Článek
Jako důkaz vám právě teď přináším příběh jednoho takového nerovného boje.
Přenesme se tedy do Dallasu v americkém státě Texas, kde se 1. června 1999 chystá k odletu na pravidelnou linku do Little Rocku ve státě Arkansas posádka letounu McDonnell Douglas MD-82 společnosti American Airlines. Na palubu dvoumotorového proudového letounu nastupuje 139 pasažérů, o jejichž pohodlí se během pětasedmdesátiminutového letu budou starat 4 členové palubního personálu.
Hlavní slovo v kokpitu náleží osmačtyřicetiletému velice zkušenému kapitánovi Richardu Bushmannovi, který má na svém kontě více jak 10 000 letových hodin, z toho polovinu na MD-80 a 82. Začínal u vojenského letectva a pro American Airlines létá od roku 1991. Naproti tomu první důstojník, pětatřicetiletý Michael Origel, je u společnosti nováčkem a za kniplem dopravních letounů teprve sbírá zkušenosti. Takovéto složení posádky bývá časté. Jak jinak by mladíci získávali zkušenosti, než od letitých profíků?
Dlužno podotknout, že jsou oba značně nervózní, neboť měli odletět již před dvěma hodinami a neúprosně se blíží konec jejich směny. Piloti totiž mají zákonem stanovenou maximální dobu, po kterou smí být ve službě a tu v žádném případě nemohou překročit. Pokud do hodiny nevzlétnou, do cílové destinace nestihnou doletět a aerolinky budou nuceny let zrušit.
A to není jediný problém, s nímž se musí popasovat. Další komplikace se blíží. V Little Rocku se rapidně zhoršuje počasí. Očekává se přechod mohutného frontálního systému, silné bouřky a poryvy větru na samé hranici přípustnosti.
Konečně, s více jak dvouhodinovým zpožděním dostává let American Arlines 1420 povolení k pojíždění na ranvej. A ve 22:40 se piloti dočkají i povolení ke vzletu. Do Little Rocku by to měli v rámci své dlouhé 14 hodinové směny stihnout, ale bude to o fous.
Vzlet proběhne velice rychle, ale zcela standardně a MD-82 je přibližně v polovině krátkého vnitrostátního letu, když si piloti na svém palubním radaru všimnou dvou bouřkových pásem. Vzápětí vidí přímo před sebou ohňostroj blesků. Dva frontální systémy lemují jejich trasu a mají se spojit v jednu mohutnou bouřkovou oblačnost. Posádka však doufá, že jim uletí a stihne přistát dřív, než na letišti nastane boží dopuštění. Zatím se mezi dvěma bouřkovými oblastmi ukazuje mezera, kterou by měli bez problémů proletět.
180 kilometrů od cíle začínají klesat z cestovní hladiny, ale zlověstná mračna se stahují z obou stran a ulička mezi nimi, kterou plánovali proklouznout, se povážlivě zužuje. Od cíle je dělí 140 kilometrů a bouře nabírá na intenzitě. S letounem cloumají poryvy větru a pasažéři zažívají projevy silných turbulencí. Z okénka pozorují neutuchající hru blesků a začínají mít obavy, zda jim zhoršující se počasí vůbec dovolí v Little Rocku přistát.
Do cílové destinace zbývá 18 minut letu, ale piloti si z bouře nedělají těžkou hlavu. Je evidentní, že v ní neletí poprvé. I když je to leteckými předpisy zakázáno, někdy se jí zkrátka nestihnou vyhnout nebo mají naspěch jako v tomto případě. Provádějí povinné úkony před přistáním a prochází checklisty. Kapitán upozorňuje palubní personál na možné turbulence, které s letounem otřásají už hezkou chvíli. Jen pro úplnost, v kokpitu nejsou zdaleka tak znát jako v kabině pro cestující.
Vzhledem ke stále se zhoršujícím povětrnostním podmínkám a časovému presu začíná být posádka pod značným psychickým tlakem, což se záhy projeví. Plán proklouznout mezerou mezi dvěma bouřkovými jádry vzal za své, neboť se obě mohutné oblačnosti spojily a vytvořily jednu obří bouři. Obletět ji nelze, neboť se nachází na přibližovacím kurzu k letišti. Jediné řešení je letět jinam, což piloti okamžitě zavrhnou.
