Článek
Byla to doba, kdy se svět rozpadal na kusy a hranice mezi normálním životem a naprostou hrůzou se vytratila rychleji, než si kdo dokázal připustit. V Evropě tehdy vznikl systém, který dokázal z lidí udělat pouhá čísla, zbavit je důstojnosti i naděje a nakonec je bez zaváhání poslat na smrt. Nebyla to jen válka, ale období, kdy se násilí stalo každodenní součástí fungování státu a kdy se i obyčejní lidé mohli stát součástí něčeho, co by za jiných okolností považovali za nepředstavitelné.
Příběh Elfriede Volkenrath
Elfriede Volkenrath se ve skutečnosti jmenovala Elisabeth Volkenrath, rozená Mühlau, a její příběh je děsivý právě tím, jak málo v něm na začátku vypadá cokoli výjimečně. Nezačíná jako příběh o nějaké zrůdě z temných poválečných knih. Začíná jako život jedné mladé ženy z nacistického Německa, která se postupně stala součástí systému postaveného na ponižování, násilí a smrti. Elisabeth Volkenrath nepatřila k nejznámějším jménům nacistické mašinérie, ale patřila k těm lidem, bez nichž by ten systém nemohl fungovat tak, jak fungoval.
Narodila se 5. září 1919 ve slezském Schönau an der Katzbach, dnešním Świerzawa v Polsku. Nebyla vychovaná jako veřejně známá fanatička, alespoň ne v tom smyslu, v jakém si lidé někdy podobné osoby představují zpětně. Právě naopak. V dostupných životopisných shrnutích vystupuje jako žena z poměrně prostého prostředí, která před válkou pracovala v běžných zaměstnáních. A to je důležitý detail, na který se často zapomíná. U podobných postav je totiž snadné vytvořit si odstup a říct si, že šlo od začátku o někoho výjimečně zkaženého a zlého.
Do prostředí táborů nevstoupila jako někdo známý nebo mocný. Vstoupila do něj jako součást aparátu, který hledal ženy ochotné vykonávat dohled nad vězeňkyněmi, dodržovat řád, a hlavně se bez odporu přizpůsobit pravidlům násilí. A právě takové ženy režim potřeboval, zvlášť ve chvíli, kdy se systém koncentračních táborů rozrůstal a bylo nutné obsazovat další a další pozice. Na podzim roku 1941 nastoupila do Ravensbrücku, což byl hlavní ženský koncentrační tábor a zároveň místo, kde se dozorkyně školily. Tohle období bývá v jejím příběhu někdy shrnuto jen několika větami, ale ve skutečnosti je zásadní.
Právě v Ravensbrücku se z běžné ženy stávala táborová dozorkyně. A nešlo jen o nějakou formální službu. Ženy, které tam nastupovaly, sice nebyly členkami SS ve stejném smyslu jako muži, ale patřily do jejího doprovodného aparátu a podléhaly stejnému velení. Byly vycvičené k dozoru, k poslušnosti a k zacházení s vězenkyněmi uvnitř struktury, která byla sama o sobě násilná a zločinná. Výcvik probíhal právě tady a odtud byly ženy posílány dál do jiných táborů. Volkenrath do tohoto systému vstoupila dobrovolně a poměrně rychle se v něm zabydlela natolik, že v něm začala stoupat. Už to samo o sobě vypovídá hodně. V prostředí, kde byly krutost, disciplína a bezcitnost běžnou součástí práce, nepropadla. Naopak v něm obstála.
V březnu 1942 byla poslána do Osvětimi. A tady se její příběh mění z nepříjemného v opravdu temný. Osvětim nebyl jen jeden tábor a už vůbec ne jen jedno místo na mapě. Byl to rozsáhlý komplex, kde se spojoval koncentrační systém s průmyslovým vražděním. Ženské vězeňkyně tam střežily právě dozorkyně jako Volkenrath. Z archivních i muzejních materiálů je zřejmé, že ženský tábor v Osvětimi i Birkenau se postupně rozrůstal a s ním i potřeba dozorkyň, které by zajišťovaly dohled, pořádek, práci i tresty. Volkenrath tam nefigurovala jen jako někdo v pozadí. Naopak se postupně posouvala výš. A to, že se jí v takovém prostředí dařilo, neznamená nic dobrého. V takovém systému člověk nepostupoval díky soucitu nebo pochybnostem. Postupoval tehdy, když byl z pohledu vedení spolehlivý. A spolehlivost v nacistickém táboře znamenala jediné, sloužit bez ohledu na následky.
