Článek
A pak je na profesionálech v kokpitu, aby dostali ochromený stroj s pasažéry v pořádku na zem. Stejně tomu tak bylo i v dobách analogových, kdy se odehrává náš dnešní napínavý příběh.
Je krásné letní středeční odpoledne 19. července 1989 a na mezinárodním letišti Stampleton v Denveru v americkém státě Colorado se to hemží dětmi. Letecká společnost United Airlines pro ně totiž připravila dárek k jejich svátku. V doprovodu dospělých se mohou svézt pravidelnou linkou z Denveru do Chicaga za jeden jediný cent. Zájem o letenky je obrovský a na palubu letounu McDonnell Douglas DC-10 nastupuje 285 pasažérů. Během 2,5 hodinového letu o ně bude pečovat 8 letušek a stewardů.
Velení v kokpitu má na starosti jeden z nejzkušenějších kapitánů společnosti, sedmapadesátiletý Alfred Haynes, který má na svém kontě neuvěřitelných 29 967 letových hodin, z nichž 7 190 strávil za kniplem DC-10. A United Airlines je věrný dlouhých 33 let! Na postu prvního důstojníka mu bude sekundovat neméně zkušený osmačtyřicetiletý William Records, který v kokpitu dopravních letounů strávil také úctyhodných 20 000 hodin. A jelikož DC-10 není vybaven moderní avionikou a sofistikovanými počítačovými systémy jako dnešní letadla, dvojici pilotů doplňuje ještě palubní inženýr. Je jím jednapadesátiletý Dudley Dvorak s více než pětadvaceti lety praxe, který zná décédesítku do posledního šroubku. Jeho předkové pravděpodobně pocházeli z Čech, nicméně tuto hypotézu se mi nepodařilo ověřit. Ale jedno je jisté, zkušenější posádku byste nenašli.
Krátce po 14. hodině místního času dostává posádka letu United Airlines 232 povolení ke vzletu a ve 14 hodin a 9 minut se DC-10 s 296 lidmi na palubě odpoutá od země. Vzlet proběhne naprosto bez problémů a letoun stoupá do cestovní hladiny tři sedm nula, tedy 37 000 stop, což představuje 11 278 metrů. Cestující si užívají klidný let za ideálních povětrnostních podmínek, děti jsou nadšené, protože dostaly od personálu drobné dárečky a některé letí dokonce úplně poprvé. Stroj řídí autopilot a pohoda vládne i v kokpitu. Nikdo na palubě netuší, že se poklidný, naprosto rutinní let za okamžik změní v boj o holý život a udržení ochromeného letounu ve vzduchu.
V 15 hodin 16 minut pasažéry notně vyleká ohlušující rána a stroj se začne třást. Všechny zachvátí panika, neboť se domnívají, že na palubě vybuchla bomba nebo došlo k explozivní dekompresi. Ale kyslíkové masky nevypadnou, tudíž k poklesu tlaku v kabině nedošlo. Co to tedy bylo? To nevědí ani piloti, kteří také ránu zaslechli. Žádné varovné signály na přístrojové desce nesvítí, alarmy nehoukají, ale palubní inženýr si všimne, že rapidně klesají otáčky motoru číslo dva, až spadnou na nulu. Podle předpisů ho tedy vypíná a uzavírá přívod paliva k němu. Nejedná se o žádnou kritickou situaci, neboť DC-10 má ještě dva motory, s nimiž může bez problémů letět i přistát. A dokonce i vzlétnout. Tudíž posádka pokračuje dál jako by se nic nestalo a vysazení prostředního motoru ji nijak nerozhodí.
Situace v kabině pro cestující se také uklidní, jelikož pasažéři vidí, že nikde nic nehoří, letadlo normálně letí dál a piloti žádné problémy nehlásí. Jenže za minutu je všechno jinak. Palubní inženýr hledí na budíky před sebou a nevěří vlastním očím. Všechny tři hydraulické okruhy hlásí ztrátu tlaku hydraulické kapaliny. Že by se zbláznily přístroje? To přece není možné!
