Kākāpō, unikát z Nového Zélandu

Kakapo (Strigops habroptilus) je pták, který na první pohled upoutá svým robustním vzhledem a neobvyklým zbarvením. Jeho tělo je pokryto jemným, sytě zeleným peřím s nepravidelnými černými skvrnami, díky nimž dokonale splývá s okolní vegetací novozélandských lesů. Tento maskovací kabát je pro něj klíčový, protože se spoléhá na to, že splyne s prostředím a unikne tak pozornosti predátorů. Jeho tvář připomíná spíše sovu než papouška – má kulatý obličejový disk a velké, tmavé oči, což mu dává výrazný, téměř tajemný vzhled, který je mezi papoušky zcela unikátní.

Co se týče velikosti, kakapo patří mezi skutečné obry svého řádu. Dorůstá délky až 60 centimetrů a dospělí jedinci váží mezi 2 až 4 kilogramy, což z něj činí největšího a zároveň nejtěžšího papouška světa. Přestože má kakapo křídla, je zcela nelétavý. Evoluce ho připravila o schopnost vznést se do vzduchu, ale vynahradila mu to silnými nohami a výjimečnou schopností šplhat. Kakapo se s lehkostí pohybuje po stromech, kde často vyhledává potravu, a v případě potřeby dokáže i seskočit z větší výšky a využít křídel ke zpomalení pádu.

Tento zvláštní pták je aktivní převážně v noci. Přes den se ukrývá v dutinách stromů, pod keři nebo v husté vegetaci, kde odpočívá a sbírá energii na noční aktivity. Večer se pak vydává na tiché výpravy za potravou, kterou tvoří především listy, semena, plody, květy a kůra. Kakapo je přísně býložravý a jeho strava odráží přirozené bohatství novozélandských lesů, které jsou jeho domovem.

Námluvní chování kakapa patří mezi nejbizarnější a nejunikátnější ve světě ptáků. Na rozdíl od většiny papoušků, kteří si hledají partnery individuálně a často vytvářejí páry na delší dobu, kakapo využívá rozmnožovací strategii zvanou lekking. Tento způsob námluv je u papoušků zcela výjimečný a lze ho nalézt jen u několika druhů ptáků na světě.

Kakapové samci si během období rozmnožování, které nastává jen jednou za několik let, vytyčí své vlastní území, tzv. lek. Tyto leky jsou pečlivě připravené – samci si vyhloubí mělké prohlubně do země, odstraní listí a větvičky a vytvoří si tak ideální „jeviště“. V těchto prostorech pak každou noc, po dobu několika týdnů, vydávají hluboké dunivé zvuky nazývané boom.

Zvuk boom je natolik silný a rezonující, že se šíří krajinou až několik kilometrů. Vzniká nafukováním hrudního vaku, díky čemuž mohou samci ušetřit energii, ale zároveň vytvořit působivý akustický efekt. Tato hlasová produkce probíhá často celou noc a je vyčerpávající – samci během období námluv téměř nepřijímají potravu a ztrácejí na váze.

Samice, které jsou během tohoto období vysoce selektivní, přicházejí do oblasti leků přilákány právě těmito zvuky. Zajímavé je, že samice si samce vybírají pouze podle kvality a síly jeho volání – nedochází k žádným soubojům mezi samci, vše je postaveno na zvukovém představení. Pokud samice vybere samce, dojde k páření přímo v jeho leku, poté se samice vzdálí, vyhledá bezpečné místo a sama se postará o nakladení vajec a odchov mláďat.

Tento fascinující, ale zároveň energeticky náročný způsob rozmnožování je jedním z důvodů, proč je populace kakapů tak zranitelná. K rozmnožování dochází jen v letech, kdy je dostatek potravy, zejména plodů stromu rimu. Celý proces je navíc závislý na štěstí a akustických schopnostech samců, což činí přežití druhu ještě složitější.

