Článek
Náš dnešní hrdina, teprve patnáctiletý Miloš Navrátil, zvolil oproti těmto dobrodruhům docela obyčejný způsob, cestu dopravním letadlem. Ovšem nikoliv jako běžný cestující s letenkou, nýbrž jako černý pasažér. A že byla také plná dobrodružství a napětí, se můžete přesvědčit právě teď.
Ale než se společně vypravíme na neobyčejné putování za velkou louži, povíme si něco málo o životě hlavního hrdiny tohoto napínavého příběhu. Miloš spatřil světlo světa 25. dubna 1947 v Praze, ale téměř celé dětství prožil na maloměstě. Nejprve v Novém Městě nad Metují. Tam Navrátilovi vlastnili koželužnu a Milošův otec v ní zároveň pracoval jako chemický inženýr a maminka zastávala kancelářský post.
Po roce 1948 jim komunisté sebrali nejen fabriku, ale i dům, v němž bydleli. Tak byli nuceni odstěhovat se k Milošovým prarodičům do Mšena u Mělníka a začít od nuly. Jak Miloš později uvedl v jednom z rozhovorů, právě babička mu byla v dětství velkou oporou. Otec si našel práci jako chemický inženýr v jedné pražské firmě na výrobu laků a později se do hlavního města odstěhovala celá rodina. Relativně spokojený život však netrval dlouho.
Komunisté měli na manžele, jakožto bývalé „vykořisťovatele“ spadeno a ti to v polovině 50. let odnesli s plnou parádou. Miloš starší musel opustit pozici chemického inženýra a začal se živit jako dělník v Pragovce. O moc lépe nedopadla ani paní Navrátilová. Z kanceláře ji čekal sešup na výhybkářku. Rodina ztrácela naději v radostnější život a perspektivní budoucnost pro své potomky a čím dál tím častěji se doma přetřásalo téma emigrace.
A tak mladý Miloš, sotva dostal občanku, začal spřádat plány na útěk z totality. A proč si vybral zrovna cestu letadlem? Byl letecký modelář, svět letadel ho fascinoval od raného dětství a po přestěhování do Prahy je často pozoroval přímo na ruzyňském letišti. Právě tam zjistil, že létá pravidelná linka do kubánské Havany. A k velké radosti Čechů toužících po svobodě, musí letoun kvůli doplnění paliva dvakrát přistát u těch „ošklivých“ imperialistů – v irském Shannonu a kanadském Ganderu.
Mladý muž činu o svém odvážném plánu vůbec nikomu neřekl a šel, jak se říká, rovnou na věc. Tak pojďme s ním.
Je pár dnů před vánočními svátky, středa 19. prosince 1962 a Miloš jako obvykle pozoruje letadla na ruzyňském letišti. Ještě není pevně rozhodnut, jakým způsobem se pokusí opustit republiku, zatím jen zkoumá podmínky. Jakýsi základní plán útěku vzdušnou cestou sice v hlavě má, ale nevzal si sebou vůbec nic, žádné oblečení ani jídlo. Jen plátěný pytlík s pár nezbytnostmi, mezi nimiž nechybí mapa Kuby. Teď si asi řeknete, na co Kuby, vždyť chce na západ, ne do americké výspy socialismu. Mapu tohoto karibského ostrova nosí všude sebou, protože ji ve volných chvílích studuje, aby byl připraven i na možnost, že se mu nepodaří při mezipřistáních vystoupit.
Teď ho však zajímá něco docela jiného. Musí zjistit, jak se dá nepozorovaně dostat na letištní plochu a proklouznout do letadla bez letenky. Když už chce pro tento den průzkum ukončit, všimne si nenápadné cesty mezi hlavní letištní budovou a nějakými sklady, která vede přímo na plochu, kde parkuje ono kubánské letadlo. A jak tam tak stojí, jakýsi vnitřní hlas mu našeptává: Jdi, teď nebo nikdy. On poslechne a najednou se ocitá na letištní ploše.
A není tam sám, kolem něho se motají letištní technici, ale nikdo si ho ani nevšimne. Tak se neohlíží nalevo ani napravo a odhodlaně kráčí za svým snem. Stoupá po schůdcích a je na palubě. A úplně sám. Jde až dozadu a schová se do rohu na zem v poslední řadě sedadel. Začíná se stmívat a náš vetřelec slyší, jak se v kabině pro cestující někdo pohybuje. Naštěstí si ho nevšimne, zavře dveře a je klid.
Pak odtáhnou letoun z plochy k nějakému hangáru, nejspíš kvůli poruše. Milošovi tedy nezbývá nic jiného, než na jeho palubě strávit noc. Přesněji řečeno, v podpalubí, jelikož najde otvor v podlaze, kterým se protáhne do zavazadlového prostoru. Po pár hodinách je mu tam zima a potřebuje na toaletu, takže musí svůj úkryt opustit. Prošmejdí celou palubu, najde deku a sušenky, které mu pomohou zahnat hlad. Potom se vrátí zpátky do bezpečné skrýše. Tam přečká nejen noc, ale i většinu následujícího dne.
Pak při jedné z cest na toaletu zjistí, že v letadle není sám. Objeví se tam kubánští mechanici, snažící se odstranit závadu. Všimnou si ho, dokonce ho i pozdraví, ale považují ho za českého kolegu. Když Kubánci opravu dokončí, sdělí Milošovi, že je hotovo a pokynou mu, aby také opustil palubu. Takže se nedá nic dělat, musí ven. Jde s nimi, ale jakmile je čistý vzduch, otočí se a kráčí zpátky k letadlu. No jo, ale jak se dostat dovnitř, chybí schůdky a je zavřené. Ale náš dobrodruh si poradí. Podaří se mu opět dostat do zavazadlového prostoru, tentokrát zespodu. Tam přečká další noc na 21. prosince a doufá, že už se letadlo konečně zvedne.