Pravděpodobnost, že se něco takového stane, je asi stejně vysoká, jako že vám na hlavu spadne meteorit, možná ještě menší. Hydraulika je pro každý letoun naprosto nezbytná, bez ní se stává neovladatelným. Zatímco bez motorů se letět dá a v historii letectví najdeme případy, kdy mnohatunový vzdušný kolos po výpadku všech pohonných jednotek doplachtil na více jak 100 kilometrů vzdálené letiště, bez funkční hydrauliky nelze stroj řídit ani s ním přistát. Proto má každý vícero hydraulických systémů a při poruše jednoho převezme jeho funkci druhý.
Tato kritická situace se ani netrénuje na simulátoru, neboť nemá řešení. Co byste dělali jako řidiči, kdyby vám někdo za jízdy ve vysoké rychlosti najednou ukradl volant, brzdu, všechny jízdní asistenty a zbyl by vám jen plynový pedál? Asi byste daleko nedojeli. A přesně v takovéto prekérní situaci a ještě k tomu 11 kilometrů nad zemí se teď ocitli piloti letu United Airlines 232.
První důstojník, který je na tomto letu pilotem řídícím, zjišťuje, že stroj nereaguje na jeho pokyny. Nebezpečně se naklání a nelze ho vyrovnat. Řízení tedy přebírá kapitán a ač se s kniplem pere ze všech sil, reakce se nedostaví. To je důsledek výpadku hydrauliky. Co teď? Jak ovládat směr, náklon a výšku letu? Blíží se k maximálnímu úhlu náklonu a když nic nevymyslí, překročí ho, ztratí vztlak a zřítí se dolů!
Mají k dispozici pouze dva motory, nic jiného nefunguje. Musí si tedy vystačit s nimi. Nutno podotknout, že do této doby se ještě nikomu s dopravním letounem bez funkční hydrauliky úspěšně přistát nepodařilo. Jenže v tuto chvíli piloti takhle přemýšlet nemohou. Musí se plně soustředit na jediný cíl: jak nestabilní a neovladatelný stroj udržet ve vzduchu a dostat všechny cestující v pořádku na zem. Nejprve ho musí vyrovnat, což se kapitánovi opravdu povede pomoci plynových pák. Pravému motoru trochu výkonu přidá, levému ubere a je to. Obdobným způsobem se snaží měnit směr letu, jenže zde narazí na problém. Daří se mu zatáčet pouze doprava, doleva nikoliv. Proč, to je záhadou. Dobře, ve vzduchu se jakž takž udrží, jenže nemůžou tam kroužit donekonečna, potřebují co nejdřív přistát. Ale jak?
Kontaktují řízení letového provozu, vyhlašují stav nejvyšší nouze z důvodu výpadku hydrauliky a žádají kurz na nejbližší letiště. Stále však netuší, jak dostanou stroj, který nemůže stoupat ani klesat a zatáčí jen doprava, a to pouze pomocí rozdílného tahu motorů, v pořádku na zem. A ještě ke všemu nemohou použít klapky, sloty ani hydraulické brzdy. Tohle se v žádné letecké škole neučí, neboť pravděpodobnost výpadku veškeré hydrauliky je miliarda ku jedné! A co cestující? Ti o výpadku hydrauliky nevědí. Kapitán je informoval pouze o poruše motoru, aby zbytečně nevyvolal paniku.
Posádka obdrží kurz k letišti Gateway v Sioux City. Jenže nasměrovat letoun k němu a sklesat pouze pomocí tahu motorů nebude jen tak.
Zatím se pilotům jakž takž daří s letounem tímto způsobem manévrovat, ale je to značně vyčerpávající. Docházejí jim síly a stroj začíná nekontrolovaně stoupat až tak, že překročí maximální úhel náklonu, sníží se vztlak a přechází do prudkého klesání. Pasažéři zažívají přetížení jako při vrcholné letecké akrobacii a netuší, co se děje. Naštěstí se borcům za kniplem podaří pád zastavit. Ale vůbec si nejsou jisti, zda tímto způsobem dosáhnou letiště.
