Článek
Ne, vůbec ne. A víte, co je zajímavé? Že ti, kdož létají na dovolenou přes několik časových pásem, většinou i do jiného podnebného pásma, si na žádný rozhozený biorytmus nestěžují. Ostatně nemají komu, neboť si tuto cestu zvolili sami zcela dobrovolně.
Vezměme si třeba takový let na západ přes Atlantik. Trvá osm hodin a v naší cílové destinaci je o osm hodin méně než v české kotlině. Paráda, ušetřili jsme čas strávený na cestě. Ale za 14 dnů se vracíme zpět, tentokrát na východ, tudíž letíme rychleji (pomáhá nám západní proudění vzduchu), zato proti času. Osm hodin zmizí kdesi v černé díře a už nám je nikdo nevrátí. Náš organismus se s tím samozřejmě vyrovná, jinak bychom příště nikam neletěli, že? Znám piloty, kteří strávili ve vzduchu více než 20 tisíc letových hodin, létali po celém světě na dálkových trasách a přesto se dnes, v důchodovém věku těší velice dobrému zdraví. A nám má jedna jediná hodina dvakrát ročně způsobovat nespavost, podrážděnost, slabost, bolesti hlavy… Ano, podrážděná jsem, když to čtu.
Ještě jeden zvláštní úkaz z doby nedávno minulé: S příchodem Covidu najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku změna času nikomu nevadila. Jak je to možné? Jednoduše, neboť mediálním trhákem se staly počty nakažených, zemřelých, dodávky testů, roušek, dalších zahalovacích prostředků a každodenní masáž o nutnosti očkování. Posun času proběhl naprosto bez povšimnutí a žádné problémy nikomu nezpůsobil.
Tak kdepak je ten zakopaný pes? V hlavě, milí čtenáři. Kdyby nebylo zbytí a kdosi mocný v našem státě rozhodl, že čas se měnit nebude, jednoznačně se přikláním k zachování letní varianty. Je mi totiž úplně fuk, jestli jdu ráno do práce za tmy či za světla neb máme pouliční osvětlení. A rozbřesk o třetí hodině noční? Na co? Jedině, že bychom se nad ránem vraceli z baru. Ale to nechodíme pěšky a taxík má světla.
V dávných dobách, kdy se svítilo loučemi, svíčkami, vrcholem blahobytu byla petrolejová lampa a spát se chodilo s kurem domácím, otázka nějaké změny času rozhodně nikoho netrápila. Během několika minulých desetiletí se život v našich zeměpisných šířkách posunul do pozdějších hodin. Pamatuji si z dětství, že se rodiče vraceli z práce nejpozději do 16. hodiny a to včetně obstarání nákupu.
Dnes se vracíme v 18, 20 i později. A užít si čas s rodinou neznamená jen dřepět ve svém příbytku u magické obrazovky, mačkat ovladač a cpát do sebe chipsy. Mnozí máme zahrady, psy a další záliby spojené s pobytem v přírodě. Nedovedu si představit, že bych o horkých letních večerech seděla u našeho koupacího písníku při svíčkách. Ano, koupání při měsíčku je úžasná romantika, ale taky ráj pro komáry a kapesní zloděje. Leda, že by po vzoru nočního lyžování zavedli noční koupání ve světle reflektorů…
Bohatě stačí, že od podzimu do jara potkávám na stezkách kolegy a kolegyně „světlušky“, to jest běžce s čelovkou na hlavě. Jistě, běh je tělu prospěšný v každé roční i denní době, ale potmě to není ono. Člověk se nemůže kochat krásami přírody a častokrát šlápne do výmolu nebo ještě něčeho horšího. Zkrátka nejsme primitivní živočichové obývající temné mořské hlubiny, nýbrž světlomilné lidské bytosti.
A co vy? Jste zarytí odpůrci jakýchkoliv posunů, nebo vás občasná změna nerozhodí?
