájej mi deset deka šunky.“ A u kasy oslovte pokladní: „Hele zrzko, dej mi červený Marlbora!“ A jsem zvědavá, jak pochodíte, přinejmenším vám někdo vynadá. A tykačka s „Ťongem“, jak prodavače v sídlištní večerce oslovujete, vám připadá normální?
Jak by se vám líbilo, kdyby vás na ulici zastavil neznámý člověk, oslovil vás třeba „hej knedlíkáři“ a začal vám tykat? Asi byste nebyli nadšeni. Tak proč se takhle chováte k druhým jen proto, že jsou jiné národnosti a přitom jim často nesaháte ani po kotníky?
Tato problematika se netýká jen Vietnamců. Řada našinců dodnes nedokáže akceptovat ani jiné národnostní menšiny na našem území, což se v plném světle ukázalo při přílivu válečných uprchlíků z Ukrajiny. Asi bude ještě hodně dlouho trvat, než se v této oblasti vyrovnáme civilizovanému světu, ale máme to ve svých rukou, vážení.
