Článek
A rovnou na tu nejdelší na světě, Transsibiřskou magistrálu.
Je 4. června 1989, hodina po půlnoci a na 1 710 kilometru Transsibiřské magistrály nedaleko vesnice Aša v Čejlabinské oblasti Sovětského svazu se za okamžik budou potkávat dva dlouhé vlaky narvané cestujícími. Jeden míří z Novosibirska do Adleru, druhý naopak a každý hezky po své koleji. Tak jak je možné, že na tomto místě dojde k jedné z nejtragičtějších železničních havárií v historii lidstva? To se dozvíte právě teď.
Přesně v okamžiku, kdy se tyto dva vlaky jedoucí vysokou rychlostí míjejí, dojde k mohutné explozi, která je vidět 100 kilometrů daleko. Oheň doslova pohltí blízký les, tlaková vlna kácí stromy v širokém okolí jako sirky a rozbíjí okna v okruhu 20 kilometrů. Očití svědkové přirovnávají explozi k výbuchu atomové bomby.
Obrovská síla odhodí vagóny právě projíždějících vlaků desítky metrů daleko a lidé uvnitř mají minimální šanci na přežití. Celková bilance této havárie je vskutku děsivá. V obou vlacích dohromady cestovalo podle prodaných jízdenek 1 284 pasažérů. K nim je ještě nutno přičíst mnoho desítek malých dětí, které neplatí jízdné. A více jak 600 z celkového počtu cestujících havárii nepřežilo. Přibližně stejný počet utrpěl zranění, povětšinou těžkého charakteru s doživotními následky. Pouze 52 lidí vyvázlo z nehody nezraněno a několik desítek bylo prohlášeno za nezvěstné. Výbuch zničil 37 vagónů a 7 z nich totálně shořelo.
Pasažéři, kteří ničivé peklo jakoby zázrakem přežili, vypovídají, jak se ze všech sil snažili co nejdříve dostat ze zdemolovaných vagónů přes hromady střepů, lapali po dechu a dusili se zplodinami hoření. A jakmile se vyškrábali ven, spatřili kolem dokola ohnivý žár. Kromě popálenin, zlomenin, řezných ran a otřesů mozku, utrpěli i poškození dýchacích cest a sluchu z mohutné detonace. Nejprve se domnívali, že je to vše jen hororový sen, z něhož se probudí a trvalo jim hodně dlouho, než se probrali z šoku a zjistili, že tato hrůza se odehrává v reálu, nikoliv na filmovém plátně nebo ve spánku.
Jako první spěchají na pomoc obyvatelé z okolních obcí, které mohutný výbuch a požár probudil. Ti mají však jen holé ruce. Až po několika hodinách dorazí na místo záchranáři, jenže na tom nejsou o mnoho lépe. Zraněným sice mohou na místě poskytnout první pomoc a prvotní ošetření, ale mají k dispozici pouze dvě sanitky. A to je na 600 většinou těžce zraněných sakra málo. Takže je transportují klasickou sovětskou metodou, na korbě náklaďáku a nákladním vlakem.
Okolní nemocnice však kapacitně nestačí a nemají dostatek odborného personálu. Tak pacienti leží na zemi a všude, kde se dá. Následující den dorazí na místo katastrofy tehdejší hlava státu, Michail Gorbačov a během týdne přiletí na výpomoc i lékaři z Velké Británie a Spojených států amerických.
Prakticky okamžitě po havárii začíná pracovat vyšetřovací komise. V prvopočátku mají experti podezření na teroristický útok. Tuto variantu však záhy vyloučí stejně jako selhání lidského faktoru, jelikož vlaky se nesrazily. Tak co způsobilo tuto devastující explozi? Z trosek vagónů a lokomotiv nic nezjistí a nevědí, kudy kam.
Na stopu je přivedou až místní obyvatelé, kteří cítili právě zde u trati silný zápach plynu a jsou přesvědčeni, že unikal z plynovodu, který vede souběžně s ní. Stejně tak únik plynu ucítili i strojvedoucí vlaků, projíždějících místem o půl hodiny dříve. Okamžitě na tuto skutečnost upozornili svého dispečera. Ovšem ten žádná opatření neučinil. Přitom stačilo jen zastavit vlaky v předchozích stanicích a povolat techniky plynovodu.
Ano, na dispečinku plynovodu skutečně zaznamenají pokles tlaku v potrubí, ale místo, aby odpovědní pracovníci pátrali po příčině, prostě ho zvýší a tím ještě přilijí oleje do ohně.
Takže 40 minut před katastrofou začíná unikat z prasklého potrubí zemní plyn. Ale ten sám o sobě vybouchnout nemůže, potřebuje jiskru. Trať je elektrifikovaná, ale z vedení obvykle nejiskří, tak kde se vzala? Po dlouhém bádání ji odborníci najdou. Vznikla při míjení vlaků ve vysoké rychlosti a neštěstí bylo na světě.
Nabízí se však další otázka. Jak je možné, že pouhé 4 roky staré potrubí prasklo? I na to nakonec vyšetřovatelé přijdou. Původně mělo totiž sloužit jako ropovod, nikoliv plynovod. Proto byl jeho průměr 72 cm, kdežto potrubí určené na plyn, má mít podle norem průměr 50 cm. Ale přeci nebudou celé potrubí měnit, vždyť trubka jako trubka, uvažovali sovětští budovatelé. Tlaková zkouška dopadla dobře, tak plynovod spustili a o víc se nezajímali.
A že při stavbě trubku právě v těchto místech poškodili lžící bagru? Vždyť se zahrabe a nebude to vidět. A ještě ke všemu vedli plynovod z jedné strany na druhou pod tratí. Co s ním udělají otřesy způsobené mnohatunovými vlaky, absolutně nikdo neřešil. A pak přišel onen osudný 4. červen 1989 a všechna tato pochybení vzala životy více jak šesti stovkám lidí, z nichž téměř třetinu tvořily děti, jedoucí na letní tábory.
Soudní řízení s viníky se táhlo dlouhých 6 let. Nakonec bylo odsouzeno k mírným trestům 12 obyčejných dělníků a techniků, kteří plynovod stavěli. Čtyři z nich dostali amnestii u příležitosti 50. výročí ukončení 2. světové války. A jak už to v zemi, kde zítra znamená hůř než včera, bývá zvykem, nikdo z vedoucích pracovníků potrestán nebyl.
A jedna perlička na závěr. Navzdory této tragédii je v Rusku železniční doprava bezpečnější než letecká, zatímco všude jinde ve světě je tomu právě naopak. Sednout si do ruského letadla, je opravdu hazard se životem.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/HdHQt75ADKY?si=zT2-MFEW9cb0vZDf
https://youtu.be/9hQHTN3H_zg?si=pYh7msIwQljG-iDK
https://share.google/M9reVUobDfmBzWnbU