Palubní personál začíná připravovat kabinu na nouzové přistání. Přitom se na ně obrátí jeden z pasažérů jménem Denis Fitch. Je velice zkušeným pilotem a leteckým instruktorem pro DC-10 a nabízí pilotům pomoc. Ti ji vítají všemi deseti, jelikož jsou na pokraji sil. Tak se stane čtvrtým právoplatným členem posádky a vystřídá kapitána v ovládání plynových pák.
Jsou 12 minut od letiště Gateway, kde je čeká nejtěžší přistání v životě. Osud 296 lidí na palubě letu United Airlines 232 závisí na umu čtyř profesionálů v kokpitu zcela ochromeného letounu. Dokážou úspěšně přistát? To se dozvíte za okamžik. Nejprve musí letoun stabilizovat, což je bez funkčních výškových a směrových kormidel opravdu tvrdým oříškem. V 15 hodin 50 minut dostávají povolení k přistání na dráhu 31 letiště v Sioux City. A mají pouze jeden pokus, druhou šanci nedostanou. V případě nezdaru a přerušení přistání nejsou schopni s neovladatelným strojem znovu vystoupat.
Denis Fitch upravuje tah jednotlivých motorů, aby décédesítku srovnal s osou dráhy a okamžik pravdy se blíží. A letoun taky, ale maximální přistávací rychlost překračuje o 150 kilometrů. Jenže jinak to nejde, bez vysunutých klapek by se při nižší rychlosti ve vzduchu neudržel, to je prostě zákon fyziky. A rychlost sestupu překračují šestkrát.
Těsně nad zemí však ztrácí stabilitu, koncem křídla zavadí o ranvej a podvozek, který nevydržel nápor, se láme. Letoun klouže po břiše a rozlomí se. Kokpit skončí na trávníku vedle ranveje, kdežto trup jede setrvačností dál a zastaví až na jejím konci. Z otvoru poškozeného křídla vytéká palivo a vznítí se. Hasiči jsou na místě okamžitě, neboť byli připraveni vedle dráhy. Cestující, kteří se dokážou postavit na nohy, prchají co nejdál, jelikož mají oprávněné obavy z výbuchu. Všichni však takové štěstí nemají. 111 pasažérů a 1 letušku se zachránit nepodaří.
Přesto můžeme hovořit o zázraku. Nikoli však seslaném z nebe, ale zázraku spočívajícím v dokonalém pilotním umění, perfektní spolupráci, koordinaci a vynalézavosti všech čtyř mužů v kokpitu. Díky jejich profesionalitě přežilo tuto havárii 184 lidí včetně 10 členů posádky.
Ale proč u jednoho z nejrozšířenějších dopravních letounů té doby došlo k výpadku motoru a všech hydraulických systémů? To musí zjistit experti na letecké nehody z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických (NTSB). Jelikož napětí jste si v dnešním příběhu užili až až, prozradím vám příčinu hned. Z motoru číslo dva umístěného na ocase, se utrhlo lopatkové kolo, prorazilo jeho plášť a vylétlo ven. Jeho úlomky projely ocasní částí letounu jako nůž máslem a způsobily otvory v hydraulickém potrubí přesně v místě, kde se scházejí všechny tři okruhy. Zbývá zodpovědět otázku, proč se uvolnilo ono lopatkové kolo. Příčinou byla nepatrná trhlina v titanové slitině, z níž bylo vyrobeno. Jednalo se o skrytou vadu materiálu, která vznikla již při tavbě, nikoliv výrobě motoru.
Všichni čtyři borci v kokpitu včetně Denise, který se z pasažéra stal plnohodnotným členem posádky, obdrželi vysoká pilotní vyznamenání od Mezinárodní organizace pro civilní letectví a uznání od své mateřské letecké společnosti.
Zkrátka, lidský um, rozhodnost a vynalézavost žádná technika ani umělá inteligence zatím nenahradí.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/Lw4uhb8dFs4?si=v1EFRdPl2s_c_Rae
https://youtu.be/pT7CgWvD-x4?si=8eTSbbGgzThApS2×
https://youtu.be/fG-6nHwfyts?si=ft0qmLfZyBJTTyou
safetymessage-2008-08-01-unitedairlinesflight232crash.pdf https://share.google/lGkvbJlfMF1GTVXyF
