Článek
Před pár lety jsem si vyzkoušela, co obnáší práce pokojské v lázeňském komplexu a byla to fuška! Po osmi hodinách na nohou jsem totálně vyčerpaná sotva dolezla domů. Doufám, že můj dnešní experiment za pokladnou v hypermarketu dopadne lépe. Ostatně, pojďte se mnou a uvidíte.
Je horký letní den a krátce po sedmé přicházím k budově nejmenovaného obchodního řetězce v naší krajské metropoli, kde se pokusím ve zdraví přežít osmihodinovou směnu. Zdáli pozoruji shluk lidí u vchodu. Že by moji dnešní kolegové, respektive kolegyně? Kdepak, to je hlouček prvních seniorů, který s přibývajícími minutami bobtná jako těsto na buchty.
Čekám, až přijde ochranka a vpustí mne dovnitř vchodem pro zaměstnance. Přitom sleduji, jak nedočkaví zákazníci živě diskutují nad slevovými letáky a s blížící se otvíračkou mezi nimi vzrůstá nervozita a napětí. Mimochodem, u mne taky, neboť pořádně nevím, co všechno mě čeká a nemine.
Konečně, po náležitém prověření, zda nejsem špion, mě kompetentní osoba pouští dovnitř. Vyfasuju firemní tričko a moje patronka (zkušená pracovnice, která nade mnou bude chvíli bdít a říkat, co dělám blbě), mne vede na mé dnešní pracoviště, pokladnu číslo čtyři. Mohu si vybrat, jestli budu sedět nebo stát. Volím oboje, budu to střídat, protože ani jedno nevydržím dlouho. Vida, mám i pěkný výhled skrz prosklenou stěnu přímo před vchod a na přilehlé parkoviště. Jak tak pozoruju houstnoucí dav nedočkavců, mám pocit, že tato městská panoramata uvidím skrz výlohu až s koncem směny.
Zato teď se mi před očima odehrává scéna jako na divadle: Fronta dychtivých zákazníků, převážně důchodového věku, připomíná piloty formule 1 pár vteřin před startem. Konečně nastává dlouho očekávaný okamžik, přichází obsluha a uvolňuje nákupní vozíky. Rychle hole a tašky dovnitř a hurá do víru nákupního centra. Kam se hrabou Lurdy! Najednou jako mávnutím kouzelného proutku klouby nebolí, nohy nekulhají, i na bolavá záda senioři v zápalu boje o akční zboží, zapomenou.
No vida, už mám u pokladny prvního zákazníka a s ním i první zádrhel. Když mu markuju banány, všimne si nálepky BIO. „Aha, ty nechci, ty budou drahý,“ vytrhne mi trs z ruky a odkráčí do útrob obchodu vyměnit si je za nebio. Čekám, čekám… Asi zabloudil. „Tak vemte zatím mě, já spěchám,“ ozve se seniorka za ním. Nevím kam, do práce asi těžko, pomyslím si a marně se jí snažím vysvětlit, že tyto pokladny neumí markovat více zákazníků najednou, nejsme v restauraci. No konečně se pán vrací. A ouha, teď si všiml, že dva banány z trsu podle jeho slov nejsou zralé, tak je odloupne a nechá na kase. A konečně přichází na řadu paní, co spěchá. Když jí načtu plato jogurtů, zarazí se. „Vždyť mají být za 9,90, co jste mi to tam napočítala?“ Kdepak paní, to jsou jiné, než máme v letáku, snažím se vyvrátit její domněnku a pro jistotu jí ukazuji obrázek. „Tak to nechci,“ a opět zanechá nechtěné zboží u mne v úschovně.
Najednou křik, který přehluší i dotěrné písničky z místního rozhlasu. Co se to děje? Někoho přepadli nebo oloupili? Kdepak, to je jen seniorská rozcvička, přetahují se o poslední plato vajec v akci.
