Článek
Kdyby člověk Çatalburuna zahlédl a nevšiml si jeho hlavy, nejspíš by kolem něj prošel bez zastavení. Tento středně velký lovecký pes má krátkou srst, dlouhé svěšené uši, pevné tělo a zbarvení, jaké známe od celé řady ohařů. Stačí se ale podívat na jeho čenich a všechno je jinak. Nos totiž vypadá, jako kdyby jej někdo přesně uprostřed rozdělil na dvě části. Nejde však o vrozenou vadu jednoho konkrétního psa. Právě hluboce rozdělený nos je nejznámějším znakem starého tureckého loveckého psa z okolí města Tarsus. A podle něj také dostal své jméno. Turecké slovo „çatal“ znamená vidlici nebo něco rozdvojeného a „burun“ nos. Çatalburun je tedy v podstatě vidlicovitý či rozdvojený nos. Jenže právě kolem tohoto podivného nosu vznikla za dlouhá léta také řada příběhů, které už se skutečností nemají tolik společného.
Catalburun
U tohoto psa nejde o nějaký moderní chovatelský experiment vytvořený kvůli neobvyklému vzhledu. Çatalburun je místní pracovní pes spojený především s městem Tarsus a jeho okolím v provincii Mersin na jihu Turecka. Právě tam jej po dlouhá desetiletí drželi hlavně lovci, kterým bylo úplně jedno, zda jejich pes jednou získá titul na výstavě. Potřebovali především dobrý nos, vytrvalost, schopnost najít zvěř a spolupracovat s člověkem. V odborné literatuře je označován také jako Tarsus Çatalburun nebo Turkish Pointer. A přestože jej lidé v oblasti dobře znají, mimo Turecko jde dodnes o psa, kterého většina lidí nikdy neviděla.
Opravdu spolehlivě je jeho přítomnost v Tarsu a okolí doložena především od první poloviny 20. století. Turečtí veterinární odborníci uvádějí, že místní rodiny a lovci mají fotografie a vzpomínky potvrzující chov těchto psů nejméně od 30. let minulého století. To ovšem neznamená, že právě tehdy plemeno vzniklo. Je téměř jisté, že jeho historie je starší, jen už se pohybujeme v oblasti, kde se fakta začínají míchat s místní tradicí. Jedna z tureckých odborných prací například připomíná lidovou představu spojující Çatalburuna dokonce s Kıtmirem, psem známým z vyprávění o Sedmi spáčích. V Turecku se traduje, že právě tento pes mohl vypadat jako Çatalburun. Je to hezký příběh, nikoliv však důkaz původu plemene.
Mnohem zajímavější je podobnost s jiným velmi neobvyklým loveckým psem, španělským Pachón Navarro. Také ten může mít rozdělený nos, a právě tato shoda vedla k různým teoriím o společném původu obou psů. Objevují se úvahy, zda se jejich předkové nemohli mezi Pyrenejským poloostrovem a oblastí dnešního Turecka dostat v dobách arabského vlivu a obchodních kontaktů. Jenže ani tady neexistuje dost informací. Turečtí autoři sami upozorňují, že podobnost neznamená automaticky přímou příbuznost a že historie Çatalburuna není dostatečně zdokumentována.
Možná je tedy lepší přijmout méně romantickou, ale pravděpodobnější verzi. V okolí Tarsu se po generace udržovala místní populace loveckých psů a lidé z ní vybírali zvířata, která dobře pracovala. Rozdělený nos se stal jejich nápadným poznávacím znakem a postupně se v populaci upevnil. Pro místního lovce nebylo podstatné, zda jeho pes splňuje mezinárodní standard. Podstatné bylo, jestli najde koroptev. A právě v tom byl Çatalburun velmi dobrý.
Nos je rozdělen podél střední linie a obě jeho poloviny jsou od sebe nápadně oddělené. Starší odborné popisy uvádějí, že rozdělení může pokračovat směrem vzhůru a vytvářet charakteristický vzhled, podle kterého se Çatalburun pozná prakticky okamžitě. Po dlouhá léta se mezi lovci tradovalo ještě něco jiného. Právě díky rozdělenému nosu měl mít Çatalburun mimořádný čich. Na první pohled to zní docela logicky. Dvě oddělené poloviny čenichu vypadají, jako by měl pes větší schopnost než ostatní psi. Některé starší odborné práce dokonce uvažovaly o tom, zda rozdělení nezvětšuje plochu vlhké nosní tkáně a nemůže tím čichu nějak pomáhat. Autoři ale zároveň přiznávali, že pro takové vysvětlení existuje jen málo vědeckých důkazů.
Çatalburun skutečně bývá popisován jako pes s výborným čichem. Po generace byl podle této schopnosti vybírán a místní lovci si ho právě kvůli ní cenili. Není však prokázáno, že za jeho kvalitním čichem stojí právě rozdělený nos. Výborně čichá mnoho loveckých plemen, jejichž čenich vypadá naprosto obyčejně. A současná genetika přinesla k podivnému nosu ještě zajímavější stopu. Studie zveřejněná v roce 2025 identifikovala variantu genu PDGFRA, která je spojena s bifidním neboli rozděleným nosem charakteristickým právě pro Çatalburuny. Výzkum ji dává do souvislosti s procesy uzavírání střední linie během vývoje obličeje. Najednou tak znak, který lovci po generace jednoduše považovali za typickou vlastnost svých psů, dostává konkrétnější genetické vysvětlení.