MD-82 se nachází ve výšce 11 300 stop (3 444 metrů), klesá k Little Rocku a blesky nepřetržitě křižují oblohu. Dispečeři informují piloty o zhoršujícím se počasí na místním letišti, silném dešti, bouři a nárazech větru přesahujících 90 kilometrů v hodině. Právě vichřice představuje při přistávacím manévru největší hrozbu, zejména pokud se jedná, jako v tomto případě, o boční vítr.
Údaje o síle větru jsou limitní, co když se podmínky ještě zhorší? Maximálně přípustná rychlost bočního větru je 55 km/h, ovšem při přistání na suché ranveji. Za mokra se hodnota značně snižuje, ale na kolik, to se piloti neshodnou. Kapitán tvrdí 46, první důstojník dokonce 37 km/h. Ono je to vcelku jedno, neboť rychlost větru vanoucího z boku záhy oba limity překročí.
Palubní personál připravuje kabinu na přistání a v kokpitu dál řeší počasí. Když se nacházejí 14 kilometrů před letištěm v Little Rocku, obdrží další znepokojivé zprávy z věže. Vítr změnil směr a teď jim bude foukat i do zad, což je ještě horší. A to zdaleka není všechno. Dispečer varuje posádku před nejnebezpečnějším meteorologickým jevem, jaký vůbec může piloty při přistání potkat. Jedná se o takzvaný střih větru, to jest náhlou změnu jeho směru a rychlosti. Nakonec se rozhodnou pro přistání v opačném směru, než měli původně v úmyslu. Jenže tím si už tak složitou situaci ještě víc zkomplikují, neboť změna přibližovací trasy je zdrží o více jak 10 minut a jádro bouře se nezadržitelně blíží. Tohle nemůže dopadnout dobře.
Do přistání na dráhu 4 pravá zbývá 10 minut. Piloti mají plné ruce práce, snaží se zachytit sestupovou rovinu, tedy paprsek systému ILS, aby se nakonec z důvodu úspory času rozhodli pro vizuální přiblížení. Vůbec si neuvědomují, že v takto nepříznivých povětrnostních podmínkách a mizerné viditelnosti, je přistání na vizuál značně riskantní. Piloti totiž musí po celou závěrečnou fázi přiblížení vidět ranvej. Momentálně nevidí vůbec nic, natož letiště, jelikož stále letí v mracích.
Posádka dostává povolení k přistání na dráhu 4, s níž nemá vizuální kontakt, takže opět mění způsob přiblížení a vrací se k přístrojovému. Dispečer předává pilotům kurz k návratu na sestupovou rovinu. Déšť houstne, mraky se téměř dotýkají země a blesky nepřetržitě osvětlují oblohu. V takovémto počasí by přistával jedině blázen. Posádka letu American Airlines 1420 se o to přesto pokusí.
Pasažéři si všimnou, že letí nezvykle nízko a navíc s letounem otřásají stále silnější turbulence. Mají oprávněné obavy, zda se dostanou v pořádku na zem. Do přistání zbývají 4 minuty, ranvej bičují proudy vody, visí nad ní hustá mračna a dohlednost dosahuje pouhých 900 metrů. Piloti konfigurují letoun na přistání, vysunují klapky a podvozek a cestující se modlí, protože tuší, že se něco stane. Rychlost větru značně přesahuje limity, dispečer varuje piloty před jeho střihem uprostřed ranveje a viditelnost klesá na pouhých 480 metrů! Ještě stále mohou přiblížení přerušit, ale kdepak. A to se nepotýkají pouze s běsnícími živly, nýbrž i se značnou psychickou zátěží, kvůli níž vrší jednu chybu na druhou.
Vítr si pohrává s mnohatunovým strojem jako s letadýlkem z papíru, kapitán se ho snaží stabilizovat, což je v silných poryvech takřka nemožné. Letí příliš vlevo, ale na poslední chvíli se s osou ranveje přeci jen dokážou srovnat. Ale zdaleka nemají vyhráno. Jakmile se podvozková kola dotknou ranveje, dostává letoun na mokré dráze smyk a vůbec nezpomaluje. V rychlosti 160 kilometrů za hodinu z ní vybočí, sjede z vysokého náspu a zastaví se až nárazem do ocelové rampy u břehu řeky Arkansas. Rozpadá se na několik částí a začíná hořet.
