Článek
Konkrétně na závodě Krasnoe Sormovo, specializujícím se na výstavbu jaderných ponorek.
Je mrazivá zimní neděle 18. ledna 1970 a většina obyvatel ruského města Gorkij, které dnes najdeme na mapě jako Nižnyj Novgorod, sedí v teple svých domovů a užívá si volna. Ale ve výrobním závodě Krasnoe Sormovo panuje čilý pracovní ruch. V ohromném výrobním areálu na pravém břehu řeky Volhy finišují dělníci a technici s dokončováním chlouby sovětského vojenského námořnictva, jaderné ponorky K-320. Musí ji totiž spustit na vodu přesně 22. dubna 1970 u příležitosti stého výročí narození V. I. Lenina. Přesto prostě nejede vlak!
Sovětská strana a vláda se neřídí běžným kalendářem, pro ni jsou směrodatná výročí státníků, stranických potentátů a termíny komunistických sjezdů. A jim se musí podřídit dokončování důležitých staveb, vypouštění kosmických lodí, spouštění jaderných elektráren a taky třeba ponorek.
A jako na potvoru jsou dělníci a technici s dokončovacími pracemi na K-320 ve skluzu, tudíž pracují na tři směny a mají velice naspěch. Na 18. ledna jsou naplánovány hydraulické zkoušky primárního okruhu jaderného reaktoru. Soudruzi inženýři musí zjistit, zda vydrží tlak 250 atmosfér.
Je 9 hodin 25 minut a v rozlehlém dílenském areálu se nachází 156 lidí, většinou specialistů, kteří mají co do činění se zkouškou. V okolních sektorech pracují další dělníci a technici na jiných projektech. Reaktor je naplněn jaderným palivem, ale jeho spuštění není pro tento den v plánu.
V pouzdře primárního okruhu jaderného reaktoru se nacházejí kovové zátky, které mají zajistit jeho naprostou hermetičnost. A ty budou hrát v blížící se tragédii hlavní roli. Nikdo z odpovědných pracovníků neví, že ještě ve stádiu kompletace došlo k závažné chybě. Montážníci zapomněli původní dočasné plastové zátky zaměnit kovovými.
Test, jaký prováděli zkušební technici nesčetněkrát, začíná. Přesně podle předpisů pomalu zvyšují tlak, jenže plastové zátky nevydrží a vystřelí ven jako špunty ze šampáňa. A to při pouhých třiceti atmosférách. Do reaktoru naplněného jaderným palivem se dostane voda a ten se sám od sebe spustí na plný výkon. Voda reaguje s uranem a katastrofě již nelze zabránit. Osud 156 lidí je zpečetěn. Dochází k mohutnému výbuchu, který roztrhne plášť reaktoru a jeho část o průměru 1,5 metru prorazí strop montážní haly.
O síle výbuchu svědčí fakt, že tento obří „projektil“ je nalezen daleko od budovy až za několik měsíců, když roztaje sníh. Okamžitě po explozi vytryskne do výše 60 metrů mohutný sloup vody a páry, silně kontaminovaný radioaktivními částicemi. Poškozený reaktor se posléze sám vypne, jenže už je pozdě.
Největší dávkou radiace jsou zasaženi zkušební technici, zámečníci a elektrikáři, kteří se v době zkoušky nacházejí v montážní hale. Úroveň radiace bezprostředně po výbuchu dosahuje stonásobku smrtelné dávky! 12 lidí zahyne přímo při explozi, ostatní umírají do několika měsíců v krutých bolestech na nemoc z ozáření. Jenže to zdaleka není všechno.
Silnou radiací jsou zasaženi všichni zaměstnanci, nacházející se tohoto osudného dne v práci, neboť dochází k silnému zamoření celého areálu závodu. Ovšem obětí této katastrofy bude mnohem víc. Z dokumentů, které byly odtajněny až několik let po rozpadu Sovětského svazu, lze vyčíst, že si tato pečlivě utajovaná tragédie vyžádala více jak tisíc lidských životů!
