Článek
Jsou živočichové, které člověk zahlédne a má čas si je prohlédnout. Sedí na listu, lezou po zdi, nechají se obejít z druhé strany, někdy i vyfotit. A pak je tu strašník dalmatský. Zvíře, které se neobjevuje, ale spíš někde proběhne. Vynoří se večer na zdi koupelny, přeběhne přes podlahu sklepa nebo zmizí za skříní tak rychle, že člověk chvíli váhá, jestli opravdu viděl živého tvora, nebo jen stín s nohama.
Strašník dalmatský (Scutigera coleoptrata)
Na první pohled nepůsobí přívětivě. Má protáhlé tělo, dlouhá tykadla a kolem sebe vějíř nesmírně dlouhých, jemných nohou. Právě ty z něj dělají živočicha, který v lidech vyvolává odpor, úlek nebo rovnou paniku. Přitom skutečnost je mnohem klidnější. Strašník dalmatský, latinsky Scutigera coleoptrata, není pavouk, není hmyz a není to žádný vetřelec, který by člověku škodil. Patří mezi stonožky, přesněji mezi strašníky, a v domácnosti funguje spíš jako tichý noční lovec drobné havěti. Jeho pověst je tedy do značné míry nespravedlivá. Vypadá jako tvor z hororu, ale chová se spíš jako plachý nájemník, který se snaží nebýt vidět. Člověka nenapadá, potraviny neničí, dřevo nežere, látky nekouše a nemá žádný zájem lézt lidem do postele. Pokud se v domě objeví, většinou to znamená jediné, našel tam vlhké úkryty a dostatek drobné kořisti.
Strašník dalmatský je členovec ze třídy stonožek. To je důležité, protože lidé ho často považují za pavouka. Není divu. Dlouhé nohy a rychlý pohyb mu dávají skoro pavoučí vzhled. Jenže pavouci mají osm nohou, zatímco dospělý strašník jich má patnáct párů. Dohromady tedy třicet. Mladí jedinci jich ale mají méně a další páry získávají postupně při svlékání. Tento vývoj je u strašníků zajímavý právě tím, že malý jedinec nepřichází na svět jako zmenšená kopie dospělce se vším všudy. Začíná s menším počtem nohou a k dospělému vzhledu se teprve dopracuje.
Tělo dospělého strašníka měří obvykle jen několik centimetrů, ale kvůli nohám a tykadlům působí mnohem větší. Barva bývá žlutavá, šedavá až světle hnědá, často s tmavšími podélnými pruhy na hřbetě. Nohy mohou být také proužkované. Když sedí v klidu na zdi, splývá se světlým podkladem mnohem lépe, než by člověk čekal. Jakmile se ale rozběhne, veškeré maskování je pryč. Zůstane jen dojem rychlého, třepotavého pohybu. Původně jde o druh spojovaný hlavně se Středomořím. Odtud se však rozšířil do dalších částí Evropy a také do jiných světadílů, často v návaznosti na lidská sídla. V angličtině se mu říká „house centipede“, tedy domácí stonožka, což vystihuje jeho dnešní způsob života možná lépe než jeho české jméno. V řadě oblastí je totiž typickým obyvatelem domů, sklepů, koupelen, garáží, skladů a dalších míst, kde je šero, vlhko a kde se drží hmyz nebo jiní drobní členovci.
Strašník dalmatský je ukázkový příklad živočicha, u něhož vzhled pracuje proti němu. Kdyby měl krátké nohy, většina lidí by si ho možná spletla s obyčejnou stonožkou a nechala ho být. Jenže jeho nohy jsou nápadně dlouhé a jemné. Tykadla vpředu jsou také dlouhá, někdy téměř splývají s nohama, a zadní pár nohou je protažený tak výrazně, že může připomínat druhý pár tykadel. Člověk pak na první pohled ani nepozná, kde má živočich hlavu a kde zadní konec těla. Tento vzhled ale není náhodný. Strašník je aktivní lovec. Nepohybuje se pomalu v půdě jako mnoho jiných stonožek, ale běhá po zdech, podlahách a stropech. Dlouhé nohy mu umožňují velmi rychlý pohyb a zároveň mu pomáhají udržet odstup od kořisti. Když loví, není to těžkopádný predátor, který se na oběť jen přitiskne. Je to spíš sprinter a zápasník v jednom. Dokáže prudce vyrazit, kořist obklopit nohama a znehybnit ji.
