Článek
V noci z 29. na 30. července 1945 plula americká válečná loď Filipínským mořem. Válka se pomalu chýlila ke konci, ale muži na její palubě to ještě netušili. Někteří hráli karty, jiní spali v kajutách nebo seděli na palubě a dívali se do tmy. Za sebou měli tajnou misi, o které většina z nich vůbec nesměla mluvit. Netušili, že během několika minut skončí stovky z nich v oceánu. A že moře kolem nich se promění v jedno z nejděsivějších míst celé druhé světové války.
Děsivý příběh USS Indianapolis
USS Indianapolis patřila mezi nejznámější lodě amerického námořnictva. Byla rychlá, silně vyzbrojená a během války sloužila v nejtvrdších bojích v Pacifiku. Posádka měla za sebou bombardování ostrovů, útoky kamikaze i krvavé střety s japonským loďstvem. V létě roku 1945 ale dostala loď jiný úkol. Přísně tajný. Indianapolis měla dopravit části první atomové bomby na ostrov Tinian. Nikdo z obyčejných námořníků tehdy netušil, že převážejí materiál, který za několik dní změní svět. Loď splnila úkol rekordní rychlostí a poté dostala rozkaz pokračovat směrem k Filipínám. Plula sama. Bez doprovodu torpédoborců. V oblasti, kde se stále pohybovaly japonské ponorky.
Noc byla klidná. Moře téměř nehybné. Jen občasné šplouchnutí vody o trup lodi a hluboký zvuk motorů. Krátce po půlnoci ale americkou loď spatřila japonská ponorka I-58 vedená velitelem Mochitsurou Hashimotem. Japonci několik minut sledovali siluetu Indianapolis ve tmě. Pak přišel rozkaz k palbě. Torpéda se řítila oceánem. První zásah přišel na pravoboku. Exploze otřásla celou lodí. Druhé torpédo udeřilo téměř okamžitě poté a zasáhlo oblast uprostřed plavidla. Ozval se ohlušující výbuch.
Oheň, kouř a kusy kovu vyletěly do vzduchu. Elektřina vypadla. Loď se začala prudce naklánět. Muži byli vymrštěni z postelí. Někteří zemřeli okamžitě. Jiní se probouzeli v absolutní tmě a netušili, co se děje. Chodbami se valil kouř a voda. Námořníci naráželi jeden do druhého, snažili se dostat na palubu a hledali záchranné vesty. Jenže času bylo zoufale málo. Indianapolis se potápěla neuvěřitelně rychle. Loď zmizela pod hladinou asi za dvanáct minut. Někteří muži šli ke dnu spolu s ní. Jiní byli výbuchem odmrštěni přímo do oceánu. Další skákali z paluby do černé vody plné hořícího oleje. Všude kolem byl křik, plameny a chaos. Když bylo po všem, stovky mužů zůstaly uprostřed Filipínského moře úplně samy. Teprve tehdy začalo skutečné peklo.
Na palubě bylo přibližně 1 195 mužů. Asi tři stovky zemřely během samotného potopení. Ostatní přežívali ve vodě. Někteří byli těžce popálení, jiní měli zlomené končetiny nebo byli pořezaní kovem. Mnoho mužů nemělo téměř nic kromě záchranné vesty. Přesto většina stále věřila, že pomoc přijde rychle. Byli přece součástí amerického námořnictva. Někdo si musí všimnout, že loď nedorazila. Jenže nikdo nepřijel. A právě to bylo na celé katastrofě možná nejděsivější. Námořnictvo dlouho vůbec netušilo, že Indianapolis zmizela.
První noc byla plná zmatku. Ve tmě se ozývalo volání o pomoc, kašel a sténání zraněných. Někteří muži se snažili vytvořit skupiny, protože ve větším počtu měli větší šanci přežít. Drželi se trosek, podpírali slabší a snažili se navzájem uklidňovat. Pak se ve vodě objevily první ploutve. Žraloci. Nejdřív připlouvali hlavně k mrtvým a zraněným. Oceán kolem místa potopení byl plný krve, těl a hluku. Přesně to, co predátory přitahuje. Přeživší později vzpomínali, že zpočátku viděli jen tmavé stíny pod hladinou. Pak začali mizet první muži. Někdo vykřikl. Voda se rozvířila. A člověk byl pryč.
Právě útoky žraloků se později staly symbolem celé katastrofy. Historici dnes upozorňují, že mnoho mužů zemřelo i na zranění, vyčerpání, dehydrataci nebo otravu slanou vodou. Jenže pro přeživší byli žraloci skuteční. Viděli je. Slyšeli křik lidí, které stáhli pod hladinu. A věděli, že další může být kdokoli z nich. Muži se snažili držet pohromadě. Kopali nohama do vody, bušili rukama do hladiny a pokoušeli se žraloky zahnat. Některé skupiny zavedly hlídky. Námořníci sledovali okolní vodu a varovali ostatní před pohybem ploutví. Jenže s každou další hodinou byli slabší. Slunce začalo pálit.
