Článek
Existují plemena, u nichž lze historii vysledovat téměř rok po roce. Víme, kdo založil první chovatelský klub, známe první zapsané psy a někdy dokonce přesné spojení, ze kterého se narodili. U Bully Kutty nic takového nečekejte. Tento obrovský mastif z indického subkontinentu vyrůstal v prostředí, kde byla po dlouhou dobu důležitější jeho síla a použitelnost než rodokmen uložený v archivu. Internet dnes nabízí téměř pohádkové příběhy o psech Alexandra Velikého, perských armádách a tisíce let čistých krevních linií. Je to mimořádně velký, fyzicky silný jihoasijský mastif, tradičně spojovaný s hlídáním, lovem a bohužel také psími zápasy. Pes, který dodnes nemá jednotnou podobu známou z evropských výstavních kruhů a kolem jehož skutečného původu zůstává řada nezodpovězených otázek.
Bully Kutta
Dnes bývá Bully Kutta nejčastěji spojován s Pákistánem. Odborná práce zabývající se mastifími plemeny ji rovněž uvádí pod označením Alangu Mastiff/Bully Kutta a jako zemi původu zapisuje právě Pákistán. Jenže historicky je situace složitější. Kořeny těchto psů sahají do indického subkontinentu, tedy do doby dávno před vznikem dnešního Pákistánu v roce 1947. Bully Kutta je spojován především s oblastmi dnešního Pákistánu a severozápadní Indie a za jedno z důležitých center jejího chovu je považován Paňdžáb, který je dnes rozdělený mezi oba státy. Proto také dává větší smysl mluvit o jihoasijském či indo-pákistánském mastifovi než se přít o to, na které straně současné hranice se narodil úplně první Bully Kutta. Mnohem obtížnější otázka zní, z čeho vlastně vznikl? A tady začíná trochu problém.
U Bully Kutta se lze dočíst, že jeho předkové bojovali po boku perských vojsk, že pocházeli z mezopotámských molosů, že je na indický subkontinent přivedl Alexandr Veliký nebo že se jeho historie táhne v téměř nezměněné podobě tisíce let. Takové příběhy mají jednu velkou výhodu. Výborně se čtou. Jejich problémem je, že pro ně chybí přesvědčivé důkazy, které by umožňovaly propojit starověkého psa s dnešním Bully Kuttou jako jedním nepřerušeným plemenem. Dokonce i zdroje věnované molosům upozorňují, že kolem jeho původu existuje několik navzájem soupeřících teorií a další výzkum by byl potřeba k určení, které z nich mají skutečný základ.
Velcí psi samozřejmě na indickém subkontinentu existovali dávno před moderní kynologií. To ale samo o sobě nedokazuje, že konkrétní pes na starověkém reliéfu byl Bully Kutta v dnešní podobě. Stejně opatrně musíme zacházet s tvrzením, že dnešní plemeno vzniklo prostým zkřížením místních psů s anglickými mastify během britské koloniální vlády. Evropská plemena se do oblasti nepochybně dostávala a křížení bylo možné, ale přesnou genetickou linku dnešního Bully Kutta zatím jednoduše nemáme.
Druhá polovina názvu psa žádnou velkou záhadu nepředstavuje. Kutta znamená v hindštině a urdštině jednoduše pes. S výrazem bully už je to složitější. Velmi často se tvrdí, že nejde o anglické „bully“, ale o odvození od jihoasijského výrazu vztahujícího se k vrásčitému vzhledu psa. Tuto interpretaci uvádějí i pákistánské zdroje. Například spojoval označení s výrazem bohli, ve významu silně vrásčitý. Ani tuto etymologii bych však nepředkládala jako definitivně vyřešenou. U plemene, jehož historie byla dlouho předávána hlavně mezi samotnými chovateli a majiteli, vznikla řada vysvětlení až zpětně. Přesnější je proto říct, že jde o jednu z běžně uváděných interpretací názvu, nikoli o nezpochybnitelný fakt.
Přestože původ plemene není dokonale zdokumentovaný, na jednom se prakticky všichni shodnou. Bully Kutta je opravdu velký pes. Ne velký ve smyslu robustního labradora nebo rotvajlera. Patří do světa mastifů, kde dospělý pes může člověku sahat hlavou velmi vysoko a svou tělesnou stavbou budí značný respekt. Zároveň je ale těžké napsat jednu přesnou výšku a hmotnost. A důvod je docela prostý. Neexistuje jeden celosvětově přijímaný standard pod FCI, podle kterého by se po mnoho generací vybírali všichni chovní psi. Kennel Club of Pakistan dnes Bully Kuttu eviduje ve své databázi mezi plemeny neuznanými FCI.
