Článek
Navzdory vyspělým technologiím však stále existují na planetě Zemi takzvaná hluchá místa, to jest oblasti, kam radarové signály nedosáhnou. A právě v jedné takové zmizel let 447 Air France, kterému se nyní budeme věnovat podrobněji.
Je pondělí prvního června 2009 krátce po půlnoci a nebe nad Atlantikem brázdí Airbus A330 jedné z nejvýznamnějších leteckých společností světa, francouzské Air France. S 216 pasažéry a 12 členy posádky má namířeno z brazilského Rio de Janeira do Paříže. V kokpitu velí osmapadesátiletý kapitán Marc Dubois, zkušený matador s více jak třicetiletou praxí a 11 000 hodinami za kniplem, jeden z nejzkušenějších pilotů Air France. Na pozici 1. důstojníka mu sekunduje dvaatřicetiletý Pierre-Cedric Bonin s téměř třemi tisíci hodinami ve vzduchu. A v kabině pro cestující odpočívá střídající pilot, sedmatřicetiletý David Robert, který strávil v kokpitu dopravních letadel 6 500 hodin.
Uplynuly tři hodiny od vzletu, stroj řízený autopilotem si poklidně pluje v cestovní hladině tři pět nula, tedy 35 000 stop, což je 10 668 metrů a kapitán hlásí řídícím letového provozu dosažení navigačního bodu Intol u brazilského pobřeží. Většina pasažérů spí a nic nenasvědčuje tomu, že se za okamžik začne psát záhadný příběh s tragickým koncem.
Piloti si na palubním radaru povšimnou velmi husté oblačnosti a silných bouřek přímo před nimi. Samozřejmě mohou tuto oblast obletět, ale o změnu kurzu nežádají. V 1 hodinu 49 minut mizí Airbus A330 Air France z dosahu radarů a ocitá se v hluchém prostoru nad středním Atlantikem. Je zcela běžné, že v této oblasti zmizí letadla z obrazovek řídících letového provozu, ale ve skutečnosti letí normálně dál. Bohužel, v našem případě tomu tak nebude.
O dvě hodiny později se posádku snaží kontaktovat senegalské řízení letového provozu, ovšem marně. Nikdo se jim nehlásí, tak uvědomí leteckou společnost Air France. A její pracovníci zjistí, že jim automatický systém letounu odeslal již před několika hodinami 24 chybových hlášení. Pokoušejí se o zpětný kontakt, ale zpráva se vrátí zpět s poznámkou „příjemce nenalezen“. Je tedy evidentní, že se s letadlem něco stalo. Odborníci z letecké společnosti nechtějí hned myslet na nejhorší a domnívají se, že jde pouze o výpadek komunikačního systému. Jenže let 447 má již v tuto dobu vstoupit do francouzského vzdušného prostoru. A nic, ani na radaru, ani v éteru, zkrátka jako by se do země propadl.
1. června odpoledne letí světovými médií zpráva, že Airbus A330 Air France na pravidelné lince z Rio de Janeira do Paříže záhadně zmizel kdesi nad Atlantikem. Příbuzní pasažérů jsou v šoku, ale stále doufají, že jsou jejich blízcí naživu. Konsternováni jsou i letečtí odborníci, neboť se ztratil jeden z nejmodernějších letounů předního světového dopravce.
Do středního Atlantiku jsou okamžitě vyslány početné vojenské i civilní pátrací týmy. A specialisté z francouzského úřadu pro bezpečnost v letectví se ujímají vyšetřování. Jenže se nemají čeho chytit. Kontaktují tedy brazilské a senegalské řízení letového provozu. Od nich se dozví jen to, že letoun nevyslal signál nouze.
Experti mají k dispozici pouze automaticky odesílaná hlášení o pozici letounu, která vysílá stroj každých 10 minut. Podle nich vymezí velice rozlehlou zónu, kam mohl dopadnout. Tu prohledávají pátrači na hladině i ze vzduchu, ale po zmizelém letounu ani stopa. Až po pěti dnech usilovné práce zahlédne posádka brazilského vrtulníku několik malých úlomků pohřešovaného Airbusu, plujících na hladině.