Na rozdíl od mnoha jiných stonožek má strašník také dobře vyvinuté složené oči. Přesto se při orientaci nespoléhá jen na zrak. Důležitá jsou pro něj tykadla, citlivá na dotyk i chemické podněty. Ve tmě, v prasklinách a za nábytkem je tak schopný zachytit pohyb a přítomnost kořisti i tam, kde by samotné oči nestačily. Strašník je dravec. Živí se drobnými členovci, tedy živočichy, které lidé často v domácnosti stejně nechtějí. Loví mouchy, komáry, rybenky, šváby, pavouky, drobné larvy a další bezobratlé. Neznamená to, že by vyřešil zanedbaný sklep nebo domácnost plnou škůdců, ale v malém měřítku je užitečný. Je to přirozený predátor, který se živí tím, co najde v okolí.
Způsob lovu je rychlý a přesný. Stonožky mají upravený první pár končetin, takzvané kusadlové nožky neboli forcipuly, kterými vstřikují jed do kořisti. U strašníka slouží hlavně k usmrcení malých bezobratlých. Pro mouchu nebo rybenku je takové setkání konečné. Pro člověka je význam jedu většinou zanedbatelný. Strašník navíc nemá zájem útočit na něco tak velkého, jako je člověk. Když se cítí ohrožený, snaží se utéct. Právě proto ho lidé nejčastěji zahlédnou jen krátce. Přes den bývá ukrytý. Vylézá hlavně v noci nebo za šera. Objevuje se na místech, kde je vlhko a zároveň dostatek potravy. Ve sklepích, koupelnách, prádelnách, na chodbách starších domů, někdy i v kuchyních nebo technických místnostech. V přírodě vyhledává podobné podmínky pod kameny, dřevem, listím nebo ve štěrbinách. Potřebuje úkryt a nesnáší dlouhodobě sucho.
Pro zdravého člověka nepředstavuje strašník dalmatský vážné nebezpečí. Jed má, protože je to dravá stonožka, ale jeho jed je určený k lovu drobné kořisti. Kousnutí nebo bodnutí člověka je vzácné a dochází k němu hlavně tehdy, když někdo strašníka chytá holou rukou, mačká ho nebo si ho přitiskne ke kůži. I když se mu podaří kůži poranit, následky bývají většinou mírné. Může se objevit lokální bolest, zarudnutí nebo otok, podobně jako u bodnutí hmyzem. U citlivějších lidí samozřejmě nelze úplně vyloučit výraznější reakci, ale to platí u celé řady drobných živočichů. Mnohem větším problémem než reálné nebezpečí je psychologický účinek. Tvor, který večer vyběhne po bílé zdi, má třicet nohou a zmizí rychlostí, kterou člověk od tak malého zvířete nečeká, prostě působí znepokojivě. Strach je v tomto případě pochopitelný. Jen je zbytečný.
Rozmnožování strašníka je nenápadné a pro člověka většinou neviditelné. Samec a samice se při námluvách vyhledávají pomocí chemických signálů a dotyků tykadly. Samec nevkládá spermie přímo do těla samice jako savci. Vytváří spermatofor, tedy jakýsi váček se spermiemi, který samice následně převezme. Tento způsob rozmnožování je u mnoha členovců běžný, ale pro laika působí dost neobvykle. Samice klade vajíčka obvykle v teplejším období roku. Mladí strašníci se líhnou s menším počtem nohou, než mají dospělci, a během vývoje postupně přibývají další páry. Strašníci se mohou dožívat několika let, což je na drobného domácího členovce poměrně dlouho. To také vysvětluje, proč se v některých domech neobjevují jen náhodně, ale mohou tam žít trvale, pokud mají vhodné podmínky.
