Článek
Ada Blackjack nikdy netoužila stát se hrdinkou. Nebyla slavná cestovatelka, polárnice ani dobrodružka, která by snila o výpravách, ledu a nebezpečí. Byla mladá inupiatka z Aljašky, matka nemocného dítěte, chudá žena, která vzala nebezpečnou práci hlavně proto, že potřebovala peníze. Když v roce 1921 odjížděla na Wrangelův ostrov, měla se starat o šití, vaření a opravy oblečení. Nikdo od ní nečekal velké činy. Jenže právě ona se nakonec stala jediným člověkem z celé výpravy, který se z pustého arktického ostrova vrátil živý.
Ada Blackjack
Narodila se jako Ada Delutuk v roce 1898 poblíž osady Spruce Creek na Aljašce. Její dětství nebylo lehké. Otec jí zemřel, když byla ještě malá, a matka ji spolu se sestrou poslala do metodistické misijní školy v Nome. Tam se naučila anglicky, číst a šít. Právě šití se jí později stalo osudovým. Nebyla vychovávaná jako lovkyně ani jako žena zvyklá přežívat sama v divočině. Naopak, misijní prostředí ji od části původních dovedností spíš oddělilo. Když se později ocitla na ostrově obklopeném ledem, nebyla to zkušená arktická lovkyně, jak si ji noviny někdy rády představovaly. Byla to vystrašená žena, která se musela učit za pochodu.
V šestnácti letech se provdala za Jacka Blackjaka. Manželství jí ale štěstí nepřineslo. Podle dochovaných životopisných údajů bylo těžké, poznamenané násilím a chudobou. Ada porodila tři děti, ale přežil jen syn Bennett. Když ji manžel opustil, zůstala sama s nemocným dítětem a bez prostředků. Bennett trpěl tuberkulózou a Ada neměla dost peněz, aby mu zajistila péči, kterou potřeboval. Nakonec ho musela dočasně umístit do dětského domova Jesse Lee Home. Pro matku, která své dítě milovala, to muselo být nesmírně bolestné rozhodnutí. Právě touha vzít syna zpátky k sobě byla hlavním důvodem, proč později přijala nabídku, která se na papíře tvářila jako práce, ale ve skutečnosti ji zavedla na hranici smrti.
V té době se v Nome objevila nabídka účasti na expedici na Wrangelův ostrov. Za plánem stál slavný polárník Vilhjalmur Stefansson, který chtěl ostrov nárokovat pro Kanadu nebo britské impérium. Sám se však výpravy neúčastnil. Na ostrov měli odjet mladí muži Allan Crawford, Lorne Knight, Milton Galle a Fred Maurer. Ada byla najata jako švadlena a kuchařka. Nabízený plat, uváděný jako padesát dolarů měsíčně, pro ni znamenal obrovskou šanci. Nešlo o slávu. Nešlo o vlastenecké dobrodružství. Šlo o Bennetta. O možnost vydělat peníze a dostat syna zpátky. Ada údajně věřila, že na výpravě nebude jedinou domorodou ženou. To bylo důležité. Představa, že pojede sama se čtyřmi muži na odlehlý ostrov severně od Sibiře, ji děsila. Nakonec však zůstala jedinou ženou celé skupiny. Když výprava v září 1921 dorazila na Wrangelův ostrov, muselo být rychle jasné, že realita bude mnohem tvrdší než sliby. Ostrov byl pustý, studený, odříznutý od světa a závislý na počasí i ledu. Výprava měla vydržet zhruba rok, pak měla přijet záchranná loď. Jenže Arktida se neřídí lidskými plány.
Začátek ještě nebyl úplnou katastrofou. Muži stavěli tábor, lovili a snažili se vytvořit dojem, že mají situaci pod kontrolou. Ada šila, vařila a starala se o praktické věci. Jenže už tehdy se ukazovalo, že soužití nebude jednoduché. Lorne Knight si do deníku zapsal i krutý moment, kdy Adu kvůli odmítnutí opravy bot přivázal k vlajkovému stožáru. Ten zápis je dnes jedním z nepříjemných dokladů toho, jak se k ní někteří členové výpravy chovali. Nebyla rovnocennou partnerkou. Byla najatá pomocnice, žena, navíc původní obyvatelka Aljašky, a podle toho s ní někteří jednali.
