Článek
Teprve před pár měsíci jsem začala chápat, co skutečně stojí za mými přehnanými reakcemi. Poznat, jak hluboko ve mně sedí staré programy z dětství, bylo osvobozující a bolestivé zároveň. Musela jsem si přiznat, že v momentech přetížení reaguji přesně tak, jak jsem to sama jako malá zažívala. Změna ale musela přijít ode mě – protože za vztah rodiče a dítěte je zodpovědný vždy jen rodič.
Podvědomě jsem věděla, že není v pořádku na děti křičet nebo jim dávat najevo, že mě svým chováním zklamaly. Ale bylo to silnější než já. Jako by mě vedla nějaká neviditelná síla a já neměla svůj život pevně ve svých rukou. Vůbec jsem se ve svých rozbouřených emocích neorientovala a myslela si, že mé vlastní děti jsou jejich původcem.
Přitom ony měly třeba jen špatný den, nebylo jim dobře nebo ze sebe potřebovaly dostat svou frustraci. A u koho jiného by si to mohly dovolit než u svého rodiče?
S minulostí už nic neudělám. Za daleko důležitější považuji to, jak ji napravit. Cítím, že jsem konečně na dobré cestě a už během půl roku se mé vztahy s dětmi začaly proměňovat. Došlo mi totiž, že jen pomocí četby knih a poslouchání podcastů to nejsem schopná zvládnout. Rány z dětství jsou natolik hluboké, že pouhé pochopení nestačí.
Pomohla až EMDR terapie
Začala jsem docházet na terapii zaměřenou přímo na trauma, která využívá metodu EMDR. Myslím, že jsem někde na půli cesty. Nejhorší měsíce mám za sebou, ale stále je na čem pracovat a zdaleka z toho nejsem venku. Přestože jde všechno pomalu, vnímám postupné změny. Cítím se daleko vyrovnaněji než kdykoliv předtím a jen díky tomu jsem schopná ten klid přenášet dál.
Jsem teď trpělivější. Nebudu si tu ale nic nalhávat – občas se stane, že jak se lidově říká „vybouchnu“ nebo něco neustojím. Poté jsem však schopná si uvědomit svou chybu, jít za dětmi a upřímně se jim omluvit s tím, že jsem jen nezvládla svoje emoce. Promluvíme si o tom a jdeme dál.
Za celé moje dětství se mi přitom nikdy nestalo, že by se mi otec za něco omluvil. Za všechno špatné jsem mohla samozřejmě já. On v této nevědomosti žije doteď. Já si to aspoň uvědomila – sice pozdě, ale přece. Odpustila jsem sama sobě.
Teror nad domácími úkoly
Nejvíce konfliktů, především se starší dcerou, jsem měla při dělání domácích úkolů. Je to velice praktická a chytrá dívka, ale přístup ke škole má jiný, než jsem měla já. Tím, že jí něco nešlo, se u mě spustila automatická reakce z dětství. V mém vnitřním zraněném dítěti se objevil strach a ohrožení.
Pro mě jako malou holčičku totiž neúspěch znamenal křik, nadávky a ponižování. Dostávala jsem se s otcem do takových stavů, kdy jsem jen brečela, klepala se a bála se cokoliv říct, aby to nebylo zase špatně. Seděli jsme u úkolů třeba do devíti do večera, dokud to nebylo podle jeho představ. Samozřejmě, že jsem žila v tom, že to byla moje vina. Kdyby mi to šlo, nemusel by se tak chovat.
Dnes vím, jak moc to bylo špatně. Nicméně i já jsem na dceru často křičela. Čím víc ze mě cítila nervozitu, tím víc vzdorovala a vše se jen zhoršovalo. Naštěstí už jsem pochopila, že když jí něco nejde, nedělá to schválně. Když se vzteká, je to vlastně jen způsob, jak mi říct, že je z toho frustrovaná.
Děti se nechovají schválně tak, aby nás naštvaly. Ony jen nevědomky otevřou naše stará nezpracovaná zranění.
Přeplněný koš v mé posteli
Dalším velkým problémem byl úklid. U nás doma se velice dbalo na pořádek. Každou sobotu se hodně uklízelo a otec, který paradoxně sám ruku k dílu moc nepřiložil, chodil za mnou a kontroloval, zda vše dělám správně. Když zůstalo někde nějaké smítko, hned mi to dal důrazně najevo. Párkrát se stalo, že když jsem zapomněla vynést odpadky, přeplněný koš mi hodil do postele, abych si to pro příště pamatovala.
Víkendy s mojí novou rodinou se začaly v bledě modrém opakovat. Sice to nebyly takové extrémy, ale hodně jsem se kvůli nepořádku rozčilovala. Až mi jednou dcera řekla, že nemá ráda víkendy.
To pro mě bylo jako studená sprcha. Vůbec jsem se jí nemohla divit. Místo pohody doma vládlo akorát napětí a jedna povinnost za druhou. A kvůli čemu? Abych náhodou nebyla zase potrestaná, že něco není dokonalé?
Ono to takhle napsané vypadá hrozně jednoduše, ale jsou to tak silná vnitřní přesvědčení, že je nesmírně náročné si je vůbec jen uvědomit a následně začít postupně proměňovat. Netvrdím, že by děti neměly mít povinnosti, ale určitě by měly být úměrné jejich věku.
Naše večerní rituály
Nějaká pravidla doma nastavená máme, ale už se spíš soustředím na to, abych si s dcerami užila těch pár hodin předtím, než je uložím do postele. Více se zajímám o to, jaký měly den, co se jim povedlo nebo co je naopak trápí.
Nejvíce se těším na náš večerní rituál, kdy si lehnu nejdříve k mladší a poté ke starší dceři a probíráme spolu všechno možné. Bez neustálého hodnocení z mé strany. Prostě jen ležím, poslouchám, co se mi skutečně snaží říci, a dívám se na svět jejich dětskýma očima.
Občas se mi vybrečí v náruči a já ty emoce přijímám takové, jaké jsou. Nemusí se pořád smát a být veselé. Už dokážu oddělovat jejich emoce od těch mých. I já mám někdy špatný den a určitě nestojím o to, aby mi někdo říkal: „Prosím tě, nebreč, tvoje starosti bych chtěla mít.“ Děti jsou rovnocenné bytosti, které mají právo být viděny, slyšeny a přijímány takové, jaké jsou. Tím, že začneme být laskavější sami k sobě, můžeme předávat laskavost dál svým nejbližším.
Svoboda jménem vykrojený střed buchty
Na závěr bych toto těžké téma chtěla trochu odlehčit historkou s krájením buchty. Taková hloupost, ale ilustruje, jak hluboko to v sobě mám. Jako každé dítě jsem nechtěla v dětství jíst kraje, chtěla jsem prostředek. Bohužel u nás doma i to stačilo k tomu, aby z toho byla hysterická scéna.
Nedávno moje mladší dcera vzala nůž a vykrojila si z upečené buchty přímo střed. Jakmile jsem to viděla, krve by se ve mně nedořezal. To zase bude průšvih! naskočilo mi okamžitě v hlavě.
Ale pak jsem se s úlevou usmála. V duchu jsem řekla své malé zraněné holčičce uvnitř mě, že už tu otec s námi není. Buchty si odteď budeme krájet, jak chceme. Stejně se nakonec celá sní.
