Článek
Je sychravý středeční večer, 23. června 1982 a na jednom z nejrušnějších letišť Evropy, londýnském Heathrow, dokončuje předletovou přípravu posádka Boeingu 747 British Airways. Čeká ji dálkový let na druhý konec světa, konkrétně do novozélandského Aucklandu s mezipřistáními v indické Bombaji, Kuala Lumpuru v Malajsii a dvěma zastávkami v Austrálii, v Perthu a Melbourne. Dva piloty a palubního inženýra, kteří usedají do kokpitu pouhé 3 roky starého Jumbo Jetu v Londýně, vystřídá v Kuala Lumpuru nová posádka. Právě ta bude hrát v našem příběhu hlavní roli a představím vám ji, až přijde čas.
Ve 20 hodin dostává let British Airways 09 zelenou, vzápětí se odpoutá od ranveje a zamíří na jihovýchod. První dvě etapy mnohahodinového putování proběhnou naprosto bez problémů a nastává nový den, čtvrtek 24. června 1982, který pasažérům tohoto letu nikdy nevymizí z paměti. Ale hezky popořádku.
Jak jsem již avizovala, v Kuala Lumpuru je na programu výměna posádky. Za knipl usedá odpočatý jednačtyřicetiletý kapitán Eric Henry Moody, který létá s Boeingem 747 prakticky od začátku, co jsou tyto stroje součástí flotily největšího britského leteckého dopravce, a zkušeností má na rozdávání. A aby ne, svůj sen o létání si začal plnit již v šestnácti letech a prošel si dlouhou cestou od kluzáků přes malé motorové stroje na takovéto domácí létaní až do kokpitu obřích dopravních strojů.
Na postu prvního důstojníka mu sekunduje dvaatřicetiletý Roger Greaves, který za deset let kariéry dopravního pilota a 6 roků za kniplem Boeingu 747 nasbíral také řadu zkušeností. Jelikož první sedmčtyřisedmičky ještě nejsou vybaveny špičkovými palubními počítačovými systémy jako dnešní stroje, supluje jejich činnosti třetí muž v kokpitu, čtyřicetiletý palubní inženýr Barrie Townley-Freemen s osmnáctiletou praxí, působící rovněž jako instruktor pro tuto specializaci. Zkrátka, přesně s takovouto posádkou byste si přáli letět.
Po nezbytném dotankování startuje Jumbo s 263 lidmi na palubě na další etapu letu, do australského Perthu. Po zcela standardním vzletu posádka zapíná autopilota a let British Airways 009 stoupá do cestovní hladiny tři sedm nula, tedy 37 000 stop, což představuje 11 278 metrů. Piloti monitorují přístroje, stejně jako pasažéři si užívají naprosto klidný let za ideálních povětrnostních podmínek a blíží se k indonéské Jakartě. Cestující většinou podřimují nebo pozorují hvězdné nebe, ale někteří si stěžují na problémy s dýcháním v příliš zadýmeném prostoru. Když se podívají proti světlu, vidí skutečně obláčky dýmu. A není divu, vždyť řada pasažérů kouří jednu cigaretu za druhou.
Ano, v 80. letech minulého století se kuřáci mohou věnovat své vášni i v letadle. Ovšem palubnímu personálu se to nezdá, kouře je v kabině opravdu přespříliš a vypadá, že zdrojem nejsou náruživí milovníci tabáku. Letušky po jeho původu pátrají na toaletách, v kuchyňce, ale marně. Nikde nic nehoří.
A co teprve piloti, ti jsou opravdu zmateni z toho, co vidí. Venku to pořádně jiskří, a že doslova! Jako kdyby někdo zažehnul obří vesmírnou prskavku. Že by Eliášův oheň? Pomyslí si zkušení matadoři v kokpitu, jenže tady něco nehraje. Tento fyzikální jev má na svědomí statická elektřina a dochází k němu výhradně při průletu silně nabitými bouřkovými mraky. Jenže v oblasti, kde se právě pohybují, není ani mráček, natož bouřka. Co to tedy je? Piloti si na to posvítí a div, že jim oči nevypadnou. Tak tohle v životě neviděli! Celé letadlo je jakoby zahaleno do stříbřitého mlžného pláště a obtékají ho jiskřivé paprsky.
Taky vás napadne, že v tom mají prsty návštěvníci z jiné dimenze? Kdepak, jak se později ukáže, tato světelná show má původ na Zemi. Ale ještě vás budu chvíli napínat.