Elisabeth Volkenrath
Právě v Osvětimi se také provdala za Heinze Volkenratha, člena táborové posádky. Ani to není zanedbatelný detail. Její život už tehdy nebyl na táborový svět napojený jen pracovně, ale dokonce i osobně. Osvětim nebyla v jejím případě nějakou dočasnou epizodou, po které by se chtěla vrátit k předchozímu způsobu života. Naopak to byla realita, ve které žila. Pozdější shrnutí její služby uvádějí, že v Osvětimi zastávala různé funkce a na konci roku 1944 byla povýšena na Oberaufseherin, tedy vrchní dozorkyni ženských částí tábora. To už nebyla malá funkce někde na okraji. Takové postavení znamenalo dohled nad dalšími dozorkyněmi a větší podíl na chodu celého prostoru. Muzejní materiály i další zdroje zároveň uvádějí, že se podílela na selekcích vězeňkyň pro plynové komory. A to je jeden z nejtemnějších bodů jejího příběhu. Nešlo už jen o přítomnost v systému násilí. Šlo o přímou účast na rozhodování o životě a smrti.
Když se dnes mluví o ženských dozorkyních v Osvětimi, bývá někdy tendence vnímat je jen jako doplněk mužského aparátu. Jenže to není přesné. Muzeum v Osvětimi připomíná, že přes dvě stovky žen sloužily v táboře v různých funkcích a jejich hlavním úkolem byl dohled nad vězeňkyněmi. Nebyly jen postavené někde opodál. Byly součástí každodenního provozu, disciplíny, trestání i systému, který z lidí dělal čísla a často i mrtvé. U Volkenrath to platilo dvojnásob, protože v závěrečné fázi své služby stála vysoko. Byla tedy jednou z těch žen, které nepředstavovaly jen dohled, ale i autoritu. A s autoritou v táboře přicházela i moc zasahovat do života vězeňkyň v tom nejtvrdším smyslu.
Na podzim roku 1944 a potom v lednu 1945 se celý táborový systém začal rozpadat pod tlakem postupující fronty. Osvětim se vyklízela a vězni byli hnáni na pochody smrti nebo převáženi jinam. Volkenrath odešla s evakuací a v únoru 1945 se ocitla v Bergen-Belsenu. Tohle je v jejím životopisu podáno stručně, ale skutečnost byla mnohem horší. Bergen-Belsen v posledních měsících války nepředstavoval jen další tábor. Byl to prostor naprostého rozkladu. Hlad, nemoci, přeplněnost a totální chaos. Když tam v dubnu 1945 vstoupili Britové, našli kolem šedesáti tisíc přeživších a tisíce mrtvých těl. Obrazy z Belsenu pak zásadně ovlivnily vnímání nacistických zločinů. Volkenrath zde působila jako vrchní dozorkyně ženské části. Opět tedy ne na okraji, ale ve funkci s odpovědností a mocí rozhodovat.
Právě Belsen byl místem, kde už nešlo nic skrývat. V Osvětimi byl systém organizovaný, v Belsenu na konci války panoval chaos. Když Britové tábor 15. dubna 1945 osvobodili, narazili na situaci, kterou sami popisovali jako téměř nepopsatelnou. Těla ležela všude, lidé byli na pokraji smrti. Táborový personál byl zatčen a musel pod dohledem vojáků odklízet mrtvé a pohřbívat je. To je obraz, který se těžko zapomíná. Lidé, kteří dlouho sloužili systému smrti, najednou stáli uprostřed jeho důsledků. U Volkenrath nic nenasvědčuje tomu, že by se v ní něco zásadně zlomilo. Byla zatčena a čekal ji soud. Bergen-belsenský proces začal 17. září 1945 v Lüneburgu. Patřil k prvním velkým poválečným procesům. Souzeni nebyli jen lidé z Belsenu, ale i ti z Osvětimi. Soud vyslechl desítky svědků, včetně bývalých vězňů. Volkenrath patřila mezi obžalované, jejichž minulost zahrnovala oba tábory. To samo o sobě ukazuje, jak závažná byla její role.
Její obhajoba se nijak nelišila od jiných. Tvrdila, že plnila rozkazy a že podmínky byly těžké i pro dozorkyně. Právě tohle ale působilo velmi chladně. Snažila se postavit na jednu rovinu ty, kdo měli moc, a ty, kdo ji neměli. Takové srovnání ale neobstálo. Rozsudek padl 17. listopadu 1945. Elisabeth Volkenrath byla odsouzena k trestu smrti. 13. prosince 1945 byla v Hamelnu oběšena. Tím její příběh skončil.
Zdroje:
https://foreignspolicyi.org/elisabeth-volkenrath-one-of-the-cruelest-female-guards-in-the-ss/
https://funfact.topnewsource.com/the-first-woman-hanged-for-the-holocaust-elizabeth-volkenrath-the-nazi-butcher-executed-by-albert-pierrepoint
https://capitalpunishmentuk.org/female-nazi-war-criminals/
https://www.thevintagenews.com/2018/03/27/death-camp-guards-in-nazi-germany/
https://alchetron.com/Female-guards-in-Nazi-concentration-camps
https://en.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_Volkenrath
