Článek
Už na první pohled budí respekt. Mohutné tělo, široká hlava, silné čelisti a pohled, ze kterého může mít neznámý člověk trochu nepříjemný pocit. Bullmastif přitom nemusí být žádný rváč. Doma se často chová jako klidný, někdy až překvapivě mazlivý pes. Jenže za jeho zdánlivou pohodářskou povahou se skrývá minulost, na kterou není radno zapomínat. Tohle plemeno totiž nevzniklo proto, aby zdobilo obývací pokoje. Jeho úkolem bylo v noci dostihnout člověka, srazit ho na zem a zabránit mu v útěku.
Bullmastif
Příběh bullmastifa nás zavede do Anglie 19. století. Rozsáhlá šlechtická panství tehdy zaměstnávala hajné, kteří měli mimo jiné chránit zvěř před pytláky. A nebyla to zrovna bezpečná práce. Pytláctví se trestalo přísně a někteří přistižení muži byli ochotní se bránit i násilím. Hajní proto potřebovali pomocníka, který se dokáže pohybovat potichu, má dost odvahy a především síly. Jenže najít vhodného psa nebylo tak jednoduché.
Anglický mastif byl obrovský a silný, ale pro pronásledování prchajícího člověka poněkud těžkopádný. Tehdejší buldok byl zase pohyblivější, houževnatý a ochotný pustit se do střetu. Jenomže také příliš ostrý. A hajný nepotřeboval pytláka nechat roztrhat. Potřeboval ho zadržet. Někdy kolem roku 1860 se proto začal formovat pes vznikající křížením těchto dvou plemen. Často se uvádí poměr přibližně 60 procent mastifa a 40 procent buldoka, i když skutečný vývoj plemene byl samozřejmě složitější než nějaký přesně vypočítaný plán. Výsledkem byl bullmastif, kterému se začalo říkat také Gamekeeper's Night Dog, tedy noční pes hajného. Jeho úkol byl poměrně zvláštní. Měl vetřelce vystopovat, dostihnout a svou vahou a silou ho zastavit. Pokud možno bez zbytečného pokousání. To ovšem neznamená, že by tehdejší bullmastifové byli neškodní. Šlo o pracovní psy určené k fyzickému střetu s člověkem, který se mohl zoufale bránit.
S historií plemene je spojen také anglický chovatel William Burton, jehož psi z chovatelské stanice Thorneywood získali na počátku 20. století značnou pověst. Burton údajně při veřejných předváděních nabízel peněžní odměnu tomu, kdo dokáže jeho bullmastifovi utéct. Dobrovolník dostal náskok, pes měl náhubek a následovalo pronásledování. Podle dochovaných vyprávění dokázal pes člověka dostihnout, porazit a opakovaně mu zabránit vstát a pokračovat v útěku. Nejznámějším z těchto psů byl Thorneywood Terror. Podobné ukázky dnes mohou působit dost divoce, tehdy ale měly demonstrovat právě to, kvůli čemu bullmastif vznikl. Postupně se ovšem měnily poměry na britském venkově a s nimi i využití těchto psů. Z pracovního pomocníka se stával hlídač a později také rodinný společník. Britský Kennel Club plemeno oficiálně uznal v roce 1924, americký AKC následoval roku 1933.
Bullmastif patří mezi velká molossoidní plemena. Podle standardu FCI dosahují psi kohoutkové výšky 64 až 69 centimetrů a hmotnosti 50 až 59 kilogramů. Feny jsou o něco menší, obvykle měří 61 až 66 centimetrů a váží 41 až 50 kilogramů. Má široký hrudník, silné končetiny, mohutnou hlavu a poměrně krátkou, širokou tlamu. Typická je tmavá maska na obličeji. Srst bývá plavá, červená nebo žíhaná, případně s malou bílou skvrnou na hrudi. Přestože působí těžce, standard požaduje psa schopného účelného a silného pohybu. Neměl by připomínat přerostlého mastifa, který sotva popadá dech. A právě tady se dostáváme k jednomu z problémů moderního chovu. Mohutnost je atraktivní a někteří lidé dávají přednost co největším psům s obrovskou hlavou a výraznými kožními záhyby. Jenže větší nemusí znamenat lepší. Přehnaná hmotnost zatěžuje klouby a příliš zkrácená tlama může komplikovat dýchání. Bullmastif má být především zdravý, silný a funkční pes. Ne výstavní hromada svalů, která se po krátké procházce musí dlouho vzpamatovávat.
Kdo čeká neustále rozzuřeného hlídače, může být překvapený. Bullmastifové bývají v domácím prostředí poměrně klidní. Rádi odpočívají, vyhledávají blízkost svých lidí a někteří se dokonce snaží nacpat majiteli na klín, přestože váží skoro tolik jako on. Jenže jejich klid není totéž co bezvýhradná poslušnost. Bullmastif dokáže být samostatný, tvrdohlavý a někdy si velmi pečlivě rozmyslí, jestli se mu chce splnit povel. Není to typ psa, který bude nadšeně opakovat jeden cvik dvacetkrát jen proto, že to jeho člověka baví. Zároveň si často zachovává určitou nedůvěru vůči cizím lidem. Nemusí hned štěkat nebo vyhrožovat. Někdy prostě stojí, pozoruje a vyhodnocuje situaci. A to může být pro nezkušeného majitele zrádné. Pes, který většinu dne pokojně leží u gauče, totiž pořád zůstává padesátikilovým zvířetem se silnými obrannými instinkty.