Léto 1922 mělo přinést vysvobození. Výprava čekala loď, která je měla odvézt zpátky. Jenže žádná loď nepřijela. Politická situace kolem Wrangelova ostrova se změnila, sovětská vláda si oblast nárokovala a financování záchranné plavby se komplikovalo. Stefansson sháněl peníze a čas mezitím utíkal. Pro lidi na ostrově to znamenalo jediné: místo jednoho roku je čekala další zima. Zásoby se tenčily a lov nebyl tak jistý, jak jim bylo slibováno. To, co na začátku mohlo působit jako odvážná výprava, se měnilo v pomalé uvěznění. V zimě 1922 a 1923 se situace zhoršovala. Jídla ubývalo, lidé slábli a nemoc začala být skutečnou hrozbou. Lorne Knight trpěl kurdějemi a jeho stav se zhoršoval. V lednu 1923 se tři muži, Allan Crawford, Milton Galle a Fred Maurer, rozhodli odejít přes zamrzlé moře směrem k Sibiři a pokusit se přivolat pomoc. Na ostrově nechali Adu a nemocného Knighta. Ti tři se už nikdy nevrátili. Nikdo přesně neví, kde a jak zemřeli. Arktida si je vzala beze svědků.
Ada tak zůstala s nemocným mužem, který byl stále slabší, a s kočkou Vic, kterou měla výprava s sebou. Knight byl upoutaný na lůžko a potřeboval péči. Ada se starala o tábor, sháněla jídlo, pokoušela se lovit, opravovala vybavení a zároveň pečovala o člověka, který k ní dříve nebyl vždy laskavý. Podle dochovaných záznamů mu dávala velkou část potravy, kterou se jí podařilo získat. Čistila mu proleženiny, četla mu a snažila se ho udržet při životě. Nebyl to filmový obraz hrdinky, která najednou všechno umí. Byla vyčerpaná, vyděšená, nemocná a přesto každé ráno musela vstát a udělat, co bylo potřeba.
Právě v této době si začala zapisovat deník. Její zápisy nejsou uhlazené ani literární. Jsou jednoduché, věcné, místy pravopisně kostrbaté, ale právě proto působí silně. V jednom z nich si poznamenala, že zkoušela vystřelit ze zbraně a trefila prázdnou plechovku od čaje. Byla na to hrdá, protože to byl její první takový pokus. Ten drobný zápis říká víc než dlouhé popisy. Ada se neučila střílet proto, aby si dokázala odvahu. Učila se, protože na tom závisel život. Její i Knightův. Dne 23. června 1923 Lorne Knight zemřel. Ada o jeho smrti napsala stručný záznam. Nevěděla přesný čas, ale chtěla zaznamenat datum, aby Stefansson věděl, kdy Knight zemřel. Tím okamžikem se její situace změnila ještě děsivěji. Už nebyla jen opuštěná. Byla úplně sama. Na ostrově zůstala ona, kočka Vic, zásoby, které se tenčily, a nekonečný arktický prostor kolem. Kdyby se zranila, nikdo by jí nepomohl. Kdyby onemocněla, nikdo by ji neošetřil. Kdyby přišel lední medvěd, musela by se bránit sama.
Následující týdny patří k nejpozoruhodnějším částem jejího života. Ada začala dělat věci, které před odjezdem neuměla a kterých se bála. Naučila se lépe zacházet se zbraní, kontrolovala pasti, lovila lišky, chránila tábor před ledními medvědy a opravovala přístřešky. Z naplaveného dřeva zpevňovala stěny zásobovacího stanu, vyrobila si provizorní kamna z prázdných plechovek od petroleje a postavila si vyvýšené místo, odkud mohla sledovat okolí. Musela myslet prakticky. Ne na to, jak bude její příběh jednou vypadat v novinách, ale jak přežije další den. Zvláštní je, že její největší síla nebyla v nějaké bezchybné neohroženosti. Spíš v tvrdohlavém pokračování. Ada se bála, ale šla ven. Byla slabá, ale kontrolovala pasti. Neuměla lovit, ale zkoušela to znovu. Neměla vedle sebe nikoho, kdo by ji uklidnil, ale přesto udržovala tábor v chodu. Možná právě v tom je její příběh tak silný. Nepůsobí jako legenda o člověku bez strachu. Působí jako příběh ženy, která měla strach pořád, jen si nemohla dovolit podlehnout mu.