Zajímavá je i schopnost ztrácet a nahrazovat končetiny. Když je strašník napaden nebo se mu noha zachytí, může o ni přijít a přežít. U mladších jedinců se ztracené končetiny mohou při dalších svlékáních obnovovat. Podobné regenerační schopnosti jsou u členovců známé, ale u tvora, kterého lidé často jen znechuceně smetou ze zdi, si je málokdo uvědomí.
České jméno strašník dalmatský napovídá jižní původ. S druhem se člověk běžně setká například v Chorvatsku, Itálii a dalších teplejších oblastech. V České republice byl dlouho spojován hlavně s nejteplejšími oblastmi, především jižní Moravou. Postupně se ale objevují nálezy i jinde, často v budovách. BioLib i český portál ochrany přírody druh uvádějí pro naše území a odborné práce zmiňují jeho výskyt v Čechách i na Moravě. Je potřeba být opatrný s tvrzením, že „dobývá Česko“. Takové formulace znějí atraktivně, ale příroda se obvykle nešíří podle novinových titulků. Jisté je, že strašník je druh teplomilnějšího původu, kterému vyhovují lidská sídla. Ta mu poskytují stabilnější mikroklima než volná krajina.
Zbavit se ho nejde jen tím, že jednoho jedince zabijeme. Pokud zůstanou podmínky stejné, může se objevit další. Účinnější je snížit vlhkost, větrat, utěsnit spáry, odstranit hromady organického materiálu u domu a omezit výskyt jeho kořisti. V domácnosti, kde nejsou rybenky, švábi, mušky ani pavouci, nemá strašník moc důvodů zůstávat. Tady záleží na míře snesitelnosti. Z biologického hlediska je strašník užitečný tvor. Nelikviduje dům, nekazí potraviny a neloví člověka. Pokud někomu nevadí, může ho prostě nechat být. Bude dál dělat to, co dělá, v noci lovit drobnou havěť a přes den mizet v úkrytu.
Pokud ho člověk doma nesnese, pořád není nutné ho rozmáčknout. Dá se opatrně odchytit do sklenice a vypustit ven, ideálně někam do krytého vlhčího místa, třeba k hromadě dřeva, pod kámen nebo do listí. V chladném období to samozřejmě nemusí dopadnout dobře, ale pořád je to šetrnější možnost než okamžitá likvidace. U starších venkovských domů, sklepů a vlhčích objektů je dobré počítat s tím, že podobní tvorové se prostě objevovat budou. Příroda nekončí na prahu domu. Jen se v některých domech drží o něco víc než v jiných. Strašník je jeden z těch tvorů, kteří připomínají, že i zdánlivě obyčejný sklep je malý ekosystém.
Strašník dalmatský tedy není mazlíček, kterého by si většina lidí chtěla hýčkat v koupelně. Ale není ani nepřítel. Je to starý středomořský lovec, který se naučil žít v blízkosti člověka. A když ho někdy večer zahlédneme, jak se mihne po zdi a zmizí za skříní, můžeme se leknout. To je normální. Jen není nutné hned sahat po pantofli. Někdy stačí vědět, že ten podivný tvor s třiceti nohama se bojí nás mnohem víc než my jeho.
Zdroje:
https://animalia.bio/scutigera-coleoptrata
https://bugswithmike.com/guide/arthropoda/myriapoda/chilopoda/scutigeromorpha/scutigeridae/scutigera/coleoptrata
https://animaldiversity.org/accounts/Scutigera_coleoptrata/
https://www.verywellhealth.com/house-centipede-bite-8701166
https://www.webmd.com/a-to-z-guides/house-centipedes-what-to-know
https://www.ihomerank.com/article/scutigera-coleoptrata