Ráno svitne jiskřička naděje, konečně ho vytlačí od hangáru na letištní plochu. Ale ouha, zavazadlový prostor začínají prohledávat maníci s baterkami a Miloš má obavu, že jeho hra na schovávanou skončila. Kdepak, jako kdyby byl neviditelný, nikdo si ho ani nevšimne. Pak už jen slyší, jak se nakládají zavazadla, nastupují cestující a piloti spouštějí motory. Letoun se rozjíždí, zvedá příď a je ve vzduchu. Náš uprchlík má vyhráno, ale zároveň na něho dopadá smutek. Plně si uvědomuje, že toto už není klukovská hra, ale životní rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Opouští svoje rodiče, babičku, kterou tak miloval, sourozence a kamarády, s nimiž prožil dětství.
Za 2,5 hodiny přistává letoun na pravidelné lince Praha – Havana v irském Shannonu. Najednou se otevřou dveře zavazadlového prostoru a kubánský palubní mechanik spatří mezi kufry vetřelce z Čech. Posádka ho doprovodí k irským celním a pasovým úředníkům a ti mu oznámí, že v Irsku zůstat nemůže. Buď se musí vrátit prvním letem zpátky do Prahy nebo pokračovat na Kubu. Vybere si druhou možnost a vrací se zpátky do letadla. Tentokrát už sedí mezi cestujícími a dokonce dostane i najíst.
Po necelých pěti hodinách konečně vidí světla kanadského města Gander, kde má letoun druhé tankovací mezipřistání. A opět se vydává s kubánskou posádkou za letištními úředníky. Uspěje tentokrát? No, nebudu vás napínat. Úředníci mu dávají opět na vybranou ze dvou možností, buď zůstat nebo pokračovat na Kubu. Takže je to jasné, patnáctiletý Miloš Navrátil s veškerým majetkem v jednom plátěném pytlíku, zato s pořádnou dávkou odvahy, zůstává v Kanadě.
V této zemi má žít jeho strýc Harry, matčin bratranec a mladý uprchlík doufá, že se mu ho podaří najít. Na letišti vyzvedne Miloše místní policie a popravdě řečeno, neví si s ním rady. Jakožto patnáctiletý hoch by měl mít svého opatrovníka, jenže údajný strýček není k nalezení. A tak si policisté nechají chlapce přes Vánoce u sebe na stanici. Vyčlení mu jednu místnůstku, kde zrovna není zavřený žádný zloděj a aby se nenudil, odklízí sníh a vaří jim kafe.
Teď vás asi napadne, a co rodiče? Ti jsou strachy bez sebe, protože o synovi, jehož zmizení samozřejmě nahlásili na policii, nemají žádné zprávy. Miloš sice napsal dopis babičce do Mšena, jenže nějakou dobu potrvá, než se k ní dostane.
Po Vánocích najde útočiště v imigračním centru v Halifaxu v provincii Nové Skotsko a stráví tam více než měsíc. A taky konečně dostane dopis od babičky a o něco později se ozvou i rodiče. Jelikož je korespondence kontrolována státní bezpečností, musí syna v dopisech na oko přemlouvat k návratu, ale ve skutečnosti jsou rádi, že si tuto cestu zvolil.
Po šesti týdnech pobytu v imigračním centru schválí příslušní úředníci jeho žádost o politický azyl. Významnou měrou k tomu přispěje fakt, že má kam jít. Ano, zapracuje náhoda, jak už to v takových případech bývá. Jelikož Milošova angličtina není dostačující k úřednímu jednání, má při posuzování žádosti o azyl překladatele. Je jím jakýsi pan Tichý, Čech žijící v Kanadě dlouhá léta. A ten si Miloše natolik oblíbí, že mu nabídne, zda u nich nechce bydlet.
Mladík radostně přikývne, nastěhuje se ke skvělým lidem a začne studovat střední školu. Postupně si najde nové kamarády, úspěšně složí všechny zkoušky ve škole a také objeví novou zálibu. Začne se věnovat plachtaření a časem si dokonce postaví i svoji vlastní loď.
Po absolutoriu střední školy je přijat na univerzitu, kde vystuduje stavební inženýrství a později ještě přidá geologii. V roce 1967 se konečně dočká. Přijede za ním maminka a stráví s ním čtyři měsíce. Na setkání s otcem si musí ještě dva roky počkat. Později emigrují i oba jeho bratři, Tomáš a Jiří, takže je rodina konečně po mnoha letech opět spolu, bohužel už bez rodičů, neboť ti mezitím opustili pozemský svět.
Dlužno dodat, že Miloš Anthony Navrátil se do své rodné země nikdy nevrátil, prožil šťastný život v Kanadě, kde si spokojeně užívá důchodu a mimochodem, stále mluví perfektně česky.
Vidíte, když má člověk jasný cíl a odhodlaně za ním jde, nic není překážkou. Takže až budete chtít něco vzdát, vzpomeňte si na jednoho mladého dobrodruha, jehož odvaha a touha po svobodě byla silnější než strach.
Pokud chcete vidět, jak hrdina tohoto příběhu vypadal, Google vám ho ukáže. Já jeho foto publikovat nemohu, neboť všechny snímky jsou chráněny autorskými právy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://plus.rozhlas.cz/patnactilety-uprchlik-pribeh-cerneho-pasazera-milose-anthonyho-navratila-ktery-8789566
https://www.memoryofnations.eu/cs/navratil-milos-anthony-20160201-0
https://www.pribehy20stoleti.cz/2017-03-26/
