Charles Bronson - muž s tvrdým pohledem pocházel z 15 dětí, vyrůstal v bídě a pracoval v dole

Charles Bronson se narodil 3. listopadu 1921 v Ehrenfeldu v Pensylvánii jako Charles Dennis Buchinsky. Jeho příběh nezačal v divadle, v herecké škole ani v prostředí, kde by se dalo čekat, že z dítěte jednou vyroste filmová hvězda. Začal v uhelném kraji, mezi přistěhovalci, bídou, dřinou a každodenní nejistotou. Jeho rodiče byli litevského původu a rodina patřila k těm, kde se o přežití nepřemýšlelo obrazně, ale doslova. Bronson byl jedním z patnácti dětí. V domě bylo málo místa, málo peněz a málo všeho, co si člověk spojuje s bezpečným dětstvím.

Jeho otec pracoval v dole. Když zemřel, bylo Charlesovi deset let. Smrt živitele rodiny nebyla jen osobní tragédií, ale i praktickou katastrofou. V podobných rodinách neexistoval prostor pro dlouhé truchlení, protože hlad a nájem nečekaly. Chlapci museli rychle dospět a Bronson nebyl výjimkou. Už jako velmi mladý poznal práci v dole, špínu uhlí, tmu pod zemí a únavu, která nejde setřást ani po spánku.

Právě odtud pravděpodobně pocházelo něco, co mu později pomohlo stát se nezaměnitelným hercem. Bronsonova tvář nikdy nepůsobila jako tvář člověka, který si tvrdost jen nacvičil před kamerou. Byla v ní zkušenost. Ne romantická, ne literární, ale obyčejná a nepříjemná. Když později mlčel ve westernu, válečném filmu nebo kriminálním dramatu, divák měl pocit, že ten člověk mlčí proto, že ví, že řeči bývají levné.

Druhá světová válka pro Bronsona znamenala zásadní zlom. Vstoupil do amerických armádních vzdušných sil a sloužil jako střelec na bombardéru B-29. Podle životopisných zdrojů se účastnil bojových misí v Pacifiku a za válečnou službu obdržel také vyznamenání Purple Heart (Purpurové srdce).

Pro mnoho mužů jeho generace byla válka strašlivou zkušeností, ale u Bronsona měla ještě jeden rozměr. Paradoxně mu nabídla něco, co předtím neznal - pravidelnou stravu, oblečení, řád a možnost dostat se z prostředí, které ho od dětství tlačilo dolů. Neznamená to, že válka byla pro něj jednoduchá nebo osvobozující. Spíš mu otevřela dveře z jednoho druhu tvrdosti do druhého. Už nemusel být jen synem horníka z chudé rodiny. Stal se vojákem, mužem s vlastní zkušeností, která ho posunula dál.

Po návratu do civilního života zkoušel různé práce. Nebyla v tom žádná předem narýsovaná cesta k herectví. Bronson nebyl zázračné dítě objevené v divadelním kroužku. K herectví se dostal pomalu, přes drobné práce, přes pozorování lidí kolem sebe. Teprve postupně zjistil, že ho hraní přitahuje. Měl výtvarné nadání, zajímal se o kreslení a malování, ale zároveň v sobě objevil schopnost stát před lidmi a něco sdělit, aniž by se musel stát výřečným elegánem.

Když se začal objevovat ve filmu, vystupoval ještě jako Charles Buchinsky. Jenže Amerika 50. let nebyla pro jména východoevropského původu jednoduchým prostředím. Atmosféra mccarthismu, strach z komunismu a podezřívavost vůči všemu, co znělo slovansky nebo rusky, zasahovaly i Hollywood. Bronson si proto změnil příjmení. Nové jméno si zvolil podle Bronson Avenue v Los Angeles.

