Článek
Říká se to často a obvykle s naprostou jistotou. Pes na návštěvu zavrčí, odmítne se nechat pohladit nebo si před neznámým člověkem lehne těsně k nohám svého majitele. „Ten se mu nelíbí. Psi poznají špatného člověka,“ zazní vzápětí. A když se později ukáže, že dotyčný skutečně nebyl zrovna příjemný člověk, je o další důkaz postaráno. Jenže stejně jako mnoho jiných pevných pravd, které jsme o psech přijali téměř bez přemýšlení, ani tahle není tak jednoduchá.
Představa, že pes dokáže nahlédnout do lidského nitra a bezpečně rozlišit dobrého člověka od zlého, je lákavá. Dává nám pocit, že vedle sebe máme tvora, kterého nelze oklamat úsměvem, slušným oblečením ani dobře zvolenými slovy. Člověk může něco předstírat před lidmi, ale před psem prý ne. Ten údajně vidí pod povrch a pozná skutečnou povahu dřív, než se projeví.
Pes nemá morální kompas
Byla by to krásná schopnost. Věda však zatím nenašla důkaz, že by psi měli jakýsi vnitřní morální kompas, který se při setkání s podvodníkem, násilníkem nebo bezohledným člověkem okamžitě rozezní. Pes nezná lidské pojmy dobra a zla. Neví, kdo lže své rodině, kdo podvádí v zaměstnání nebo kdo se v minulosti zachoval krutě. Přesto někdy skutečně zareaguje na určitého člověka nápadněji než na ostatní. A právě v tom se skrývá jádro celého mýtu. Pes možná nepozná zlého člověka, ale dokáže z člověka vyčíst mnohem víc, než si běžně uvědomujeme.
Představme si muže, který vstoupí do místnosti a psa si téměř nevšímá. Na první pohled nedělá nic špatného. Nemává rukama, nekřičí ani se k němu nepřibližuje. Pes přesto znejistí. Zvedne hlavu, zavře tlamu, napne tělo a sleduje každý jeho krok. Člověk si všimne až zavrčení. Všechno, co mu předcházelo, ale snadno přehlédne. Pes však mohl zaregistrovat řadu drobností. Muž se možná pohyboval strnule, měl stažená ramena, zadržoval dech nebo psa příliš dlouho pozoroval přímo do očí. Mohl být nervózní, protože se psů bojí, a snažil se to skrýt. Jeho hlas mohl být hlubší a tvrdší, než si sám uvědomoval. Pro člověka sotva postřehnutelné detaily mohou pro psa představovat velmi zřetelnou zprávu: tady něco není jako obvykle.
Psi věnují lidským obličejům, hlasům i pohybům mimořádnou pozornost. Dokážou spojovat výraz lidské tváře s emocionálním zabarvením hlasu. Když výzkumníci psům předkládali tváře s různými výrazy a současně pouštěli zvuky odpovídající pozitivním nebo negativním emocím, zvířata si všímala, zda obraz a zvuk patří k sobě. To naznačuje, že nevnímají pouze úsměv nebo rozzlobený tón odděleně, ale dokážou informace z různých smyslů propojit.
Neznamená to ovšem, že se nikdy nespletou. Pes může na rozzlobeně působící obličej reagovat opatrně, i když dotyčný není agresivní. Někteří lidé mají od přírody výraz, který vypadá přísně, mluví hlasitěji nebo se pohybují prudčeji. Jiní mají zdravotní potíže, kvůli nimž chodí nepravidelně, třesou se nebo vydávají nezvyklé zvuky. Pes na ně může štěkat, protože jsou pro něj nečitelní či neobvyklí, nikoli proto, že by odhalil jejich temnou povahu.
