Článek
Tento rituál, bez něhož bych neodešla do práce, praktikuji denně, více než dva roky.
A bohužel, ne vždy dostanu na každou otázku kladnou odpověď, jako například dnes, kdy jsem psala Svitlaně do Charkova. Ozvala se mi hned, jakmile odvezla své dvě děti (1. a 3. třída) do podzemní školy. Ne, to není žádná škola v ilegalitě, jak by se dalo usuzovat z názvu, nýbrž v metru. Jako každá máma je ráda, že jsou její děti přes den v bezpečí, ale svěřila se mi, jak ohromně touží po tom, aby děti zase mohly chodit do normální školy jako jinde ve světě, viděly denní světlo, slunce, běhaly na hřišti a dýchaly čerstvý vzduch. A hlavně, aby na nebi pozorovaly jen ptáky a civilní letadla, nikoliv stíhačky a rakety.
A třeba její synovci jsou na tom ještě hůř: Nemají žádnou školu, protože jim ji nelidští tvorové z „Putinistánu“ zničili již v prvních měsících války. Tak se učí doma online. Chybí jim kolektiv, kamarádi, tělocvik, společné obědy… Vždyť víte, jak to u nás vypadalo za covidu.
Ani teenageři nemohou žít tak, jako mladí u nás. Na celém území Ukrajiny platí zákaz vycházení od 23. hodiny večerní do 5. hodiny ranní, takže žádné noční kluby, diskotéky, zábavy… A když chcete na návštěvu, musíte včas odejít nebo zůstat do rána.
A co si Svitlana přeje pro sebe? Aby mohla zase operovat žlučníky a slepáky jako před válkou a ne zraněné vojáky. Minulý týden byl pro ni hodně těžký, neboť mezi nimi byl i bratr jejího manžela, jehož zasáhly střepiny z ruské munice, když jako medik ošetřoval raněné na frontové linii. Naštěstí pomoc přišla včas a je mimo ohrožení života.
Nemá to jednoduché ani se svými rodiči, neboť žijí v pohraniční oblasti, která je denně pod palbou okupantů. Tatínek je imobilní a nikam se stěhovat nechtějí. Jak říkají: Tady jsme se narodili, tady zemřeme. Holt, starý strom nepřesadíš, to platí všude na světě. Vesnice je odříznutá od dodávek plynu, často vypadává elektřina i internet a ve dne v noci duní nepřátelská kanonáda. Spousta domů v okolí je zničená a z původních tří tisíc obyvatel tu zůstalo jen deset. A podobně to vypadá i po celé přifrontové linii.
V poledne mi píše Svitlana znovu, že jsou opět v úkrytu, naštěstí vzdušný poplach zazněl v době, kdy neměli na operačním sále žádného pacienta. Uplynulou noc zažili poplachy dva, neboť Charkov se stal opět cílem ruských útočných dronů íránské provenience, zvaných „Šached“. Protivzdušná obrana zapracovala, ale bohužel jeden se jí sestřelit nepodařilo a zruinoval objekt městské infrastruktury. Naštěstí tentokrát nebyl nikdo zraněn.
Takové štěstí bohužel neměli minulý týden obyvatelé jednoho vysokopodlažního domu v Oděse, jak mi líčila Ludmila z tohoto do války nádherného přístavního města na pobřeží Černého moře. Večer jsem tu apokalypsu viděla ve zpravodajské relaci ukrajinské televize, kterou pravidelně sleduji. A byly to opravdu drastické záběry: nářek, lidé křičící o pomoc z pod závalů a místo celého dvanáctipatrového panelákového vchodu jen obrovská díra. Oběťmi se staly celé rodiny včetně malých dětí. Za tyto odporné zločiny na civilních obyvatelích jsou odpovědné nelidské bytosti, doslova zrůdy a slabším povahám vůbec nedoporučuji tyto hrůzné záběry sledovat.
Ludmila se mi svěřila, že už do krytu vůbec nechodí, protože by nedělala nic jiného. Manžela má na frontě u dělostřelců, snaží se jí každý den volat, ale ne vždy to jde. Jednou o něm dokonce celý týden nevěděla. Dovedete si to představit? Já ne.
Její bratranec Andrij z Mariupolu hned na začátku invaze dobrovolně vstoupil do armády, aby mohl bránit svoje město. Po dlouhých dnech v „katakombách“ metalurgického závodu Azovstal, který Rusové dennodenně bombardovali, padl do zajetí při pokusu o útěk z obléhaného města. Před nedávnem se z ruského pekla vrátil, téměř po dvou letech. A přežil jen díky tomu, že byl chlap jak hora, tak ustál i váhový úbytek 35 kilogramů. Všichni bohužel takové štěstí neměli, zvěrstva páchaná na zajatcích nepřežili a spousta jeho spolubojovníků je dosud nezvěstná.
Útoků nepřátelských raket a dronů není ušetřeno ani hlavní město Kyjev, přestože má asi nejlepší protivzdušnou obranu, jak se o tom na vlastní kůži přesvědčila zkraje ledna i Natalia. Někteří Kyjevané si říkají, že válka je daleko, dokud nedopadnou úlomky sestřelených raket či dronů na sousední dům a nezničí jim auto, jak se to stalo právě jmenované. Bohužel, balistické střely dosáhnou cíle během pár vteřin a tak ani nemáte možnost dostat se včas do krytu, proto už tam někteří lidé ani nechodí, podotýká Natalia. To se stalo osudným její kolegyni z práce, která zahynula při nejmasovějším útoku na hlavní město v loňském roce. Její tělo vyprostili záchranáři z pod trosek až za dva dny.
S tragickými následky raketových útoků ruských agresorů se musel již několikrát potýkat i Lvov na západě země. A to už je coby kamenem dohodil. Tak co, ještě si myslíte, že je válka jen na frontě?
Tak jako moji přátelé, kteří ve své vlasti zůstat museli nebo jim vlastenecké cítění nedovolilo ji opustit, byste asi žít nechtěli, že? Tak pro to něco dělejte, jako já. Možností je spousta, nemusíte zrovna do války. Nebo budeme takovéto scény brzy vídat i v reálu.