Změna jména sama o sobě z něj samozřejmě hvězdu neudělala. Pomohla mu ale přežít v prostředí, kde jméno mohlo rozhodovat o tom, zda herec vůbec dostane příležitost. V počátcích hrál hlavně menší role. Objevoval se jako voják, boxer, zločinec, muž z ulice nebo tvrdý chlapík, který působí, že se umí rvát i mlčet. Hollywood tehdy upřednostňoval jiné typy mužských hvězd - uhlazenější, fotogeničtější, uhlazeně charismatické. Bronson byl jiný. Měl výrazné lícní kosti, úzké oči, pevnou čelist a tělo člověka, který fyzickou práci znal nejen z posilovny.

Právě to byla jeho výhoda i prokletí. Dlouho nebyl považován za muže pro hlavní role. Byl příliš neotesaný, příliš tvrdý, příliš málomluvný. Jenže v něm bylo něco, co se nedalo naučit. Kamera z něj snímala ticho. Uměla zachytit napětí v obličeji, který se sotva pohnul. Někteří herci potřebují dlouhé dialogy, aby divák pochopil, co jejich postava cítí. Bronson často potřeboval jen pohled.

V 50. a 60. letech se Bronson postupně prosazoval jako výrazný charakterní herec. Hrál ve filmech i v televizi, často role, které nebyly největší, ale utkvívaly v paměti. Důležitým mezníkem byl western Sedm statečných z roku 1960, kde ztvárnil Bernarda O’Reillyho, jednoho ze skupiny pistolníků najatých na obranu mexické vesnice. Film se stal klasikou a Bronson v něm ukázal, že i v sestavě silných osobností dokáže zanechat vlastní stopu.

Ještě silnější pozici získal ve válečném filmu Velký útěk z roku 1963. Tam hrál Dannyho Velinského, přezdívaného „Tunnel King“, muže podílejícího se na hloubení tunelů v zajateckém táboře. Postava měla v sobě přesně ten typ tlumené úzkosti a odhodlání, který Bronsonovi seděl. Nebyl to exhibicionista. Nebyl to hrdina, který se musí každou chvíli ujišťovat o vlastní statečnosti. Byl to člověk, který prostě dělá, co musí.

V roce 1967 se objevil ve filmu Tucet špinavců, dalším válečném snímku, který posílil jeho obraz tvrdého, spolehlivého a nebezpečného muže. Nebyl ještě největší hvězdou plakátu, ale už dávno nebyl neviditelný. Patřil k hercům, které si diváci pamatovali i tehdy, když kolem nich stáli slavnější kolegové.

Zvláštní na Bronsonově kariéře je, že skutečnou hvězdou se stal nejdřív v Evropě. Zatímco v Americe ho dlouho brali jako výborného vedlejšího herce, evropskému publiku jeho úspornost a drsnost připadaly fascinující. Francie, Itálie a další země v něm viděly víc než jen muže do rolí vojáků a gangsterů. Viděly typ filmového hrdiny, který nepotřebuje vysvětlovat sám sebe.

Zásadní byl rok 1968 a film Tenkrát na Západě režiséra Sergia Leoneho. Bronson zde hrál tajemného Harmoniku, muže, který se objevuje téměř jako přízrak. Jeho postava je postavena na pomalém odkrývání minulosti, na tichu, čekání a napětí. Bronson zde nemusel předvádět hereckou okázalost. Naopak. Čím méně toho dělal, tím víc divák cítil, že se pod povrchem něco děje.

Leone pro něj našel ideální prostor. V jeho westernovém světě nebylo ticho prázdné. Bylo plné hrozby, vzpomínek a nevyřčeného násilí. Bronsonův obličej se do tohoto světa hodil dokonale. Měl v sobě něco starozákonního, téměř kamenného. Jako by postava Harmoniky nebyla jen člověk, ale i trest, který si pro někoho přichází.

Tím se Bronson definitivně vymanil ze škatulky pouhého pomocného drsňáka. Evropa z něj udělala hvězdu a Amerika to nakonec musela vzít na vědomí.