Expertům nejde na rozum, jak mohl téměř nový špičkový letoun se skvělými bezpečnostními statistikami jen tak spadnout do moře. K leteckým nehodám dochází nejčastěji při vzletu nebo přistání, ztráta stroje v cestovní hladině bývá neobvyklá a většinou ji mají na svědomí teroristé. Že by to byl zrovna tento případ? To zatím vyšetřovatelé nemohou potvrdit ani vyvrátit.
Trosky jsou rozesety na ploše 500 kilometrů čtverečních, kam je roznesly oceánské proudy. Jedná se však pouze o úlomky, stále chybí to nejdůležitější, vrak letounu a hlavně černé skříňky. Bez nich se vyšetřování daleko nepohne. Pátrači si musí pospíšit, aby je našli do třiceti dnů. Po tuto dobu totiž vysílají signál. Ten se technici snaží zachytit na ploše 17 000 kilometrů čtverečních. Jenže čas neúprosně běží a stále nic.
Jediná data, která mají vyšetřovatelé k dispozici, pocházejí z palubního automatického komunikačního systému a jsou ryze technického charakteru. Moc se z nich vyčíst nedá, ale něco přeci jen najdou. Jedno hlášení ukazuje na poruchu zařízení na měření rychlosti, takzvaných Pitotových trubic. To jsou malé senzory na vnější straně trupu, kterými za letu proudí vzduch a na základě rychlosti proudění se přenáší do palubního systému rychlost letounu. Někdy se stane, že tyto trubice prostě zamrznou, ale rozhodně kvůli tomu letadla nepadají. Nehledě na to, že všichni piloti Air France jsou náležitě proškoleni, jak v takovém případě postupovat.
Experti tedy musí hledat jinde. Problém s trubicemi je nasměruje k prověření povětrnostních podmínek. Letoun mohl havarovat při průletu oblastí silných bouřek. Velké kroupy a prudký liják mohou způsobit výpadek motorů, zásah bleskem, který však bývá naprosto ojedinělý, dokáže vyřadit z provozu veškerou elektroniku. Proto se do bouří nelétá.
Ať už pád Airbusu A330 způsobilo cokoliv, šlo to velmi rychle, neboť mezi troskami nacházejí pátrači nepoužité záchranné vesty v původním obalu. Hodně může vypovědět právě vyzvednutá ocasní část letounu. Její expertizou dojdou odborníci k závěru, že stroj dopadl na hladinu vcelku a ocas se oddělil až při nárazu. Tudíž mohou vyloučit výbuch na palubě a jsou zase na začátku. A co je neobvyklé, Airbus dopadl na hladinu vysokou rychlostí naplocho. To si vůbec nedovedou vysvětlit.
Po třiceti dnech přestaly černé skříňky vysílat signál, ale pátrači pokračují v hledání. Začnou prozkoumávat dno pomocí autonomních ponorek. Není to však jednoduché, neboť je značně členité, představte si takové Alpy pod vodou. Ani po několika měsících nemají důvod k radosti, po černých skříňkách a vraku se slehla zem. Mají v rukávu ještě jedno eso, nejmodernější ponorku, která objevila vrak Titaniku. Podaří se jí najít vrak Airbusu A330 Air France?
Od nehody uplynulo již 18 měsíců a vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě. Experti francouzského úřadu pro bezpečnost v letectví se ale nevzdávají. Pokud by zůstala příčina havárie neobjasněna, mělo by to negativní dopad jak na společnost Air France, tak výrobce letounu. 25. března 2011 je zahájena poslední pátrací akce. Tentokrát ponorky hledají v okruhu 37 kilometrů od poslední známé pozice letadla. Po týdnu zaznamená sonar jedné z nich na mořském dně velký objekt. Posádka mateřské lodi okamžitě vysílá na místo další ponorku, která pořizuje snímky ve vysokém rozlišení. Ano, je to on! Téměř po dvou letech intenzivního pátrání, 3. dubna 2011, je konečně objeven vrak letounu Airbus A330 společnosti Air France, který zmizel 1. června 2009 na pravidelné lince z Rio de Janeira do Paříže. Nachází se 12 kilometrů severovýchodně od poslední hlášené pozice v hloubce 4 kilometry.
