Článek
A začneme otázkou. Jestlipak víte, čím je proslulé ruské sibiřské město Irkutsk? Drží světový primát v počtu leteckých havárií, kterých se tu událo několik desítek. A my si nyní připomeneme jednu z nejtragičtějších.
Je teplý letní večer, středa 4. července 2001, prázdniny jsou v plném proudu a na letišti v ruském Jekatěrinburgu se připravuje k dálkovému letu posádka TU-154 regionální letecké společnosti Vladivostok Air. Na palubu 15 let starého třímotorového proudového letounu sovětské výroby, mířícího do Vladivostoku s mezipřistáním v Irkutsku, nastupuje 136 pasažérů. O ně se budou starat 4 letušky a 1 steward. Do kokpitu usedají 4 muži, kterým velí zkušený jednapadesátiletý kapitán Valentin Gončaruk. Pro Vladivostok Air pracuje 20 let a na svém kontě má přes 12 000 letových hodin. 3 500 z nich absolvoval právě na TU-154. Kromě velení bude monitorovat přístroje a komunikovat se zemí. Úlohy řídícího pilota se pro tentokrát ujímá první důstojník Sergej Didenko, který strávil za kniplem dopravních letounů více než 7 000 hodin.
Starý letoun sovětské provenience není vybaven moderní avionikou, a tak práci sofistikovaných počítačových systémů suplují další dva členové posádky, pětatřicetiletý palubní inženýr Jurij Stěpanov a stejně starý navigátor Nikolaj Sakrytin. Ani oni nepatří k žádným nováčkům. První část letu do Irkutska by měla trvat přibližně 3 hodiny 40 minut a a mají ji provázet ideální povětrnostní podmínky.
Ještě, než se budeme věnovat jejímu průběhu, povíme si něco o ruské aviacii počátku 21. století. Po rozpadu Sovětského svazu vznikla řada nových aerolinek, které mezi sebou soupeřily o místo na trhu a snažily se urvat, co se dá. Častokrát nakupovaly staré stroje v dezolátním stavu, šetřili na výcviku nových pilotů i školení stávajících. A to se samozřejmě projevilo na zhoršování už tak mizerné bezpečnosti dopravní aviacie v zemi, kde zítra, znamená hůř než včera. Obdobně postupovala i letecká společnost, o níž je právě řeč. Tento konkrétní notně opotřebovaný TU-154 odkoupila zpět od Číňanů, kteří ho provozovali několik let. Tamější provozovatel však vyměnil jeden ze základních palubních přístrojů, umělý horizont. A tato zdánlivá prkotina sehraje v našem příběhu zásadní roli.
Ruští piloti jsou zvyklí na sovětský systém, který ukazuje polohu letadla, jak ji vidí pozorovatel na zemi. Tudíž na stabilním modro hnědém pozadí, které představuje horizont, se naklání ikonka letadla. Kdežto západní systém, namontovaný v kokpitu tohoto konkrétního stroje, zobrazuje polohu letounu vůči zemi tak, jak ji vidí piloti z okna, to znamená silueta letadla je neměnná a naklání se pozadí.
Ale vraťme se zpět na letiště Kolcovo v Jekatěrinburgu. Piloti dokončují předletovou kontrolu a v 19 hodin 47 minut místního času dostávají povolení ke vzletu. Vzápětí se TU-154 se 145 lidmi na palubě odpoutá od ranveje a stoupá do cestovní hladiny tři tři nula, tedy 33 000 stop, což představuje 10 058 metrů.
Palubní personál roznáší občerstvení a cestující si užívají naprosto klidný let, který se s mírným zpožděním blíží k Irkutsku. V 1 hodinu 55 minut místního času navazuje kapitán spojení s dispečery tamější přibližovací služby a posádka zahajuje sestup. V tuto chvíli nikdo na palubě letu Vladivostok Air 352 netuší, že se naprosto pohodový rutinní let zvrtne v marný boj o holý život. Ale nepředbíhejme.
Letoun klesá, aby zachytil sestupovou rovinu, když v tom si piloti všimnou, že letí příliš rychle, 540 km/h. Přitom v této výšce a vzdálenosti od letiště by měl indikátor rychlosti ukazovat maximálně 400. Posádka musí snížit rychlost dříve, než zahájí poslední zatáčku, která je má dostat na sestupovou rovinu. Pokud by do ní nalétli takhle rychle, vyplivne je bokem od osy ranveje. Vysunují tedy spoilery, což jsou pohyblivé destičky na křídlech, které zvyšují odpor vzduchu a tím pádem snižují rychlost. První důstojník pro jistotu ještě stáhne motory na volnoběh a rychlost skutečně klesá.