Podobné je to s člověkem, který se psů bojí. Může stát nehybně a doufat, že tím psa uklidní. Ve skutečnosti ale ztuhlé tělo, uhýbání a následné prudké pohyby často působí neobvykle. K tomu se přidává něco, co lidé sami téměř nemají šanci zaznamenat: pach. O psím čichu se často mluví téměř jako o zázraku, ale jeho schopnosti nejsou pouhou chovatelskou legendou. Psi dovedou rozlišovat nesmírně jemné pachové rozdíly a výzkumy naznačují, že zachytí také změny spojené s lidským stresem. Ve studiích, při níž byly odebírány vzorky dechu a potu lidí před stresovou úlohou a po ní, dokázali vycvičení psi rozlišit klidový vzorek od vzorku odebraného po prožitém stresu. Nešlo přitom o to, že by člověka viděli nebo sledovali jeho chování. Pracovali pouze s pachem.
Procházející osoba může pro psa působit jako hrozba
Další pokusy ukázaly, že pachy vznikající při různých emočních stavech mohou ovlivnit i samotné chování psa. Při vystavení vzorkům potu lidí, kteří prožívali strach, vykazovali psi více stresových projevů, častěji vyhledávali svého majitele a jejich reakce se lišily od situace, kdy cítili vzorky spojené s radostí či neutrálním stavem. Podobné odpovědi byly pozorovány nejen u dospělých psů, ale v určité míře i u štěňat. Právě tady snadno vzniká dojem, že pes „ucítil něco zlého“. Ve skutečnosti mohl ucítit stres. Ten ale není důkazem špatného charakteru. Nervózní může být člověk, který chce někomu ublížit, stejně jako člověk, jenž má ze psů jen strach, právě se s někým pohádal, pospíchá nebo se jednoduše necítí dobře. Pes zachytí změnu, ne jeho životní příběh.
Ještě silnější bývá reakce psa na emoce vlastního majitele. Člověk možná tvrdí, že je klidný, ale tělo říká něco jiného. Při setkání s někým, komu nedůvěřujeme, se můžeme nepatrně napnout, změnit hlas nebo psa nevědomky přitáhnout blíž k sobě. Stačí sevřít vodítko o něco pevněji. Pes si tohoto napětí všimne a zbystří. Majitel pak jeho ostražitost chápe jako potvrzení vlastního pocitu: „Vidíš, ani jemu se ten člověk nelíbí.“ Přitom se mohl rozběhnout kruh, na jehož začátku byla právě nejistota majitele.
Psi se podle výzkumů nechovají stejně ani tehdy, když je jejich člověk veselý nebo smutný. V experimentu, v němž majitelé vyjadřovali autentické emoce, psi měnili své chování podle jejich rozpoložení a při radostném projevu také lépe plnili naučený úkol. To opět ukazuje, jak pozorně lidské emoce sledují a jak snadno se mohou promítnout do jejich vlastního jednání. Zajímavější otázka proto nezní, zda pes cítí naši nervozitu. O tom dnes máme poměrně přesvědčivé doklady. Mnohem zajímavější je, zda dokáže člověka hodnotit také podle toho, jak se chová k druhým. Jsem majitelkou sheltií. A mohu říct, že jedna z nich velmi silně reaguje na emoce.
Známý japonský experiment přinesl výsledek, který působí téměř jako potvrzení staré lidové moudrosti. Psi sledovali scénu, v níž jejich majitel potřeboval pomoc s otevřením nádoby. Jeden přítomný člověk mu buď pomohl, pomoc odmítl nebo se do dění vůbec nezapojil. Poté nabízeli psovi potravu oba cizí lidé. Psi si běžně vybírali mezi pomocníkem a neutrálním člověkem, ale častěji se vyhýbali tomu, kdo jejich majiteli demonstrativně odmítl pomoci.
Na první pohled tedy skutečně rozeznali „hodného“ a „zlého“. Jenže takový výklad by byl nepřesný. Psi neodhalili jejich celoživotní charakter. Sledovali konkrétní chování v konkrétní situaci a podle něj upravili vlastní volbu. Mohli reagovat na odmítavé gesto, tón situace nebo reakci svého majitele. Výsledek přesto ukazuje, že nejsou lhostejní k tomu, jak se lidé v jejich přítomnosti chovají.