Ale vraťme se zpět na místo výbuchu. Jako první tu zasahují obyčejní hasiči, dělníci a elektrikáři ze sousedních cechů, kteří nemají žádné potřebné vybavení, dozimetry, ochranné prostředky ani zkušenosti s likvidací následků jaderné havárie. Až později se k nim přidávají vojáci ze speciální jednotky radiační bezpečnosti. Jejich úkolem je určit stupně radioaktivního zamoření a rozdělit podle nich zasaženou oblast na úseky. Ale ani oni nejsou vybaveni správnými ochrannými prostředky. Mají pouze protichemické obleky a staré plynové masky, které je před radioaktivním zářením neochrání. A přitom pracují řadu dní v těsné blízkosti poškozeného reaktoru, z něhož stále uniká silná radiace. A to rovnou do širokého okolí, protože nikoho nenapadne zavřít vrata zamořené dílny.
V ostatních dílnách kypí čilý pracovní ruch, pětiletka se přeci musí splnit, a tak si zaměstnanci odnášejí radiaci na oblečení, obuvi i těle hezky do svých domovů a nemají o tom nejmenší tušení. Radioaktivním spadem je zamořen i všudypřítomný sníh. Ten časem chytré hlavy rozehřejí leteckými motory a radioaktivní voda se vsákne do půdy, zamoří vodní zdroje a řeku Volhu. A aby kontaminované vody nebylo málo, vypouštějí likvidátoři do řeky i vodu použitou k dekontaminaci ponorky a zasažené haly.
Likvidační skupiny pracují nepřetržitě a střídají se v silně zamořeném prostředí po čtyřech hodinách a samozřejmě bez adekvátní ochrany. Před nástupem na směnu dostávají likvidátoři od šéfstva panáka vodky s ujištěním, že je před působením radiace ochrání! A v kontaminovaném prostředí i jedí, pijí a kouří.
Zkrátka, ponorku musí dostat na vodu přesně v termínu stůj co stůj. Kompletně ji dekontaminují, osadí novým reaktorem a sláva může začít. Papalášům zkrátka na lidech vůbec nezáleží. Fabrika funguje v režimu přísného utajení. Ani rodinní příslušníci zaměstnanců neznají, na čem jejich blízcí pracují. A už vůbec netuší nic o nějaké havárii. Pokud by se o ní někdo z pracovníků závodu zmínil, čekal by ho nejen okamžitý vyhazov, ale i krutý žalář. Takže se ji podaří utajit na dlouhých 25 let.
No jo, ale jak říci lidem, aby se v létě nekoupali ve stále ještě zamořené řece? Tak se vymyslí epidemie cholery a je to. Zároveň je na co svést abnormální počet úmrtí. Jediný, kdo se o katastrofě na závodě Krasnoe Sormovo stručně zmíní, je rozhlasová stanice Hlas Ameriky. Jenže se redaktorům nepodaří zjistit žádné podrobnosti.
Řadoví dělníci, hasiči a vojáci zaplatili za cizí pochybení svými životy. Oficíři a vedoucí pracovníci, kteří do zamořené oblasti ani nepáchli, slízli smetanu, obdrželi ocenění a tučné odměny.
A co viníci? Byl někdo za ztrátu stovek lidských životů, bolest a utrpení, kterým si museli projít zaměstnanci firmy a likvidátoři následků katastrofy, potrestán? Haha, přesně naopak! Ředitel závodu Michail Jurjev obdržel titul Hrdina socialistické práce, řád V. I. Lenina a v roce 1972 se stal laureátem Státní ceny SSSR. To je síla, co? A kdyby se Sovětský svaz nerozpadl, zůstala by Novgorodská tragédie utajena navždy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/YpkCNJz5zjo?si=tvONtkYxQAfp7MbB
https://youtu.be/uqegWzC3Ae0?si=vuZIJWcj8t3qUCSC
https://youtu.be/8OTk324NqQs?si=V3u7vp-TStGz3epX
Four major man-made, Chernobyl-like disasters that USSR had seen https://share.google/9jiG3TcCpHGquJBaA