Jenže vzápětí se piloti dopustí zásadního pochybení. Soustředí se výhradně na snížení rychlosti a nic jiného je v tuto chvíli nezajímá. Tlačí je i čas, tak vypustí to nejdůležitější, kontrolní seznamy před přistáním. Ne, že by omylem vynechali některý z bodů, jak se občas stává, oni checklisty ani neotevřou. A v tu chvíli je na katastrofu zaděláno.
Tůčko se 136 pasažéry a 9 členy posádky letí ve výšce 3 300 stop neboli 1 006 metrů a palubní inženýr deaktivuje spoilery. Ale že jsou motory od chvíle, kdy piloti potřebovali snížit rychlost, stále nastavené na volnoběh, si nikdo neuvědomí. A aby fatálních pochybení nebylo málo, dopustí se dalšího. Nevysunou vztlakové klapky, které při přistání a vzletu zvětšují plochu křídel, a tím umožňují letadlu udržet se ve vzduchu i při nízkých rychlostech.
Náhle začne letoun mírně zvedat příď. To se autopilot snaží udržet zadanou výšku. Jenže tím pádem klesá rychlost. Posádka si toho vůbec nevšimne a v pilotní kabině panuje klid a pohoda. Ovšem ne nadlouho. Rychlost se stále snižuje a po vysunutí podvozku se v kokpitu rozezní varovný signál kritického úhlu náběhu čili hrozící ztráty vztlaku. Kapitán se konečně probere z letargie a všimne si, že motory jedou na volnoběh. Tak zvýší jejich výkon, jenže všechny 3 pohonné jednotky reagují pomaleji, než je třeba. Ostatně, sovětské dopravní letouny se vždy vyznačovaly těžkopádností. Ani po několika desítkách sekund nedosahují motory potřebného výkonu a tůčko letí o 15 km/h pomaleji, než má. A co klapky, už je piloti vysunuli? Kdepak, ani náhodou. Vidíte, kdyby nevynechali checklisty, tak by na to přišli.
TU-154 se 145 lidmi na palubě pokračuje v levotočivé zatáčce a kapitán zpozorní. Letí pod příliš velkým úhlem náklonu. Tak přebírá řízení od prvního důstojníka, aby stroj stabilizoval. Je noc, pohybují se v husté oblačnosti, tudíž se při pohledu ven nemají podle čeho orientovat. Musí se spolehnout výhradně na palubní přístroje, v tomto případě umělý horizont. A stane se přesně to, co asi tušíte. Kapitán se snaží náklon vyrovnat, ale učiní pravý opak. Otočí knipl na opačnou stranu, než má a náklon ještě zvýší. Neuvědomí si, že západní přístroj zobrazující polohu letounu vůči zemi, pracuje na opačném principu než sovětský. Úhel náklonu dosáhne kritické hranice 48°. Prvnímu důstojníkovi dojde, co se děje a začíná točit kniplem správně. Jenže kapitán si stále vede svou, tudíž se přetahují. Síly se vyruší a neděje se nic. Vlastně ano, v kokpitu se rozezvučí další výstraha, tentokrát dosažení maximálního úhlu náklonu.
Letí příliš pomalu a v kritickém náklonu, tohle nemůže skončit dobře. A taky neskončí. Konečně pilotům dojde, že atakují pádovou rychlost, tak oba najednou potlačí knipl od sebe, aby sklopili příď a tím pádem letěli rychleji. Jenže tento úkon provedou příliš zbrkle, až tak, že se vypne autopilot. Letoun si razí cestu černočernou tmou v šíleném náklonu, rychle ztrácí výšku a blíží se k malé vesničce Burdakovka. Její obyvatelé spokojeně spí a netuší, že se schyluje k tragédii. 22 sekund po odpojení autopilota se kokpitem rozléhá další výstraha, tentokrát upozorňující na blízkost země. Piloti instinktivně přitáhnou knipl, aby nabrali výšku, ale unikne jim, že úhel náklonu už překročil kritickou mez. TU-154 se 136 k smrti vyděšenými pasažéry se převrací na bok a dostává do takzvané ploché vývrtky. Točí se kolem své vlastní osy a z výšky 850 metrů se nezadržitelně blíží k zemi.