Velkou část jejich úsudku navíc tvoří minulá zkušenost. Pes, kterého někdy udeřil vysoký muž, může být později nejistý před vysokými muži obecně. Jiný se může bát pracovních oděvů, holí, klobouků, hlasitého smíchu nebo lidí s vousy. Nemusí si člověka pamatovat tak, jak si ho pamatujeme my. Stačí mu několik podobných znaků, které spojí s nepříjemnou událostí. Majitel o takové zkušenosti často ani neví. Zvlášť u psa z útulku může být část minulosti neznámá. Když potom zvíře odmítá vstoupit do výtahu s určitým člověkem nebo začne štěkat na někoho v uniformě, nabízí se tajemné vysvětlení. Ve skutečnosti může jít o obyčejné naučené spojení. Obyčejné ovšem jen zdánlivě. Psí paměť a schopnost zobecňovat jsou dostatečně silné na to, aby jediná špatná zkušenost ovlivňovala jeho reakce ještě dlouhou dobu.
A pak jsou tu podněty, které s povahou člověka nesouvisejí vůbec. Alkohol, léky, nemoc, pach jiného zvířete, výrazný parfém, velký kabát, kapuce, deštník nebo objemná taška mění způsob, jakým člověk psovi voní a vypadá. Pes se může polekat berlí nebo invalidního vozíku jen proto, že se s nimi dosud nesetkal. Může štěkat na člověka, který se pohybuje pod vlivem alkoholu, protože jeho chůze je nepředvídatelná. To ještě ale neznamená, že jej morálně odsoudil.
Stejně nespolehlivý je opačný úsudek. Přátelský pes může nadšeně přivítat člověka, který dobré úmysly nemá. Pach jídla v kapse, klidné pohyby a zkušenost se psy mohou snadno vytvořit příjemný první dojem. Někteří nebezpeční lidé umějí být navenek velmi klidní. Nemají na čele napsáno, co provedli nebo co mají v úmyslu. Pes není živý detektor lži a jeho náklonnost by nikdy neměla nahrazovat lidskou obezřetnost. To ale neznamená, že máme psí varování ignorovat. Když pes ztuhne, stáhne ocas, odvrací hlavu, olizuje si pysky, snaží se odejít nebo vrčí, sděluje, že se necítí bezpečně. Takovou zprávu je dobré respektovat. Neměli bychom ho nutit k hlazení ani mu dokazovat, že se „nemá čeho bát“. Jeho reakce nemusí vypovídat o morální kvalitě člověka, ale vypovídá o skutečném pocitu psa. A ten může při nátlaku přerůst ve strach, obranu či kousnutí.
Nejrozumnější tedy není považovat psa za soudce, ale za citlivého pozorovatele. Může zachytit napětí, které jsme přehlédli. Může si všimnout výhrůžného postoje, neklidných pohybů nebo prudké změny nálady. Někdy nás jeho reakce opravdu upozorní na situaci, v níž je dobré zbystřit. Jindy však pouze ukáže, že má strach z klobouku, cítí cizí kočku nebo si člověka spojil s někým ze své minulosti.
Pes možná nepozná, kdo je zlý. Pozná však, kdo se chová nepředvídatelně, kdo je napjatý, kdo mluví ostře a kdo právě odmítl jeho majiteli pomoc. Pamatuje si lidi, od nichž přišlo něco příjemného, a může se vyhýbat těm, s nimiž má spojenou nepříjemnou zkušenost. Čte naše tělo, naslouchá hlasu a zachytí pachové změny, o jejichž existenci nemáme tušení. Někteří lidé však stále věří a budou věřit tomu, že jejich miláček přesně pozná, že je někdo zlým člověkem.
Zdroje:
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0003347215001979
https://royalsocietypublishing.org/rsbl/article/12/1/20150883/50723/Dogs-recognize-dog-and-human-emotionsDogs
https://www.nature.com/articles/s41598-024-66147-1
https://www.researchgate.net/publication/363934238_Dogs_can_discriminate_between_human_baseline_and_psychological_stress_condition_odours
https://www.koktejl.cz/zajimavosti/pozna-pes-dobreho-a-spatneho-cloveka/
https://www.ireceptar.cz/zvirata/jak-pes-reaguje-na-zleho-cloveka/
