Článek
Ano, žijí mezi námi ještě pamětníci, ale někdy mám pocit, jako kdyby někteří z nich všechno zapomněli.
My se teď společně přeneseme na ruzyňské letiště a připomeneme si úplně první okamžiky hrůzy a zděšení letištního personálu i cestujících, kteří se onu osudnou noc ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě.
Je chladný úterní večer 20. srpna 1968 a počasí jako by předznamenávalo, že se k nám blíží mráz z Kremlu. Na největším pražském letišti, které právě prochází modernizací, probíhá běžný provoz a jeho zaměstnanci absolutně netuší, že se za pár hodin stanou prvními svědky jedné z nejtemnějších událostí v našich dějinách.
V 19 hodin nastupuje nová dispečerská směna. Noční provoz nebývá nijak rušný, povětrnostní podmínky jsou příznivé, a tak pánové na věži neočekávají žádné komplikace. O necelé dvě hodiny později přistává sovětský vojenský letoun AN-12 s imatrikulací CCCP-11 604. Vojenské nákladní letouny k nám z východu létaly běžně, takže se nad tím dispečeři vůbec nepozastavují. Ani se nediví, když jim posádka oznámí, že bude náklad vykládat až ráno a zatím tedy nepotřebuje žádné letištní služby.
O pár hodin později se ukáže, že tento letoun vůbec žádný náklad nepřivezl, ale jedná se o hlavní velitelské stanoviště, z něhož bude celá operace výsadku vojenské techniky a mužstva řízena. O půl hodiny později dosedá na ranvej další sovětský letoun, tentokrát Il-14, z něhož vystupuje asi 20 mužů v civilu. Nasedají do připravených automobilů a míří do centra hlavního města. Dodnes nikdo neví, do to vlastně byl.
Poslední letadlo Československých aerolinií, TU-104, obsluhující pravidelnou linku do Teheránu, vzlétá 10 minut před půlnocí. Mezitím dostávají pracovníci celní a pasové kontroly příkaz k zajištění hladkého průběhu přistání letounů okupačních armád. Nikdo jiný ze zaměstnanců letiště o chystané operaci neví. Úderem půlnoci se zavírá vzdušný prostor nad naší republikou, to znamená, že do něj nesmí vstoupit ani od nás odletět žádný civilní letoun.
A pak to začne. Radaroví operátoři nevěří vlastním očím, když na svých obrazovkách vidí stovky teček. V žádném případě je nenapadne, že jsou to letadla, jsou přesvědčeni, že radarový signál něco ruší, jak se občas stává. Volají proto na oblastní vedení, aby poruchu nahlásili, ale marně, telefon jim nikdo nezvedá. Po chvíli slyší zvuk vojenských letadel, tak si myslí, že se jedná o cvičení vzdušných sil. Ta bývala v tehdejší době častá, takže se tím nijak neznepokojují.
Jakmile se letouny blíží ku Praze, vidí je na svých obrazovkách i dispečeři na věži ruzyňského letiště. Ovšem stejně jako jejich kolegové u radaru, jsou přesvědčeni, že se jedná o vojenské cvičení. Ostatně, tomu nahrává i fakt, že žádný z letounů nenavazuje s věží spojení.
Proč by taky, vždyť operace s krycím názvem Bouře, musí zůstat co nejdéle utajena. A tak letadla přistávají bez pokynů z řídící věže. A že je to fofr! Jakmile zastaví, vyjede z nich těžká vojenská technika, vyběhne vojsko a stroj se okamžitě zvedá a letí směrem na východ, aby toto kolečko absolvoval ještě několikrát.
A co je opravdu s podivem, za cvičení považují tuto operaci i samotní vojáci a než spatří první nápisy v neznámém jazyce, vůbec netuší, že jsou v cizině. U řadových vojáků by se to dalo pochopit, ale ani důstojníci nevědí, že jsou v Československu.
Mezitím sovětské vojenské přepadové komando obsazuje řídící věž a všechna další dispečerská a radarová pracoviště. Zaměstnance pod samopaly odvádějí do jedné místnosti a zadržují je tam až do ranních hodin bez možnosti vzít si osobní věci.
Peklo zažívají i cestující, kteří oné osudné černé noci čekají v odbavovací hale, včetně malých dětí. Nedostanou se ke svým zavazadlům, vojáci na ně míří samopaly, drží je v zajetí a ráno vyhánějí ven. Není jim umožněno odjet svými vozidly, zaparkovanými na letištním parkovišti. Mimochodem, ta mezitím doznala značných škod. Tak jsou nuceni jít pěšky nebo si vzít taxíka a vyrazit stejným směrem jako okupační vojsko, ku Praze.
Ač se o to velitelé operace snaží, násilné obsazení ruzyňského letiště nezůstane utajeno. Obsluha dálnopisu totiž stihne ještě před zadržením naťukat zprávu, která se okamžitě dostane do celého světa.
Transportní letadla s vojenskou technikou, vybavením a vojáky, přistávají prakticky nepřetržitě celou noc jedno za druhým. Zdá se to neuvěřitelné, ale během noci z 20. na 21. srpna 1968 přistálo na Ruzyni asi 700 sovětských vojenských letounů. Kolik přivezly techniky a vojáků, není známo, neboť tyto údaje se dodnes skrývají v tajných ruských vojenských archivech.
Letištní zaměstnanci se mohli vrátit do práce až po čtrnácti dnech. Do té doby tu úřadovala okupační armáda. Její příslušníci rozkradli a zničili, co se dalo.
A co bylo dál? Poslední sovětský voják ze 73 500 odešel z našeho území 27. června 1991.
Nepřipomíná vám to něco? Ano, historie se opakuje. Jen v jiné zemi a v jiném rozsahu. Tak udělejme vše pro to, ať se neopakuje u nás.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
Chronologie událostí 20. a 21. srpna 1968 — Ústav pro studium totalitních režimů https://share.google/m3O8kaxz1ka6sFJZl
Srpen 1968 | Invaze začala na letišti v Ruzyni. „Jděte pěšky domů,“ hřímal sovětský major | Blesk.cz https://share.google/s9ItEmUe4B9z8SthX
https://radiozurnal.rozhlas.cz/srpnova-okupace-1968-7588832/1