Teď ještě zbývá nalézt černé skříňky, které by měly být uvnitř nebo poblíž. A skutečně, po několika dnech najde robotická ponorka oba zapisovače. Vyšetřovatelé si však nejsou jisti, zda půjdou paměťová média i po dvou letech pobytu v takové hloubce na dně oceánu, vůbec načíst a zda 32 milionů eur za pátrání nevyhodili zbytečně. To se za okamžik dozvíme.
Technici v pařížské laboratoři výjímají obě pameťové karty. A opravdu se jim podaří načíst data. Zapisovač letových údajů potvrdí zamrznutí Pitotových trubic. A co bylo dál? Naprosto banální závada spustila pohromu, kterou by nikdo nečekal. Čidla dodávala palubnímu systému chybná data o rychlosti. Tím pádem se vypnul autopilot a piloti byli nuceni řídit ručně.
Už z toho byli poněkud rozhozeni. Ovšem po 56 sekundách se hodnoty rychlosti vrátily do normálu. Řídící pilot měl tuto necelou minutu pouze udržovat stabilitu a chod motorů a pak mohl znovu zapnout autopilot, nic víc. Jenže místo toho přitáhl a zvedl příď. Tím pádem stroj ztratil rychlost, vztlak a začal se řítit k zemi rychlostí 3 600 metrů za minutu, prostě padal dolů jako kámen.
Pomůže toto nesmyslné jednání pilotů objasnit záznam hovorů z kokpitu? Ten v prvé řadě potvrdí, že posádka skutečně věděla o bouřkové aktivitě, ale o změnu kurzu nepožádala. Pár minut před havárií vešel do kokpitu odpočatý třetí pilot, který vystřídal kapitána. Ten se odebral na pauzu do kabiny pro cestující. Nově příchozí člen posádky zajišťoval komunikaci se zemí a řídil 1. důstojník. Z hovorů vůbec není jasné, kdo z nich převzal od kapitána velící funkci, v kokpitu totiž vládl pořádný chaos, který ještě zesílil ve chvíli, když se odpojil autopilot.
Dál už to znáte, jen doplním pár detailů. Než se začal stroj řítit k zemi, střídající pilot se snažil zasáhnout. Potlačil a domníval se, že letoun sklopí příď, zvýší rychlost a vše bude v pořádku. Jenže ono to nezafungovalo. A víte proč? Protože 1. důstojník stále přitahoval, tudíž se síly vyrušily. Do kokpitu nakonec vběhl kapitán, ale už bylo pozdě.
Více než tři roky po nehodě vydává vyšetřovací komise závěrečnou zprávu a seznamuje s ní veřejnost. Příčinou havárie je jednoznačně stanoveno selhání posádky, která nedokázala správně vyhodnotit situaci. Piloti nejmodernějšího letounu se příliš spoléhali na techniku, jenže ta vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek selhala. A jak měli řídit ručně, byli v háji.
Od této tragédie, která si vyžádala 228 obětí, se klade při výcviku a přezkoušení pilotů zvýšený důraz na ruční řízení a rozpoznání nesprávných údajů na počítačových displejích. Zkrátka, i ta nejvyspělejší technika může selhat a piloti sedí v kokpitu proto, aby její chyby napravili. A dlužno dodat, že se jim to daří, neboť letecká doprava je stále nejbezpečnějším způsobem cestování a věřím, že tomu tak bude i nadále.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/yRDSpB1A6bE?si=3MTpI769TmT9E_UE
https://youtu.be/LA-WeacusP4?si=vyzJuAU7cqAaCFOQ
https://youtu.be/ZZbA5JitHf0?si=-Ipz6nmA3XaEUXxA
Final minutes of Air France flight AF447 to be examined as trial opens | Plane crashes | The Guardian https://share.google/yAEsuUnxfPM11GF5R