Záhadné jiskření pozorují už i cestující, kterým se kvůli štiplavému dýmu čím dál hůř dýchá, nutí je ke kašli a slzí jim oči. Palubní personál konečně zjistí, odkud se dým a teď už i zápach, připomínající hořící kabely, šíří. Vychází z průduchů klimatizace. Okamžitě informují piloty, jenže na jejich přístrojové desce žádná výstraha, upozorňující na požár, nesvítí. Ale ohňová show venku nabírá na obrátkách. Z motoru číslo čtyři vyšlehnou plameny a aby o tuto podívanou nebyl ochuzen ani kapitán, oheň zachvátí i jedničku.
Muži v kokpitu, kteří za léta praxe zažili ledacos, jsou přesvědčeni, že to je jen šílený sen, z něhož se za okamžik probudí. Ale opak je pravdou. Situace se přiostřuje. Otáčky motoru číslo čtyři klesají, až se zastaví úplně. Piloti ho přesně podle předpisů vypnou, jenže vzápětí zkolabuje i dvojka a o pár sekund později vypoví službu zbylé dvě pohonné jednotky. A z královny nebes se v 11 kilometrech nad zemí rázem stává prachobyčejný kluzák z aeroklubu. Kapitán Moody si okamžitě vzpomene na svá mladá léta, kdy také plachtil bez motoru, jenže obří Boeing s maximální vzletovou hmotností téměř 380 tun, není uzpůsoben k plachtění ve vzdušných proudech.
První důstojník navazuje spojení s řízením letového provozu, informuje dispečery o kritické situaci a vyhlašuje stav nouze z důvodu výpadku všech pohonných jednotek. Jumbo prudce klesá a nikdo neví, jak dlouho se udrží ve vzduchu. Piloti musí dát hlavy dohromady a vymyslet, jak dostat letoun s 248 pasažéry a 15 členy posádky v pořádku na zem. Zatímco kapitán se snaží udržet ochromený letoun, pracující pouze se záložním energetickým zdrojem a částí hydrauliky, co nejdéle ve vzduchu, první důstojník s palubním inženýrem se stále dokola pokoušejí nahodit motory.
Jen pro úplnost, spuštění motoru ve vzduchu je poměrně zdlouhavý proces a žádný z bodů nelze vynechat ani uspěchat. Nepředstavujte si to jako otočení klíčkem zapalování nebo stisknutí tlačítka start u automobilu.
Sklesají do 33 000 stop nebo-li 10 058 metrů a nic, motory nemají nejmenší snahu se rozběhnout. Kapitán žádá řídící letového provozu o kurz k nejbližšímu letišti, kterým je Jakarta v Indonésii. Jenže na otázku, zda tam bezmotorové Jumbo doletí, nedokáže nikdo odpovědět. Palubní personál má také plné ruce práce, snaží se uklidnit cestující, kteří propadají panice a píší vzkazy svým blízkým v přesvědčení, že se odehrávají poslední okamžiky jejich života. Ale posádka svoji snahu o opětovné nahození motorů nevzdává.
Jenže to zdaleka není jediný problém. K výpadku pohonných jednotek, zdroje energie a části hydraulických okruhů se přidává pokles tlaku v kabině. Přetlak, potřebný k tomu, abychom mohli v cestovní hladině dýchat, vytvářejí kompresory, které po vysazení motorů nefungují. Pasažéři si nasazují kyslíkové masky a posádka musí chtě nechtě klesnout, což v případě, kdy se snaží udržet letoun ve vzduchu co nejdéle, odporuje zdravému rozumu. Ale nedá se nic dělat.
Piloti se nikdy nevzdávají, a to ani v případě, který se zdá být předem prohraný. Obří Boeing s 263 lidmi na palubě se nezadržitelně blíží k hladině oceánu a už to vypadá, že skončí v jeho vlnách, když v tom se stane zázrak. V necelých 4 000 metrech po úporné snaze a desítkách marných pokusů, naskočí motor číslo čtyři, po něm se rozběhne trojka a vzápětí se přidají i zbylé dva. Ale zdaleka nemají vyhráno. Aby se dostali do Jakarty, musí přeletět horský masív, tyčící se do 3 000 metrů.
Kapitán pomalu přidává plyn, protože netuší, jak dalece jsou motory poškozené a stoupá. A noční se noční můra vrací. Boeing opět obklopí mystický mlžný obal, temnou oblohu rozzáří tisíce jisker a z motoru číslo tři vyšlehnou plameny. Piloti ho okamžitě vypínají a klesají níž. Hory přeletí jen tak tak a navazují spojení s přibližovací službou v Jakartě. Zatím však nemají vizuální kontakt se zemí, přitom už by měli spatřit světla jedenáctimilionového města. Ale nevidí vůbec nic, mají totálně zamlžené přední okno. Je úplně bílé, jako, kdyby ho natřeli barvou. Zapnou odmlžování a stěrače, ale vůbec to nepomáhá. To jen, aby záhad nebylo málo.