Bronson nikdy nebyl herec mnoha výrazových poloh v tom smyslu, jak se to často oceňuje u dramatických herců. Neznamená to, že neuměl hrát. Znamená to, že jeho herectví stálo na jiném principu. Byl silný v omezení. V nehybnosti. V tom, co zadržel.

Jeho postavy často působily jako lidé, kteří viděli už příliš mnoho. Neříkají všechno, protože vědí, že slova nic nezmění. Když se dívají, divák má pocit, že hodnotí situaci velmi jednoduše - kdo je hrozba, kdo je slabý, kdo lže a kdo bude muset zaplatit. Takový styl se dal snadno karikovat, a pozdější filmy s tím někdy skutečně pracovaly až příliš mechanicky. V nejlepších rolích však Bronsonovo mlčení fungovalo výborně.

Byl opakem uhlazené filmové hvězdy. Nepůsobil jako muž, který přišel na scénu proto, aby se líbil. Spíš vypadal, že přišel něco vyřídit. To bylo pro diváky přitažlivé. V 60. a 70. letech, kdy se společnost měnila a tradiční představy o autoritě, spravedlnosti a mužství procházely krizí, působil Bronson jako starý typ člověka v novém světě. Ne vždy sympatický, ne vždy morálně jednoduchý, ale srozumitelný.

Nejznámější a zároveň nejproblematičtější kapitolou jeho kariéry se stal film Přání smrti z roku 1974. Bronson v něm hrál Paula Kerseyho, newyorského architekta, jehož rodina se stane obětí brutálního útoku. Kersey se po tragédii promění v samozvaného mstitele a začne v ulicích zabíjet zločince. Film měl mimořádný divácký ohlas, ale zároveň vyvolal ostré diskuse o násilí, právu na sebeobranu a nebezpečné představě spravedlnosti mimo zákon.

V době svého vzniku zasáhl film citlivý nerv americké společnosti. Velká města se tehdy potýkala s kriminalitou, veřejnost měla pocit nejistoty a část diváků byla připravena přijmout příběh muže, který vezme spravedlnost do vlastních rukou. Kritici naopak upozorňovali, že film pracuje s velmi nebezpečnou fantazií - s představou, že strach a vztek opravňují člověka zabíjet.

Bronson byl pro roli ideální právě proto, že nepůsobil jako psychopatický mstitel. Jeho Kersey byl zpočátku normální, dokonce civilizovaný muž. Architekt, člověk města, nikoli pistolník. O to znepokojivější byla proměna v někoho, kdo se pohybuje nocí a střílí. Bronson nehrál hysterii. Hrál ztuhnutí. Člověka, kterému se uvnitř něco zavřelo.

Film měl několik pokračování a postupně se z původně znepokojivého dramatu stala akční série. Právě tady se Bronsonův obraz začal zjednodušovat. Z herce, který uměl být tajemný a úsporný, se pro část publika stal téměř automatický symbol pomsty. V dalších filmech často dostával podobné role mužů, kteří trestají zlo osobně, bez velkých řečí a bez velkého váhání.

Každá filmová hvězda, která má silnou image, za ni časem zaplatí. Bronson nebyl výjimkou. Diváci od něj chtěli tvrdost, mlčení, zbraň, pomstu a neústupnost. Producenti jim to dodávali. V 70. a 80. letech vznikala řada filmů, v nichž Bronson hrál variace na podobný typ muže. Některé byly zdařilé, jiné rutinní, další už působily jako produkt podle šablony.

Byla by ale chyba kvůli tomu přehlédnout jeho lepší výkony. Ve filmu Zlé časy z roku 1975 hrál stárnoucího pouličního boxera v období hospodářské krize. Tady se jeho fyzická přítomnost spojila s melancholií a únavou. Bronson nepůsobil jako nezničitelný superhrdina, ale jako muž, který ví, že tělo je pracovní nástroj a že každý úder se jednou sečte.