Jednotlivé linie a regionální populace se proto mohou vzhledově poměrně výrazně lišit. Typický pes je vysoký, silný a výrazně osvalený. Hlava je velká a široká, čelisti mohutné. Na krku a kolem tlamy může být volnější kůže, u některých jedinců opravdu výrazná. Končetiny jsou silné a celé tělo by nemělo připomínat těžkou, sotva se pohybující hromadu svalů. Pracovní pes ale potřeboval kromě síly také funkční pohyb. Srst je krátká a objevuje se několik barev. Velmi známí jsou bílí psi, existují však i další zbarvení. Kdo si vedle sebe postaví několik těchto psů z různých linií, může být překvapený, jak rozdílně vypadají. A tím se dostáváme k další zvláštnosti.
Člověk, který začne plemeno hledat na internetu, narazí velmi rychle i na jiné názvy. Snadno pak vznikne dojem, že jde o přesně vymezené variety podobné třeba jednotlivým variantám belgického ovčáka. Jenže tak jednoduché to není. Dokonce i pákistánští chovatelé upozorňují, že část názvů používaných na zahraničních stránkách není tradičním systémem, podle kterého by místní chovatelé své psy běžně rozdělovali. Některé názvy (Ancient Bully Kutta. Aseel Bully Kutta. Nagi. Mastiff type), popisují spíš určitý vzhled než skutečnou genealogickou linii. To je pro Bully Kuttu typické. Moderní evropská kynologie nás naučila představovat si plemeno jako uzavřenou krabici. Má jeden standard, centrální plemennou knihu, jasně stanovenou výšku, seznam barev a rodokmen několik generací dozadu.
Bully Kutta vyrůstal v jiném prostředí. Po dlouhou dobu rozhodovala především pověst konkrétního psa a jeho rodiny, pracovní využitelnost a preference místních chovatelů. Teprve moderní chov se ho snaží dostat do podstatně přesnějších evidenčních rámců. Pákistánské registry dnes skutečně existují. U některých moderních mastifů se mohutnost postupem času stala do značné míry estetickou vlastností. U Bully Kutta měla praktický význam. Historicky je spojován především s ochranou majetku a jako velký pracovní pes také s lovem. Pákistánské prameny zmiňují její využití při lovu společně s dalšími místními psy, například chrty.
Na různých stránkách lze najít dlouhé seznamy zvířat, která údajně Bully Kutta pravidelně lovil nebo dokonce sám zabíjel. Často se objevují divočáci, medvědi, tygři a další velká zvěř. Spolehlivost těchto tvrzení je velmi různá. Že byl velký mastif využíván při lovu, je doložitelné. Že každý Bully Kutta byl jakýmsi psím gladiátorem pravidelně porážejícím obrovské šelmy, doložitelné není. Ale není to ani potřeba. Už samotná práce velkého loveckého a strážního psa vyžadovala fyzickou sílu, odolnost a značnou dávku odvahy.
Velká fyzická síla, mohutné čelisti a ochota psa pokračovat v konfliktu z něj udělaly zvíře, které lidé zneužívali při zápasech s jinými psy. Právě tato minulost je jedním z důvodů, proč má Bully Kutta mimo jižní Asii pověst mimořádně tvrdého a nebezpečného psa. Pes využívaný při zápasech není ale automaticky totéž jako pes agresivní vůči lidem. Psí agresivita a agrese vůči člověku nejsou jedna vlastnost a nelze je jednoduše zaměňovat. Stejně tak není správné z historie zápasů vyvozovat, že každý dnešní Bully Kutta musí napadat ostatní psy. Co však rozhodně lze říct, je něco mnohem prostšího. Pokud se dva takto velcí a silní psi skutečně dostanou do vážného konfliktu, jejich majitel stojí před úplně jiným problémem než člověk oddělující dvě čivavy. A právě fyzické možnosti psa musí být při jeho chovu brány vážně.
Na internetu se Bully Kutta často objevuje mezi údajně nejnebezpečnějšími psy světa. Vědecky je to ale velmi problematické tvrzení. Neexistují žádné kvalitní mezinárodní databáze útoků Bully Kutta, která by umožňovala porovnat riziko tohoto plemene například s rotvajlerem, kangalem, tosou nebo cane corso. Neznáme ani spolehlivě velikost celkové populace. Bez toho nelze vypočítat míru rizika. To ovšem neznamená, že bychom měli jeho povahu a chování zlehčovat. Bully Kutta je obrovský mastif. Má historii strážního psa a některé populace byly využívány v prostředí, kde se cenila mimořádná tvrdost. Dospělý jedinec má fyzické předpoklady způsobit člověku nebo jinému zvířeti velmi vážné zranění.
