Článek
Každý den chodím kolem hlavního nádraží v naší krajské metropoli a pokaždé tam stojí starší, slušně oblečený pán, v jehož obličeji je znát, že toho má hodně za sebou a jeho život nebyl procházka růžovou zahradou. Ne, nežebrá, prodává časopis Nový Prostor.
Dlouho mi vrtalo hlavou, jaký byl asi osud tohoto člověka, než se dostal sem. Nakonec jsem se osmělila a požádala ho o rozhovor. Zprvu se zdráhal, ale když zjistil, že nejsem z televize a nebudu ho natáčet, přeci jen souhlasil. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Martin a pochází ze Slovenska. Více už vám poví sám.
Co vás přivedlo do Čech a jak dlouho tu žijete?
Jsem tu od roku 1983, kdy jsem nastoupil základní vojenskou službu a z východního Slovenska mě odveleli až do západních Čech. Tam jsem si našel děvče, po vojně jsme se vzali a narodily se nám postupně tři děti. Jsem vyučený tesař, pracoval jsem na stavbách a po práci ještě chodil na melouchy, abych uživil rodinu, když byla manželka na mateřské. Po revoluci se mi ozval kamarád, který rozjížděl podnikání v Německu, abych šel dělat k němu, že mi dá třikrát víc, než mám tady za práci i melouchy dohromady. Tak jsem dal výpověď a jezdil dělat do Německa. Měl jsem to jen 80 kilometrů, takže jsem nemusel řešit ubytování. Mělo to však háček, neměl jsem žádnou pracovní smlouvu, dělal jsem načerno, často i 14 hodin denně, soboty i neděle.
Ale slušně jste si vydělal, ne?
To jo, ale všechny peníze jsem dával manželce, aby se naše děti měly dobře a mohla jim koupit, co chtějí. Za rok kamarád přestěhoval firmu dál od hranic, už jsem nemohl dojíždět, tak jsem bydlel na ubytovně s cizinci. A domů jezdil jednou za měsíc odevzdat výplatu, kterou jsem dostával na ruku.
A co manželka a děti? Nevadilo jim, že jste pořád pryč?
No právě, tam začala moje cesta do propasti. Jednou takhle v zimě nebyla práce a šéf mi dal mimořádné volno. Byl jsem šťastný, že konečně budu moci být týden s rodinou. Během chvíle jsem měl sbaleno a prvním vlakem jel domů. Ještě jsem cestou koupil kytku pro manželku, čokolády pro děti a těšil se, až je všechny obejmu. Jenže všechno bylo jinak. Doma byl jen nejstarší syn, tehdy dvanáctiletý Péťa a pověděl mi, že maminka, Vendulka a Jirka jsou u strejdy Ládi. Bylo mi to divné, v Čechách jsme strejdu neměli a ani jsem žádného Láďu neznal. No, u strejdy, který k nám často chodí na návštěvu, dodal Péťa. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a rozsvítilo v hlavě. Tak ona mě podvádí! Jo, nakonec šla s pravdou ven, prý se doma nudila, potřebovala společnost a kluci mužský vzor, tak si za mě našla náhradu. Já dřel od nevidím do nevidím, jedl chleba s paštikou, abych ušetřil a rodina se měla dobře. Tak jsme se rozvedli, děti svěřil soud manželce, já je mohl vídat jednou za 14 dnů. A aby měli kde bydlet, nechal jsem jim byt a odešel na ubytovnu. A pak už to šlo jen z kopce.
A jak jste se dostal na ulici?
Nemohl jsem se srovnat s rozvodem, manželku jsem stále miloval, i přesto, že mne povedla, bych ji hned vzal zpátky. A taky jsem se po večerech nudil, tak jsem s chlapama z ubytovny začal chodit do hospody. Na práci v Německu jsem se vykašlal, proč bych se honil, když nemám pro koho a našel si práci poblíž. Jenže se to nějak zvrtlo. Moji noví kámoši nikde nepracovali, žili z dávek, které propili, když jim prachy došly, sem tam něco ukradli a občas skončili v base. Časem se k popíjení v hospodě přidalo i pití na ubytovně, dokonce i ráno místo snídaně. A to se mi vymstilo. Jednou po ránu jsem v práci spadnul z lešení a zlomil si nohu. Samozřejmě mi dali hned dejchnout a měřák ukázal skoro promile. Tak mě okamžitě vyhodili. No a to byl začátek konce.
A z ubytovny vás taky vyhodili?