Když se zastaví, na palubě se rozhostí zlověstné ticho. Naštěstí jen na okamžik. Jakmile se pasažéři vzpamatují ze šoku, snaží se dostat co nejdříve ven, neboť se obávají, že hořící vrak každou chvíli vybouchne. To se také vzápětí stane. Bohužel, ne všem se podaří včas uniknout. 11 lidí včetně kapitána zaplatí za urputnou snahu posádky přistát za každou cenu tím nejcennějším, vlastním životem. A to i přesto, že záchranné jednotky dorazí na místo prakticky okamžitě.
Ještě téže noci vystřídají záchranáře experti na letecké nehody z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických. A nikdo z nich netuší, že se vyšetřování potáhne řadu měsíců. Proč letoun vyjel z dráhy a piloti ho nedokázali ubrzdit? To je zásadní otázka, na kterou musí najít odpověď. Stopy po pneumatikách na ranveji ukazují, že MD-82 jel po dosednutí smykem a zatáčel doleva. Na důležitou stopu mohou vyšetřovatele přivést sami cestující, kteří seděli u okének a měli výhled na křídla. Experti potřebují zjistit, zda byly po dosednutí na ranvej vysunuté takzvané aerodynamické brzdy nebo-li sloty. Ty zvyšují brzdný účinek a pomáhají udržet letoun na zemi. Nikdo z oslovených pasažérů je vysunuté neviděl.
Ale jednalo se o technickou závadu nebo opomenutí posádky? Na to by měla odpovědět data z černých skříněk, tedy ze zapisovače letových údajů a záznamníku hovorů v kokpitu. Právě ten potvrdí výpovědi svědků, neboť na záznamu není slyšet typické cvaknutí, které aktivaci slotů doprovází. Takže je to jasné, žádná technická závada, ale zásadní opomenutí pilotů. Jak se zkušený kapitán mohl dopustit takové školácké chyby? To expertům nejde do hlavy. Na vině byl s největší pravděpodobností značný psychický tlak, způsobený krajně nepříznivými povětrnostními podmínkami a časovým presem.
Společnost American Airlines nechce připustit, že by viníky havárie byli jejich piloti a snaží se obvinit řídící letového provozu. Vyšetřovatelé dlouhé týdny zkoumají, zda dostávala posádka v průběhu letu aktuální informace o počasí na trase i v cílové destinaci a dojdou k jednoznačnému závěru, že dispečeři nepochybili.
Piloti měli k dispozici veškerá aktuální data, ovšem neřídili se podle nich. Jelikož rychlost větru značně přesahovala maximálně možný limit a dohlednost na ranveji nedosahovala potřebného minima, měla posádka letu American Airlines 1420 přibližovací manévr přerušit a divertovat na jiné letiště. Přistání za nevyhovujících podmínek bylo značně riskantní a krajně nezodpovědné.
Společnost American Airlines po této havárii upravila kontrolní seznam před přistáním. Nově musí vysunutí spoilerů kontrolovat oba piloti. V říjnu 2001 vydal Národní úřad pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických závěrečnou vyšetřovací zprávu, která jako hlavní příčinu tragické havárie letu American Airlines 1420 uvádí chybné rozhodnutí pilotů přistát za bouřky a nevysunutí aerodynamických brzd.
Od této havárie uplynulo již 26 let a od té doby se mnohé změnilo. Dnes jsou dopravní letouny vybaveny sofistikovanými počítačovými systémy, které umí přistát prakticky sami i za velice nepříznivých povětrnostních podmínek. Řídící letového provozu disponují moderními radary a přesnějšími zobrazovacími metodami, které snižují riziko přistání za špatného počasí na minimum. Jedno však platí stále: Do bouřky se nelétá a nejdůležitější není přiletět včas, nýbrž zajistit bezpečnost cestujících i posádky. Tak šťastnou cestu!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/c2qmFdlZeq8?si=LJPctC_vA7Sng6lL
https://youtu.be/XrGGcH7T8UA?si=F_aPXStz9M0ThhVT
McDonnell Douglas MD-82 | Federal Aviation Administration https://share.google/qaWiwCQchkYiLENf7