Po úspěšných námluvách samice vybere místo ke hnízdění. To bývá na zemi (často v husté vegetaci), v dutinách stromů nebo pod keři, kde je chráněná před predátory a nepříznivými podmínkami. Hnízda bývají mělká a vystlaná větvičkami, listy a trávou. Samice naklade obvykle 1 až 2 vejce. Inkubace trvá přibližně 30 dní.

V maorské tradici byl kakapo vnímán jako zvláštní a tajuplný pták, jehož noční chování, nezvyklý vzhled a tiché, hluboké zvuky mu přisuzovaly až mystický význam. Maorové mu říkali „kākāpō“, což znamená „noční papoušek“ nebo také „papoušek se silným zápachem“, jelikož kakapo produkuje charakteristický pach, který Maorové dobře znali.

Podle některých starých příběhů byl kakapo považován za strážce lesa. Jeho noční zvuky byly vnímány jako hlas prastarých duchů přírody, kteří hlídají rovnováhu mezi lidmi a lesem. V některých oblastech se věřilo, že pokud člověk zaslechne volání kakapa v tichu noci, je to znamení, že les je zdravý a v rovnováze.

Existují i legendy, které kakapa spojují se smůlou nebo varováním. Věřilo se například, že pokud lovec narazí na kakapa během cesty, měl být opatrný – kakapo svým maskovacím chováním totiž dokáže člověka snadno zmást a navést ho na špatnou cestu, což Maorové považovali za zkoušku od duchů lesa.

Kromě duchovního významu hrál kakapo také praktickou roli. Jeho měkké zelené peří bylo ceněné pro výrobu tradičních plášťů a pláštěnek, které byly velmi vzácné a nosily je pouze osoby s vysokým postavením. Peří kakapa bylo považováno za symbol prestiže a spojení s přírodou.

Kakapo je příkladem druhu, který se stal obětí lidské činnosti a nezáměrného narušení přirozené rovnováhy. Tento nelétavý papoušek se po miliony let vyvíjel na izolovaném Novém Zélandu, kde postrádal přirozené pozemní predátory. Jeho jediní přirození predátoři byli Sova maorská a Orlík Haastův (který již vyhynul). Jeho evoluční adaptace, jako je pohyb převážně po zemi, maskovací zbarvení a pasivní obranné chování, byly v prostředí bez pozemních nepřátel účinné. S příchodem Maorů a později Evropanů se však tento křehký systém zhroutil.

Lidé přivezli na ostrovy savčí predátory – především krysy, lasice, kočky a psy – kteří se rychle stali pro kakapy smrtelnou hrozbou. Vajíčka a mláďata na zemi, stejně jako samotní dospělí kakapové, kteří při ohrožení zůstávají zcela nehybní, byli snadným cílem. K tomu se přidalo ničení přirozeného prostředí odlesňováním a lov kvůli masu a peří. V důsledku těchto vlivů populace kakapů dramaticky klesla a v 90. letech 20. století zbývalo pouhých 50 jedinců.

Naštěstí byl včas zahájen rozsáhlý záchranný program. Všichni zbývající kakapové byli přemístěni na izolované, přísně chráněné ostrovy, které byly zbaveny všech predátorů. Mezi tyto ostrovy patří například Codfish Island (Whenua Hou) a Anchor Island. Tam jsou ptáci pečlivě sledováni, značeni, a každý jedinec má své jméno. Program zahrnuje i umělé odchovy, sledování genetické rozmanitosti, doplňování potravy a dokonce využívání speciálně vycvičených psů, kteří pomáhají chránit ptáky před případným nebezpečím.

Díky těmto opatřením populace kakapů pomalu roste. V roce 2024 bylo zaznamenáno více než 250 jedinců, což představuje významný úspěch. Přesto zůstává kakapo jedním z nejohroženějších ptáků planety a jeho přežití stále závisí na intenzivní ochraně a péči lidí.