Kapitán nijak nereaguje. Proč první důstojník nepřevezme řízení zpět na sebe? Protože v ruské aviacii je kapitán nedotknutelný a nikdo si mu nedovolí oponovat. Přitom i z této prekérní situace se dá dostat. Chce to však naprosto profesionální a dokonale sehranou posádku, což je v tomto případě utopie. Jaká muka v tuto chvíli prožívají pasažéři, raději popisovat nebudu. Kam se hrabe ta nejšílenější pouťová atrakce! 22 sekund se TU-154 řítí do záhuby. Ve 2 hodiny 8 minut místního času mizí ikonka letu Vladivostok Air 352 z obrazovek radarů přibližovací služby v Irkutsku. Dispečer se několik minut snaží spojit s jeho posádkou. Marně, žádné reakce se nedočká.
O několik minut později vychází ze svého domu jedna z obyvatelek vesnice Burdakovka nedaleko Irkutska. V dáli vidí plameny, které se vzápětí přemění v mohutnou explozi. Kontaktuje hasiče a záchranáře, kteří však dorazí na místo až za hodinu. Proč jim to trvá tak dlouho, když oblast dopadu letounu se nachází pouhých 22 kilometrů od Irkutska, žádné zdroje neuvádějí. Jakmile záchranáři spatří ohnivé peklo, je jim naprosto jasné, že tragédii nemohl nikdo přežít. Trosky jsou rozesety na ploše 10 000 metrů čtverečních. Zachovala se pouze část ocasu a drobné úlomky, které se oddělily při dopadu, zbytek mnohatunového stroje shořel.
Na letišti v Irkutsku nemají o tragickém konci letu 352 žádné zprávy. Řídící na věži ho od přibližovací služby nepřevzali, tudíž se domnívají, že je prostě zpožděný. Rodinní příslušníci a přátelé pasažérů netrpělivě přešlapují v letištní hale s očima upřenýma na informační tabuli, kde naskakuje zpoždění, které se zastaví na 180 minutách. Paradoxně, o tragédii se nedozví od pracovníků letiště ani letecké společnosti, ale z televizního zpravodajství.
Nejvyšší ruští činovníci se snaží podrobnosti o tragédii ututlat. Hned zrána uzavřou jedinou přístupovou komunikaci do vsi a příbuzné obětí na místo havárie nepustí. Zato tam spěchají vyšetřovatelé z Mezistátního leteckého výboru Ruské federace a okamžitě se dávají do práce. Neprve se zaměří na technický stav 15 let starého stroje, zejména případnou závadu řídícího systému či vysazení motorů. Podrobným ohledáním trosek a analýzou záznamů z černých skříněk dojdou k jednoznačnému závěru. Letoun byl po technické stránce v naprostém pořádku.
Na vině je posádka, která vršila jednu chybu za druhou. Piloty zmátl opačný princip umělého horizontu, přestože na tomto konkrétním tůčku létali už rok, vynechali kontrolní seznam před přistáním, neuvědomili si, že letí na volnoběh, zapomněli vysunout klapky a při snaze o vyrovnání náklonu se přetahovali o řízení. Žádná z těchto chyb by sama o sobě havárii nezpůsobila, ale když jejich účinek sečteme, vyjde nám fatální selhání lidského faktoru, které ani jinak než tragicky skončit nemohlo.
Pro nás Středoevropany je nepochopitelné, jak se jedni z údajně nejzkušenějších pilotů společnosti mohli dopustit tolika závažných pochybení a zcela rutinní přistávací manévr během pár sekund přetvořit v tragédii nedozírných rozměrů, při níž vyhaslo 145 lidských životů. Závěrečná vyšetřovací zpráva, která byla zveřejněna 13. prosince 2001, vidí příčinu selhání posádky v jejím nedostatečném výcviku a přípravě.
Přestože od jedné z nejtragičtějších leteckých havárii v Rusku uplynulo již čtvrt století, tristní situace v tamější aviacii se nezlepšila a ruské aerolinky stále patří k nejnebezpečnějším na světě. Proto se jim raději vyhněte.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/YjMNq7UZaIM?is=GfZ2I3DYk1MVSO39
https://youtu.be/5NQfOkCdsd8?is=vHMr6yLRwAErDKwz
https://youtu.be/y3nV2zkrVGE?is=-TkMouKyrNHtZ7uS
Accident Tupolev Tu-154M RA-85845, Wednesday 4 July 2001 https://share.google/5lz2d1QIQEIAjCoQG