Druhý den se oceán změnil v obrovské mučicí místo. Muži viseli ve vodě celé hodiny bez stínu a bez pitné vody. Slaná voda jim rozežírala kůži. Olej z lodi se lepil na tělo i obličej. Mnozí měli rty rozpraskané do krve a jazyk nateklý žízní. Někteří začali pít mořskou vodu. To byla téměř jistá smrt. Sůl způsobovala halucinace a rychle ničila organismus. Muži začali blouznit. Někteří tvrdili, že vidí ostrov. Jiní byli přesvědčení, že poblíž stojí loď se studenou vodou a jídlem. Někteří si dokonce sundávali vesty a plavali pryč za přeludy, které existovaly jen v jejich hlavách. Mnoho z nich už nikdo nikdy neviděl.
Nejhorší byly noci. Tma, chlad a neustálý strach z pohybu pod hladinou. Přeživší později vzpomínali, že často slyšeli jen šplouchnutí vody a pak krátký výkřik. Někdy zmizel muž, který ještě před pár sekundami mluvil vedle nich. A oceán se zase uklidnil. Třetí den už se z námořníků stávaly polomrtvé trosky. Někteří se modlili. Jiní přestali mluvit úplně. Další seděli ve vodě a zírali před sebe, jako by už byli někde jinde. Čas přestal existovat. Zbylo jen vedro, žízeň a čekání. Někteří muži umírali tiše. Prostě sklopili hlavu a přestali bojovat. Jiní se psychicky zhroutili. V oceánu už nebyli vojáci. Jen lidé na hranici lidské odolnosti. A kolem nich pořád kroužili žraloci. Přeživší později popisovali, že největší hrůzou nebyl ani samotný útok. Bylo to čekání na něj. Neustálé sledování hladiny. Pocit, že pod nohama něco plave. Že člověk nikdy neví, jestli další pohyb vody nebude poslední věc, kterou v životě uvidí.
Čtvrtý den už mnozí definitivně ztratili naději. Nikdo nepřiplouval. Nikdo je nehledal. A právě tehdy přišel zázrak. Americké hlídkové letadlo během rutinního letu náhodou zahlédlo na hladině skupiny mužů. Pilot nejdřív nechápal, na co se vlastně dívá. Pak uviděl další těla rozesetá po oceánu. Okamžitě vyslal zprávu. Teprve tehdy začala záchranná akce. Pilot porušil rozkazy a přistál přímo na rozbouřené hladině, aby vytáhl co nejvíce mužů. Přeživší přivazovali křídla letadla lidskými těly, protože uvnitř už nebylo místo. Později dorazily i další lodě. Námořníci vytahovali z vody muže, kteří už téměř nevypadali jako lidé. Byli spálení sluncem, oteklí, pokrytí olejem a často v šoku. Někteří plakali. Jiní se hystericky smáli. Další nedokázali říct ani slovo. Mnozí umírali ještě během záchrany. Když bylo všechno u konce, přežilo jen 316 mužů. 879 jich zemřelo. Katastrofa USS Indianapolis se stala jednou z nejhorších námořních tragédií v historii Spojených států.
Jenže tím příběh neskončil. Po válce byl kapitán lodi Charles B. McVay III postaven před vojenský soud. Námořnictvo ho obvinilo, že neprováděl vyhýbací manévr cikcak, který mohl ztížit zásah torpédem. Mnoho přeživších ale tvrdilo, že z něj armáda udělala obětního beránka. Dokonce i japonský velitel Hashimoto později vypověděl, že by Indianapolis pravděpodobně potopil stejně. McVay nesl vinu za smrt stovek mužů po zbytek života. V roce 1968 spáchal sebevraždu. Přeživší katastrofy si následky nesli celý život. Někteří nedokázali spát. Jiní nesnesli pohled na oceán. Mnozí dlouhé roky odmítali o tom, co zažili, vůbec mluvit. Jak také popsat čtyři dny v moři, během kterých člověk poslouchal prosby o vodu, sledoval mizící kamarády a čekal, jestli se na hladině znovu objeví ploutev?
V roce 2017 byl vrak USS Indianapolis nalezen v hloubce přes pět kilometrů pod hladinou Filipínského moře. Loď, která desítky let existovala hlavně ve vzpomínkách přeživších, znovu spatřila světlo světa alespoň prostřednictvím kamer hlubokomořských robotů. Leží tam dodnes. V tichu a temnotě. Ocel pokrytá mořskými organismy. A kolem nekonečný oceán, ve kterém v létě roku 1945 umíraly stovky mužů, zatímco čekaly na pomoc, která nepřicházela.
Právě proto patří příběh USS Indianapolis mezi nejděsivější skutečné příběhy přežití v historii. Nejde jen o žraloky. Nejde jen o válku. Je to příběh o bezmoci. O lidech, kteří přežili výbuchy a potopení lodi, jen aby pak celé dny bojovali s mořem, sluncem, žízní a vlastním strachem. A pro většinu z nich skončil boj až ve chvíli, kdy zmizeli pod hladinou.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/uss-indianapolis-sharks
https://www.britannica.com/topic/USS-Indianapolis
https://www.history.navy.mil/browse-by-topic/ships/modern-ships/indianapolis.html
https://www.pacificwarmuseum.org/learn/articles/indianapolis
https://www.smithsonianmag.com/history/sinking-uss-indianapolis-triggered-worst-shark-attack-history-25715092/
https://www.nps.gov/articles/000/uss-indianapolis-discovered-analysis-of-a-shipwreck-site.htm