Velký pes na venkovském pozemku měl už samotnou přítomností působit jako překážka. Nemusel znát sto různých povelů a perfektní chůzi u levé nohy. Musel si všímat svého prostoru a v případě skutečného problému být ochotný zasáhnout. Jenže vlastnosti, které dávaly smysl v tradičním prostředí, mohou být v dnešní husté zástavbě problémem. Za plotem chodí lidé, přicházejí návštěvy, veterinář potřebuje psa vyšetřit, řemeslník musí vstoupit na pozemek nebo si dítě přivede kamaráda. A najednou je mnohem důležitější otázka, zda majitel dokáže psa při útoku zastavit, než jestli ho dokáže přimět hlídat. U takto fyzicky silného zvířete by měla být kontrola naprostým základem. Socializace nemá vytvořit psa, který radostně vítá každého cizince. Má vytvořit psa, který chápe, že ne každý cizí člověk představuje hrozbu. Tento rozdíl ale stále mnoho lidí nechápe.
U obřích hlídacích plemen se stále objevuje představa, že potřebují ukázat, kdo je pánem domu. Ve skutečnosti však může kombinace sebevědomého psa a člověka posedlého fyzickým dokazováním převahy vytvořit velký problém. Bully Kutta samozřejmě potřebuje jasná pravidla. U psa této velikosti není prostor pro volnou výchovu. Pes vyroste a bude mnohem větší. Štěně musí od začátku přijmout manipulaci, vodítko, omezení pohybu, přivolání a především fakt, že rozhodnutí člověka platí i ve chvíli, kdy se psovi nelíbí. Důslednost ale není totéž co násilí. Čím silnějšího psa člověk vlastní, tím méně by měl být odkázaný na vlastní fyzickou sílu. Dospělého mastifa stejně nepřetlačí pokaždé, když si něco usmyslí. Skutečná kontrola musí vzniknout v hlavě psa.
U plemene historicky spojovaného také se zápasy je vztah k ostatním psům věc, kterou bych rozhodně nebrala na lehkou váhu. To neznamená, že každý Bully Kutta bude automaticky psí agresor. Jednotlivci se pochopitelně liší. Záleží ale na genetice, linii, pohlaví, zkušenostech, socializaci a způsobu chovu. Jenže u takto silného psa je rozumné počítat s horší variantou a být příjemně překvapený, nikoliv postupovat opačně. Majitel, který chce svého dospělého Bully Kuttu pouštět mezi skupinu neznámých psů jen proto, aby se socializoval, může velmi rychle zjistit, že socializace není totéž co nucené seznamování. Mnohem cennější je takového psa naučit ostatní zvířata ignorovat. Nemusí si s nimi hrát ani je milovat. Stačí, když kolem nich dokáže projít. U padesátikilového nebo ještě těžšího psa je právě taková obyčejná schopnost často mnohem důležitější než efektní povely.
Když se podíváme na zdravotní stránku Bully Kutta, narazíme na stejný problém jako u historie. Dat je málo. Existuje vědecká literatura věnovaná mastifům obecně a Bully Kutta se v odborném přehledu mastifích plemen skutečně objevuje. To ale není totéž jako rozsáhlá veterinární studie sledující tisíce jedinců tohoto plemene po celý život. U obřího psa je samozřejmě namístě věnovat velkou pozornost pohybovému aparátu, tělesné kondici, správnému růstu štěněte a zdravotní historii rodičů. Velká tělesná hmotnost představuje pro klouby a celý pohybový systém značnou zátěž. Dalším rizikem je určitě problém s torzí žaludku, ke kterým mají větší psi predispozice.
Plemeno potřebuje kontakt s člověkem, pohyb, možnost používat hlavu a normálně poznávat okolní svět. Velký pozemek sám o sobě nestačí. Pes zavřený celý život za vysokou zdí se nenaučí dobře fungovat ve společnosti jen proto, že má dva tisíce metrů čtverečních na běhání. Naopak se může stát, že celý svůj svět rozdělí na malý bezpečný prostor uvnitř a všechno podezřelé venku. U přirozeného hlídače to není ideální výsledek. Stejně tak není rozumné z mladého mastifa vyrábět kulturistu přehnaným během, taháním obrovských zátěží nebo nucenými skoky. Tělo velkého psa potřebuje čas na vývoj.
Zdroje:
https://www.dogmal.com/bully-kutta/
https://www.101dogbreeds.com/bully-kutta.asp
https://thesmartcanine.com/dog-breeds/bully-kutta/
https://dogacademy.org/breeds/bully-kutta
https://www.holistapet.com/blogs/dog-breeds/bully-kutta
https://discover.hubpages.com/animals/11-pros-and-cons-of-owning-bully-kutta