U malého psa může být nepříjemné, když tahá na vodítku nebo vyjíždí po kolemjdoucích. U bullmastifa už jde o vážný problém. Dospělého psa totiž člověk nemusí fyzicky udržet, pokud se rozhodne někam vyrazit. Proto je důležité začít s výchovou velmi brzy. Štěně by mělo poznávat různé lidi, psy, prostředí i běžné situace. Nejde o to, aby se nadšeně kamarádilo s každým kolemjdoucím. Spíš aby se naučilo, že neznámý člověk automaticky nepředstavuje nebezpečí. Důležitý je nácvik přivolání, chůze na vodítku, klidného míjení ostatních psů a schopnosti nechat se bez problémů ošetřit. A také obyčejné odložení. Pes, který dokáže zůstat na místě, když přijde návštěva, je přece jen příjemnější než padesátikilový obr, který se rozhodne každého osobně přivítat. Tvrdé tresty a snaha psa za každou cenu ovládnout silou nejsou dobrou cestou. Mnohem větší smysl má důsledný, srozumitelný výcvik založený na odměnách a vzájemné důvěře. Zvlášť důležité je nepodporovat zbytečně obranné chování. Bullmastif nepotřebuje, aby ho někdo učil být podezíravý vůči cizím lidem.
Bylo by ovšem nefér označovat bullmastifa za nebezpečné plemeno jen kvůli jeho minulosti. Stejně tak by ale nebylo rozumné tvrdit, že takový pes člověku nikdy neublíží. V září 2023 například došlo k vážnému incidentu v britském Sheffieldu. Bullmastif se dostal z pozemku na ulici a zaútočil na člověka venčícího psa. Napadený muž se snažil svého psa chránit, zvedal ho nad hlavu a během střetu se dostal až do vozovky. Utrpěl vážná poranění paže a hrudníku. Zasáhli kolemjdoucí a později policie, která psa odchytila. Přesná příčina chování zvířete nebyla v prvních zprávách objasněna. Z dostupného popisu ale vyplývá, že se pes zaměřil také na druhého psa a člověk se ocitl přímo uprostřed konfliktu. Podobné události připomínají, že nestačí mít psa, který je doma milý a poslušný. Musí být zvládnutelný i v situacích, kdy je rozrušený, vyděšený nebo reaguje na jiné zvíře. A samozřejmě záleží také na majiteli. Na jeho zkušenostech, schopnosti předcházet konfliktům i na tom, zda má pozemek skutečně dobře zabezpečený.
Velká plemena bohužel často doplácejí na svou velikost. U bullmastifů se mohou objevovat dysplazie kyčelních a loketních kloubů, některá nádorová onemocnění nebo problémy s očními víčky. Nebezpečná je také torze žaludku, která vyžaduje okamžitý veterinární zásah. Zvláštní pozornost si zaslouží dýchání. Bullmastif má zkrácenou tlamu a u některých jedinců se mohou projevit potíže spojené s brachycefalickým syndromem. Hlučné dýchání, výrazné chrápání nebo špatná tolerance námahy by se proto neměly automaticky považovat za normální vlastnosti plemene. V odpovědném chovu se dnes klade důraz na zdravotní vyšetření, funkční stavbu těla a také vyrovnanou povahu. Britský Kennel Club doporučuje před zařazením do chovu zejména vyšetření kyčlí, loktů a očí. Samotný průkaz původu totiž zdraví štěněte nezaručí.
Zajímavé je, že bullmastif nepatří ani ve své domovině k nejpočetnějším plemenům. V britských registračních statistikách klesl počet nově registrovaných bullmastifů z 579 v roce 2021 na pouhých 235 v roce 2024. Neznamená to automaticky, že plemeno mizí, ale ukazuje to, že jeho obliba není nijak významná.
Bullmastif může být výborným společníkem pro člověka, který má rád velké, klidnější psy a dokáže jim věnovat dostatek času. Nepotřebuje každodenní maraton, ale rozhodně není ani vhodné nechat ho celé dny polehávat bez pohybu. Procházky, přiměřená aktivita a zaměstnání hlavy jsou důležité i pro něj. S dětmi může vycházet dobře, pokud je správně vedený a zvyklý na rodinný život. Kvůli své velikosti však může malé dítě snadno porazit i při obyčejné hře. Kontakt s malými dětmi proto musí být pod dohledem dospělých. Pro úplného začátečníka to není zrovna ideální volba. A nehodí se ani pro někoho, kdo chce psa především jako zastrašující ozdobu zahrady. Je třeba počítat také s kratší délkou života. Bullmastifové se často dožívají přibližně sedmi až deseti let, někdy samozřejmě více. K tomu připočtěme vyšší náklady na krmení, veterinární péči a také určité množství slin, které se mohou objevit na nábytku, oblečení nebo právě vypraných kalhotách.
Bullmastif zkrátka není pes pro každého. Jeho předkové se dokázali postavit ozbrojenému pytlákovi a dnešní zástupci plemene v sobě stále mohou mít kus této odvahy a samostatnosti. Přitom se z nich v dobrých rukou stávají oddaní rodinní společníci, kteří nejraději tráví čas poblíž svých lidí. Jen je potřeba nezapomínat, že i ten největší domácí mazel zůstává pořád velmi silným psem. A podle toho k němu přistupovat.
Zdroje:
https://www.dog-breeds.net/bullmastiff/
https://www.dogster.com/dog-breeds/bullmastiff/
https://www.thesprucepets.com/breed-profile-bullmastiff-1117949
https://www.independent.co.uk/news/uk/crime/dog-attack-sheffield-police-bullmastiff-b2414852.html?
https://www.101dogbreeds.com/bullmastiff.asp
https://www.itv.com/news/calendar/2023-09-20/armed-police-respond-after-man-seriously-injured-by-dog-bite?
https://www.akc.org/dog-breeds/bullmastiff/