Jo, protože jsem na ni neměl. O práci jsem nezavadil, protože s tímhle paragrafem mě nikde zaměstnat nechtěli. Papírování vůbec nerozumím, tak jsem si nežádal ani o dávky. A asi jsem se i styděl. Takže jsem skončil na ulici, začal pít ještě víc a somrovat na chlast. Do hospody už jsem vůbec nechodil, pil plasťáky, krabicáky, když byl dobrý den a štědří sponzoři, bylo i na vodku. A takhle jsem se protloukal léta. Ztratil jsem i pojem o čase, když nechodíte do práce, nepotřebujete vědět, jestli je pondělí nebo neděle, všechny dny byly stejné. Spal jsem u řeky, pod mostem, ve squatu i v kanálu. Tam to bylo nejlepší, hlavně v zimě, bylo tam teplo. No a tenhle způsob života se začal podepisoval na mém zdraví. Bolel mě žaludek, břicho, zuby. Jednou jsem dostal do zubů zánět a myslel jsem, že umřu. Měl jsem vysokou horečku, zimnici, nic jsem nejedl a blouznil jsem. Ale dostal jsem se z toho, prostě jsem to přepil.
Setkal jste se na ulici taky s násilím?
Jo, i když ne osobně. Ve squatu bylo na denním pořádku. V opuštěné fabrice nás bydlelo asi stovka, nejen bezďáci, ale i feťáci a před nimi musel být každý na pozoru. Pro drogu by dokázali i zabít. Kvůli nim jsem squat opustil a asi měsíc potom, když si vařili drogy, tak ho podpálili a komplet vyhořel.
Byly mezi vámi i ženy?
Jo, bylo jich míň než chlapů, ale našly se. Ty se většinou staraly o „domácnost“, vařili, když zrovna bylo z čeho a udržovaly oheň. No a chlapi chodili somrovat a vybírat konťáky. To byste se divila, co všechno se v nich dá najít. Ale často se u nich strhla rvačka o nejlepší zboží.
Byl jste v té době v kontaktu s rodinou na Slovensku?
Ne, jedině se ségrou, která taky bydlí v Čechách. Dřív, když nebyly mobily, to bylo složité, rodiče telefon neměli, na psaní dopisů jsem nikdy nebyl a takovou dálku se jim jet nechtělo. Mobil jsem poprvé držel v ruce asi před šesti lety, darovala mi ho charita, ale stejně jsem neměl na kredit.
Skončil jste někdy na záchytce?
Jo, mockrát. Měl jsem tam už svoji postel. Většinou mě policajti sebrali na lavičce, párkrát jsem se motal na nádraží v kolejišti, nikdy jsem se ale nepral a vždycky si všechno pamatoval.
A kolik promile jste měl nejvíc?
Něco přes čtyři, ale ani doktor tomu nechtěl věřit. Normálně jsem s ním komunikoval.
Byl jste někdy v protialkoholní léčebně?
Jo, léčení jsem zkoušel třikrát, ale ani jednou nevydržel. Člověk musí mít motivaci, ale já ji neměl, neměl jsem pro koho žít.
A jak jste se z toho marastu vyškrábal? Jak se vám povedlo, že teď stojíte tady, střízlivý a pracujete?
Asi se mi něco přeplo v mozku, když jsem zkolaboval, skončil v nemocnici a doktoři mi oznámili, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty a jestli budu takhle pokračovat, do roka tu nejsem. Našli mi žaludeční vředy, jeden mi prasknul a kdyby mě včas neodvezla záchranka, umřel bych na otravu krve. Taky mám nemocná játra, ledviny a nevím, co ještě. V nemocnici mi dali kontakt na odbornou pomoc, centrum Naděje a azylový dům. A hlavně jsem ze dne na den přestal pít. Dokázal jsem to úplně sám, protože se mi ještě nechtělo odcházet z tohohle světa.
Takže už nejste na ulici?
Ne, rok jsem bydlel v azyláku, teď bydlím třetí měsíc na ubytovně, kde zároveň pracuju jako údržbář a ještě si přivydělávám prodejem časopisu. A dokonce jsem v kontaktu se starším synem. Už druhým rokem abstinuju. Taky, když bydlíte v azyláku, musíte se chovat slušně. Jakmile přijdete pod vlivem, vyhodí vás. A já nechci zase skončit na ulici, už nikdy. Víte, dole se ocitnete raz dva, ale vyškrábat se nahoru, dá pořádnou fušku.
K focení jsem pana Martina nepřemluvila, o publicitu nestojí. Přesto bylo setkání s ním nevšedním zážitkem.
A vás, milí čtenáři prosím: Neopovrhujte těmito lidmi. Nikdy nevíte, kdy se na jejich místě ocitnete sami. Ale chraň Bůh, nikomu to nepřeju.
Jedná se o autentický přepis rozhovoru převedený do spisovné češtiny.