V srpnu 1923 se konečně objevila záchranná loď. Na ostrov dorazil Harold Noice, bývalý Stefanssonův spolupracovník. Našel Adu živou. Slabou, vyčerpanou, ale živou. Z celé původní výpravy přežila jen ona a kočka Vic. Když se vrátila do civilizace, noviny se jejího příběhu okamžitě chytily. Psalo se o „ženském Robinsonovi Crusoe“, o hrdince Arktidy, o neuvěřitelné ženě, která přežila sama na pustém ostrově. Jenže pro Adu to nebyl romantický příběh. Byl to návrat z hrůzy. Mediální pozornost jí nebyla příjemná. Po návratu čelila obdivu, ale také podezírání a pomluvám. Někteří lidé se ptali, jak mohla přežít ona, když čtyři muži zemřeli. Jiní z jejího příběhu těžili víc než ona sama. Stefansson i další lidé spojení s výpravou dokázali její osud využít pro vlastní vyprávění, knihy a veřejný obraz. Ada přitom zůstala chudá. Podle pozdějších shrnutí nedostala žádné velké odškodnění a z příběhů, které se o ní psaly, finančně netěžila tak, jak by si člověk u jediné přeživší podobné katastrofy představoval.
To nejdůležitější pro ni ale bylo něco jiného. Chtěla zpátky svého syna. Peníze, které měla, použila na Bennettovu léčbu a péči. Později se znovu provdala a měla dalšího syna Billyho. Její život po návratu nebyl pohádkovým koncem. Nebyla slavnou ženou, která by žila z obdivu veřejnosti. Spíš se snažila pokračovat dál, pracovat, starat se o rodinu a uniknout nálepce, kterou jí svět přilepil. Ada Blackjack nebyla člověk, který by se rád vystavoval pozornosti. Podle dostupných svědectví byla tichá a spíš uzavřená. Možná proto trvalo tak dlouho, než se její příběh začal vyprávět jinak než jako exotická historka z Arktidy.
Z dnešního pohledu je na jejím osudu důležité i to, jak snadno byla přehlížená. Muži kolem výpravy měli tituly, plány a ambice. Stefansson měl jméno slavného polárníka. Crawford, Knight, Galle a Maurer byli vnímáni jako členové odvážné expedice. Ada byla najatá švadlena. Žena, navíc inupiatka, chudá matka, někdo, kdo měl spíš poslouchat než rozhodovat. Jenže když se celá výprava zhroutila, přežila právě ona. Ne proto, že by měla největší sebevědomí, ale proto, že se dokázala přizpůsobit, učit a vydržet. Zemřela v roce 1983 v Palmeru na Aljašce. Bylo jí pětaosmdesát let. Na jejím náhrobku je připomínána jako hrdinka wrangelské expedice. To slovo je pravdivé, ale možná trochu nedostatečné. Hrdinství totiž v jejím případě nevypadalo jako slavnostní okamžik, kdy člověk udělá jeden velký čin. Vypadalo jako stovky malých rozhodnutí. Vstát, když je zima. Jít ke pastem, i když se bojí. Postarat se o nemocného muže. Zapsat datum jeho smrti. Neutéct do šílenství, když kolem není nikdo živý. Čekat na loď, která možná nikdy nepřijede.
Příběh Ady Blackjack je zajímavý právě proto, že není nijak přikrášlený. Nebyla dokonalá, nebyla připravená a nešla do Arktidy pro slávu. Šla tam jako zoufalá matka, která chtěla vydělat peníze pro nemocného syna. Ocitla se v pasti vytvořené cizími ambicemi, špatným plánováním a vírou mužů, kteří si mysleli, že Arktidu dokážou přechytračit. Nakonec je přežila žena, kterou mnozí podceňovali. A přežila ne díky velkým slovům, ale díky obyčejné, tvrdé vůli vydržet ještě jeden den.
Zdroje:
https://www.atlasobscura.com/articles/ada-blackjack-arctic-survivor
https://home.nps.gov/articles/000/ada-blackjack-stranded-on-wrangel-island.htm
https://www.anchoragemuseum.org/exhibits/extra-tough-women-of-the-north/women-of-the-north-profiles/ada-blackjack-sole-survivor-of-doomed-wrangel-island-expedition/
https://www.library.dartmouth.edu/digital/digital-collections/collating-wrangel-island/ada-blackjack-diary
https://blueexplorermag.com/2024/12/16/ada-blackjack-the-only-survivor-of-the-expedition-to-wrangel-island-1921/