Právě rozdělený čenich Çatalburuna trochu nespravedlivě zastínil všechno ostatní. Přitom stavbou těla je to praktický pracovní pes bez velkých zvláštností. Je středně velký, s pevným a pohyblivým tělem. Tělo nemá být ani těžké, ani přehnaně subtilní. V jedné z prvních podrobnějších morfologických studií turečtí vědci změřili 22 dospělých Çatalburunů ve věku od dvou do šesti let. Průměrná kohoutková výška celé sledované skupiny byla necelých 51 centimetrů, přičemž mezi psy a fenami byly podle očekávání rozdíly. Starší údaje uvádějí u samců kolem 53 centimetrů a u fen přibližně 48 centimetrů. Hmotnost se pohybovala přibližně kolem dvaceti kilogramů u fen. Samci bývali těžší.
Na hlavě kromě nosu zaujmou velké svěšené uši. Nejsou tam jen na ozdobu. Podobně dlouhé uši najdeme u celé řady psů vyšlechtěných pro práci nosem. Hlava Çatalburuna díky nim získává typický výraz starého loveckého psa, který se dost výrazně mění podle toho, zda zrovna odpočívá, nebo něco zachytil ve vzduchu. Srst je krátká, hladká a přiléhavá. Barevná škála je poměrně široká. Objevují se hnědí psi, bílohnědí, černobílí i jedinci s dalšími odstíny a skvrnami.
Çatalburun je ohař. Jeho práce tedy není založená na tom, že bezhlavě pronásleduje všechno, co se pohne. V terénu hledá pach zvěře. Jakmile jej zachytí a určí její polohu, typické chování ohaře spočívá ve vystavení. Pes znehybní a postojem lovci ukáže, kde se zvěř nachází. V okolí Tarsu byl Çatalburun ceněn především při lovu pernaté zvěře, zvlášť koroptví. Odborné práce jej přímo označují za místního specialistu na tento způsob lovu. Podle starších popisů Çatalburun často pracoval jednotlivě, nikoliv ve velké smečce. To vyžadovalo psa, který dokáže v terénu používat vlastní hlavu, ale zároveň neztratí kontakt s lovcem. Právě kombinace samostatnosti a spolupráce je u loveckého psa důležitá. Pokud čeká na pokyn při každém kroku, mnoho práce neudělá. Když naopak člověka úplně ignoruje a loví jen sám pro sebe, není o mnoho užitečnější.
Při pohledu na některé vzácné pracovní psy člověk automaticky očekává tvrdou a komplikovanou povahu. U Çatalburuna jsou ale tradiční popisy trochu jiné. Majitelé si jej podle tureckých odborných prací cenili nejen jako lovce, ale také pro inteligenci, věrnost a dobrý vztah k lidem. Ve studii věnované plemeni se mezi důvody, proč místní lovci tyto psy preferovali, objevovala právě jejich ovladatelnost a schopnost dobře fungovat s člověkem. To ovšem neznamená, že je z něj automaticky nenáročný pes do malého bytu.
Je potřeba si pořád připomínat, proč byl chován. Je to aktivní lovecký pes, jehož předkové trávili čas hledáním zvěře v terénu. Nos pro něj není jen část těla, kterou ráno strčí do misky. Pachy jsou prostě zaměstnání. Na obyčejné procházce si proto může všimnout věcí, o kterých jeho člověk nemá nejmenší tušení. Někde před chvílí prošla kočka, v křoví sedí pták nebo se přes louku v noci pohybovala zvěř. Člověk vidí prázdnou cestu. Pes tam má celý příběh. Právě proto bude pro Çatalburuna mnohem hodnotnější pachová práce než nekonečné házení míčku. Hledání předmětů, práce na stopě, nosework nebo další činnosti založené na čichu využívají přesně to, k čemu byl po generace vybírán.
Zároveň je dobré počítat s loveckým pudem. Pes, který se doma mazlí s rodinou a působí naprosto klidně, se může venku během vteřiny změnit, jakmile mu před nosem vyletí pták. Spolehlivé přivolání proto není u podobného plemene zbytečná disciplína pro kynologické nadšence, ale jedna z věcí, které mohou rozhodnout o tom, zda pes zmizí za horizontem. Všeobecně se dost často u loveckých psů používají elektronické obojky a GPS lokátory.
Çatalburun stále není plemenem, které by mělo stejné mezinárodní kynologické postavení jako německý ovčák nebo labrador. Nicméně určitě patří mezi nejzajímavější plemena.
Zdroje:
https://articles.hepper.com/tarsus-catalburun/
https://animalia.bio/pets/tarsus-atalburun
https://www.nahf.org/article/tarsus-catalburun#google_vignette
https://dogs.fandom.com/wiki/Tarsus_%C3%87atalburun
https://doggycare.org/tarsus-catalburun-dog-breed/#google_vignette
https://journals.tubitak.gov.tr/veterinary/vol45/iss4/7/
