Článek
Já tedy bohužel ne a pokud se na mne neusměje štěstěna Sazka nebo zámožná tetička z Ameriky, nikdy je mít nebudu. Jak je to možné? Jednoduše: Celý život poctivě pracuji a pravidelně odvádím povinné desátky do státní kasy, děravé jako cedník. A co je paradox, taktéž na důchodové pojištění, které máme jedno z nejvyšších v Evropě, což se o důchodech rozhodně říci nedá. Nejsem podvodník, tunelář, influencer ani člen dozorčích rad, tudíž patrně strávím podzim života jako milovník trampingu a přírodní stravy. Ba ne, už vím, jak přijít k velice slušným penězům a nepředřít se: dostat se na poslaneckou židli! Občas si zdřímnout, občas zmáčknout tlačítko hlasovacího zařízení… No jo, ale mám obavy, že by se mi na ní hodně brzy zvednul žaludek a tlak, tak bych se kýženého důchodu ani nemusela dožít.
Už slyším věčné kritiky: „A proč jste nezačala myslet na důchod dřív?“ Ale začala, začala vážení. Již v mladém věku, neboť my, Husákovy děti jakožto pokolení spořivé střádáme bankovku k bankovce na horší příští již léta letoucí. No a kde tedy jsou mé úspory? Ano, tam…. Ve chřtánu nenasytné potvory, jež se nazývá inflace.
Vážení zákonodárci, ono se od stolu hezky schvaluje zvyšování daní, věku odchodu do důchodu, poplatků za věčně rozkopané dálnice, veřejnoprávní média a za chvíli asi i za vzduch. Co kdybyste si pár měsíců zkusili žít jako průměrný občan České republiky z podprůměrné mzdy? Splácet hypotéku na byt, leasing na auto, živit dvě malé děti, manželku na mateřské a samozřejmě hospodařit tak, abyste si mohli oba odkládat na růžovou budoucnost v důchodu měsíčně po pěti tisících. A uvidíme, kdo z koho.
Divíte se, že řada nespokojených občanů zemí koruny české opět prchá za lepším pracovním uplatněním do zemí měny evropské? Tam jsou totiž zlaté české ručičky a mozky stále žádané a podstatně lépe ohodnocené.
Divíte se, že ženy často i přes všechny útrapy setrvávají v nefunkčních manželstvích s násilníky či notorickými záletníky? A proč asi? Protože sami s dětmi by záhy vyrazily na vandr od azyláku k azyláku.
Divíte se, že mladí se nehrnou do vdavků a váhají, zda si pořídit dítě nebo zatím jenom psa? Já vůbec ne. Bohužel, často vítězí pes, protože toho mohou v případě finanční tísně odložit do útulku. Smutné, že? Kam jsme to dospěli? Nebo kam to dovedli…. Odpovězte si sami.
Abych naše ústavní činitele jen nehaněla, taky trochu chvály zapějme. Oni se opravdu starají, abychom v seniorském věku nestrádali. Nevěříte? No jistě, vždyť budeme pracovat do smrti! Tak je vlastně tato polemika zbytečná, ale aspoň se mi ulevilo, neboť sdílená starost – poloviční starost.