Další zákazník, malý klučina, který je za pásem sotva vidět, chce zaplatit bonboniéru pro maminku k narozeninám, ale chybí mu dvě koruny. Je celý nesvůj a chystá se ji vrátit. Dvě kačky dám ze svého, ať má kluk radost. Popravdě, i kdyby mu chyběla dvacka, tak mu ji dám, na rozdíl od bezďáků, kteří před obchodem žebrají, aby měli na rum. Další zákaznice – elegantní dáma ve středních letech s vozíkem narvaným k prasknutí. Kartou, nebo hotově? Táži se na způsob platby. „Pět stovek stravenkami, dva tisíce kartou, pak dám deset euro a zbytek v korunách.“ Uf…. Ještě, že nebereme zlato, to by snad sundala i náušnice.
Vzápětí je na řadě paní „jednotková“. Jedna cibule, jedna mrkev, jeden rohlík, jeden koláček… To jsou teda kšefty, ale aspoň se nenadřu. On mi to vyváží další zákazník s granulemi pro psa. Pán má zřejmě chovnou stanici bernardýnů a ještě k tomu iniciativně vyrovnal pytle na pás a ten se ani nehne, je přetížený. Tak si je musím šoupat sama hezky růčo. Myslíte, že mi pomůže? Ani náhodou, vždyť náš zákazník, náš pán.
Pás se konečně rozjel a my taky jedeme dál. „Dobrý den, kartičku máte a bodíky sbíráte?“ A nic, žádná reakce. Aha, páni jsou cizinci a chtějí platit v dolarech. Bohužel, ty nebereme, ale jak jim to mám vysvětlit, když nerozumí ani anglicky, natož česky. Po chvíli gestikulace pochopí, vozík se zbožím nechají stát na místě a zmizí. A kdo to jako bude uklízet a vracet zpátky do regálů?
V duchu si zanadávám, v tom přichází vedoucí směny a konečně slyším rozumnou větu: „Kdo chce vystřídat?“ Já, hlásím se horlivě, jak ten největší šprt ze třídy. Jenže kdybych věděla, co mě čeká, raději bych zalezla pod stůl. V domnění, že jdu na pauzu, beru si s sebou láhev s pitím. Šéfka mne však ihned vyvede z omylu. „Půjdete vybalovat zboží, tamhleten paleťák s moukou.“ Bolí mě ruce jen při pohledu na něj. Pro neznalé vysvětlím, co to obnáší: Vyskládat postupně na zem 100 desetikilových balení mouky, rozdělat je a kilovky narovnat do regálů. A počítejte se mnou: 100 × 10 = 1000 kg, což je jedna tuna a projde vám rukama dvakrát! Ještě nejsem ani v půli a už opravdu nemůžu. Odchytím tedy šéfku s prosbou, jestli bych mohla zpátky na kasu, jinak jdu zbaběle domů. Nadšená není, ale slituje se nade mnou a mohu se vrátit zpátky. Najednou mi otravní zákazníci ani trochu nevadí.
Po polední pauze přicházejí první opilci, kteří si jdou pro novou várku alkoholu. No, jdou není to správné slovo. Visí na vozíku jak hadr na holi a smýkají s ním ze strany na stranu. Jsem zvědavá, jestli se trefí do uličky mezi dvě pokladny. Nakonec se zadařilo, zvládli i zaplatit a co nevidím při pohledu skrz výlohu? I s vozíkem se potácejí k domovu. Pravda, bez opory by to asi nezvládli.
A copak se to děje tady mezi regály? Skrumáž připomíná ragbyový mlýn, ale hraje se o hrubou mouku v akci. Ano, právě tu, kterou jsem vybalovala. A do konce směny jsem nucena odpovídat stále na stejnou otázku: „A hladkou v akci nemáte?“ Snažím se udržet nervy na uzdě a odpovídám s hraným úsměvem na rtech. Mladý brigádník u vedlejší kasy na to jde s humorem a doporučuje paní, ať si tu hrubou vyhladí.
Uf, konečně padla kýžená půlpátá odpolední a já s ní. S neskrývanou radostí se vracím zpět za svůj computer, kde se můžu najíst, když mám hlad, odskočit si, když potřebuju a udělat si kávu, když na ni mám chuť. A před pokladními hluboce smekám!