Právě takové role připomínají, že pod jeho drsnou maskou byla citlivější vrstva. Nebyl to herec bez emocí. Spíš herec, který emoce nedával snadno najevo. A to je rozdíl. V dobrých filmech dokázal vyjádřit zranitelnost tím, že ji téměř odmítal ukázat. Divák ji musel hledat v pauzách, v pohledu, v nepatrném zpomalení pohybu.

Významnou osobou Bronsonova života byla britská herečka Jill Ireland. Vzali se v roce 1968 a jejich manželství (byla jeho druhou ženou) trvalo až do její smrti v roce 1990. Objevili se spolu v několika filmech a byli jedním z nejznámějších hereckých párů své doby.

Jill Ireland bojovala s rakovinou prsu a o své nemoci veřejně mluvila i psala. Bronson stál po jejím boku. Pro člověka, který byl na plátně symbolem tvrdosti, to byla jiná životní role - ne role mstitele, ale partnera u dlouhé a bolestné nemoci. Její smrt ho hluboce zasáhla. V pozdějších letech se ještě oženil s Kim Weeks, ale období po ztrátě Jill Ireland už mělo jinou barvu. Bronson stárnul, pracoval méně a postupně se stahoval do soukromí.

Jeho soukromý obraz nebyl obrazem hlučné celebrity. Nepatřil k hercům, kteří by se rádi otevírali médiím. V rozhovorech býval zdrženlivý, někdy až nepřístupný. Nejspíš i proto kolem něj vznikla aura muže, který je podobný svým rolím. U Bronsona jeho životní zkušenost a filmový obraz splývaly víc než u mnoha jiných herců.

V 80. letech byl Bronson stále obsazovaný, ale kvalita filmů kolísala. Hrál v akčních thrillerech, kriminálních filmech i pokračováních Přání smrti. Zůstával pro určité publikum jistotou, ale filmový svět se měnil. Přicházely nové typy akčních hvězd - Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, Bruce Willis. Akční film se posouval k větší okázalosti, k výbuchům, hláškám a fyzické spektakulárnosti. Bronsonův styl byl starší, sušší, méně komiksový.

V 90. letech se objevoval hlavně v televizních filmech. Jeho zdraví se postupně zhoršovalo. Podle dobových zpráv trpěl Alzheimerovou chorobou a zemřel 30. srpna 2003 v Los Angeles na zápal plic. Bylo mu 81 let.

Jeho smrt uzavřela kariéru, která byla v mnoha ohledech nepravděpodobná. Syn chudých přistěhovalců, chlapec z dolu, válečný veterán, muž s nepohodlným příjmením a netypickou tváří se stal jednou z nejvýraznějších filmových ikon druhé poloviny 20. století.

Bronsonův odkaz je dvojznačný. Na jedné straně je ikonou drsných hrdinů a filmové pomsty. Na druhé straně je připomínkou toho, že filmová tvrdost může mít skutečné kořeny v životě, který nebyl snadný. Jeho mlčení nebylo prázdné. Bylo to mlčení člověka, který přišel z bídy, prošel válkou, dlouho čekal na uznání a nakonec si našel místo právě tím, že nebyl jako ostatní.

Možná proto se na něj dodnes nezapomnělo. Ne proto, že by jeho filmy byly vždy dokonalé. Nebyly. Ne proto, že by každá jeho role byla velká. Nebyla. Ale proto, že v době umělých filmových hrdinů působil jako někdo, kdo si nic nevymyslel. Jako člověk, který si tvrdost nepůjčil od scenáristy. Měl ji vepsanou v obličeji dávno předtím, než na něj poprvé dopadlo světlo kamery.

Zdroje:

https://www.charlesbronson.com/bio.html

https://www.imdb.com/name/nm0000314/bio/

https://biographyhost.com/p/charles-bronson-biography.html

https://www.notablebiographies.com/newsmakers2/2004-A-Di/Bronson-Charles.html

https://www.moviestarhistory.com/movie-stars-1/charles-bronson-468-p