Článek
Pravda, tenkrát se nazývala DDR = Deutsche demokratische republik. Do té druhé, spolkové, se běžný smrtelník na nákup jen tak nedostal.
A co se od našich severních sousedů třeba na začátku 80. let minulého století výhodně vozilo, lépe řečeno pašovalo? Kupříkladu v tomto předvánočním období suroviny na vánoční cukroví: kakao, ořechy, mandle, rozinky, datle, fíky… Taky vánoční svícny či výzdoba do oken. I na dárečky došlo, například dětské botičky a oblečení, což byl u nás tehdy nedostatkový sortiment. Taky frčel bytový textil: záclony, závěsy, povlečení… levnější, kvalitnější a větší výběr. A nikdy jsme nezapomněli na tradiční německé speciality – métský salám, lidově přezdívaný maceška, jehož vynikající specifickou chuť si vybavuji dodneška. Napodobeniny vyráběné u nás, nemají s originálem společnou ani konzistenci, natož chuť. A samozřejmě nesměly chybět pralinky pro babičku a likér pro dědu. Dokonce jsem od „dederónů“, jak jsme je familiérně nazývali pro jejich oblíbené košile z umělých vláken, měla i své první běžky. Sice kvalita nic moc, ale svůj účel splnily. No a nekupte to, za pětikilo, že.
Bohužel, většinu tohoto zboží bylo zakázáno dovážet do naší republiky. A jelikož tenkrát neexistoval žádný „Schengen“ ani Evropská unie, vedla cesta za kýženými výdobytky socialismu přes obávané hraniční přechody a celnice. Takže taková malá výprava za poznáním místních obchůdků bývala docela dobrodružná a mnohdy napínavější než detektivka od Agathy Christie. Povětšinou jsme do měst v německém pohraničí cestovali jako účastníci hromadných zájezdů, neboť byla větší pravděpodobnost, že se nám autobusem podaří propašovat kýžený tovar snadněji než autem, protože to byli přepečliví celníci schopni i rozebrat, aby našli zapovězené dětské capáčky nebo vánoční ubrus. Každý jsme měli v autobuse své osvědčené skrýše, například načerno vyváženou valutu v podobě východoněmecké marky jsme schovávali pod koberec, kterým byl vybaven každý zájezdový autobus. Běda, jak výjimečně nasadili obyčejný linkáč, to jsme měli hlavu „v pejru“. Na vysvětlenou pro nepamětníky: V historickém období přísně střežených hranic mohl turista vyvážet do ciziny pouze státem povolenou výši či spíše níži tamější měny, což mu stačilo maximálně tak na skromnou svačinu a použití veřejného WC. Tudíž se s penězi šmelilo a dokonce i s východní měnou.
Asi tak dva roky před sametem už celníci trochu vyměkli, například jim vůbec nebylo podezřelé, že stojím v zimě ve sněhu na horském hraničním přechodu v plesových střevíčcích jako kdybych právě odešla z Popelčina bálu. Ano, to byla běžná praxe: na nohy ty nejhorší škorně, jaké jsme doma našli, tam je vyhodíme a zpátky jedeme v nových. Když na tyhle cestovatelské anabáze člověk vzpomíná, ani se mu nechce věřit, jaké hovadiny dokázal vymyslet, aby svůj vzácný nákup utajil před ostřížím zrakem celních kontrolorů.
Celková atmosféra v tehdejším německém pohraničí značně připomínala dnešní polské - samý Čech. Jak vidno, nákupní turistika není žádná novinka, zkrátka historie se opakuje. Tedy, až na ty hranice. I když, kdo ví…
A co vy, pamětníci? Co jste si vozili z ciziny za totáče?