A k tomu se objeví další komplikace. Nefunguje paprsek letištního směrového majáku, který pomáhá pilotům udržet při klesání k ranveji správný úhel sestupu. Palubní inženýr tedy musí pilotům, přistávajícím naslepo, hlásit aktuální vzdálenost od prahu dráhy a výšku.
Když se kola hlavního podvozku dotknou ranveje, všichni si oddechnou. Kapitán Moody předvede ukázkové přistání na tři motory, aniž by při tom viděl na ranvej. Pasažéři, kteří už nedoufali, že se v pořádku vrátí na zem a ke svým rodinám, neskrývají nadšení a propukají v jásot.
Piloti opouštějí palubu jako poslední a jakmile se ocitnou na letištní ploše a vidí stroj, s kterým přistáli, nevěří vlastním očím. Vypadá totiž, jako kdyby projel obří bruskou. Lak je na mnoha místech obroušený až na kov a okna v kokpitu, sestávající z několika vrstev skla, silně poškrábaná, jako kdyby se mlela mezi ostrými kameny. Co se to proboha ve vzduchu dělo?
Odpověď na tuto otázku budou hledat vyšetřovatelé z britského úřadu pro civilní letectví, k nimž se záhy přidají experti na letecké nehody z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických, zástupci firmy Boeing a specialisté od výrobce motorů Rolls-Royce. Posledně jmenovaní nevycházejí z údivu, jelikož tak poškrábané útroby motorů, vyrobené z velmi odolných materálů, v životě neviděli. A co ten jemný prach a kamínky uvnitř? Kde se to tam vzalo? Rozluští tuto záhadu laboratorní expertíza?
Vyšetřovatelé neskrývají údiv, když přijdou její výsledky. Jedná se o sopečný popel! Tak kontaktují vulkanology. A skutečně, ti potvrdí, že oné osudné noci došlo k mohutné erupci jávské sopky Galunggung, ležící na trase letu British Airways 009. Řízení letového provozu však nikdo nevaroval. Mohutný sopečný mrak stoupal nahoru a připletl se přímo do cesty obřímu Boeingu, mířícímu z Kuala Lumpuru do Perthu. To byl onen mlžný stříbrný a jiskřící oblak kolem letounu. Tvrdé a drsné částečky sopečného popela obrousily jeho povrch, dostaly se do motorů a dokonce i do klimatizace. Na palubě opravdu nevypukl žádný požár, dýchací cesty pasažérů dráždil rovněž sopečný popel. Rej jisker způsobila statická elektřina, vzniklá třením sopečných částic o povrch letadla.
A to není vše. Vulkanický popel, který se dostal do motorů, se uvnitř spalovací komory roztavil, vytvořil mazlavou kaši, motor ucpal, takže se do něho nedostalo palivo. Ale jak je možné, že se nakonec přeci jen podařilo pilotům všechny motory nahodit? Jakmile je obklopoval sopečný mrak, letěli v teplém prostředí. Když klesli níž a dostali se z něj, ovzduší se ochladilo, ztuhlý popel uvnitř motorů popraskal, a tak se mohly opět roztočit.
Po tomto incidentu, který jen díky naprosté profesionalitě posádky neskončil tragicky, začali vulkanologové úzce spolupracovat s řízením letového provozu a předávat mu včasná varování o sopečné aktivitě po celém světě.
Všichni tři členové posádky letu British Airways 009, kteří v této kritické situaci zachovali chladnou hlavu, dokonale spolupracovali a předvedli vrchol pilotního umění, obdrželi vysoká profesní vyznamenání. Kapitán Moody létal pro British Airways až do roku 1996, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Do leteckého nebe se odebral 18. března 2024 v krásném věku 82 let.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/oRM8KtuCrtQ?si=I3JjtnkqNmq2Wdw-
https://youtu.be/YYwN1R8hVsI?si=mpoeTS7q6ZNt1P7k
https://youtu.be/wen7bOGmwkg?si=hvZMKKPtshZsnJ1a
https://youtu.be/m_Vz6v9tsgk?si=fAxOOB7BQ1bvyT5p
https://www.bbc.com/news/articles/cm2jzyn29vro
