Článek
Dnešní Amazonie má pověst místa, kde se člověk může ztratit ještě dřív, než si stačí uvědomit, že sešel z cesty. Nekonečný prales, kalné řeky, dusno a voda, pod jejíž hladinu není vidět ani několik centimetrů. Jenže před miliony let vypadala tahle část Jižní Ameriky jinak. Lesy tu sice už rostly, krajinu však mnohem výrazněji určovala voda. Rozlévala se do obrovských mokřadů, mělkých jezer a pomalu proudících ramen, která měnila směr, zaplavovala nížiny a zase ustupovala. Byl to svět ryb, želv, vodních savců a celé řady krokodýlovitých plazů, z nichž někteří se podobali dnešním kajmanům jen vzdáleně. Nad všemi však vyčníval jeden tvor. Nejen svou velikostí, ale hlavně tím, že dospělý jedinec zřejmě nemusel mít strach téměř z ničeho.
Purussaurus brasiliensis
Purussaurus brasiliensis patřil k živočichům, u nichž i střízlivý vědecký popis působí trochu jako přehánění. Nebyl to dinosaurus a nežil ani ve stejné době jako tyranosaurus. Objevil se mnohem později, v miocénu, kdy už dávno existovali savci, ptáci i předkové mnoha dnešních skupin zvířat. Purussaurus patřil mezi kajmany, tedy do příbuzenstva současného kajmana černého nebo kajmana brýlového. Kdybychom však vedle něj postavili některého z dnešních zástupců této skupiny, rozdíl by byl propastný. Běžný kajman by proti němu působil skoro jako nedospělé mládě. Největší druh rodu, Purussaurus brasiliensis, žil v pozdním miocénu na území dnešní Brazílie a dalších částí západní Amazonie. Fosilie rodu Purussaurus byly nalezeny také v Peru, Kolumbii, Venezuele a dalších oblastech Jižní Ameriky, což ukazuje, že nešlo o živočicha omezeného na jediné říční údolí. Obýval rozsáhlou vodní krajinu, jaká už dnes neexistuje.
Největší dojem nedělají jednotlivé zuby ani úlomky kostí, ale jeho lebka. U jednoho z nejznámějších exemplářů dosahuje délky přibližně 1,4 metru. Jiný nález je ještě o něco větší a jeho spodní čelist měří kolem 1,75 metru. To už není hlava zvířete, kterou si lze jednoduše porovnat s krokodýlem v zoologické zahradě. Je dlouhá přibližně jako člověk ležící na zemi. Samotné čelisti by zabraly velkou část běžné postele. Přitom šlo jen o přední část těla, které pokračovalo mohutným trupem a dlouhým svalnatým ocasem.
Právě podle lebky se paleontologové snaží odhadnout velikost celého zvířete. Kompletní kostra Purussaura se zatím nenašla, a tak je nutné vycházet z proporcí žijících krokodýlů a kajmanů. V tom je ale problém. Jednotlivé druhy se stavbou těla liší a u zvířete, které dorostlo do zcela mimořádných rozměrů, nemusejí běžné přepočty fungovat dokonale. Známá studie z roku 2015 dospěla k délce kolem 12,5 metru a hmotnosti přibližně 8,4 tuny. Takový Purussaurus by byl dlouhý jako velký autobus a vážil by podobně jako dospělý slon. Krátce po zveřejnění těchto čísel se však objevila připomínka, že použitý způsob měření lebky mohl odhad nadhodnotit. Po opravě by délka vycházela spíše kolem 10,9 metru, hmotnost přibližně 5,6 tuny a nižší by byla i předpokládaná síla skusu.
Může se zdát, že rozdíl několika metrů zcela mění pohled na celé zvíře, ve skutečnosti ale nic zásadního neubírá na jeho výjimečnosti. I při opatrnějších odhadech byl Purussaurus brasiliensis jedním z největších známých krokodýlovitých plazů všech dob a největším známým kajmanem. Nemusel mít přesně dvanáct a půl metru, aby v prostředí miocenní Amazonie působil jako zvíře, před kterým se vyplatilo držet dál od vody. Už desetimetrový jedinec s několikatunovým tělem a hlavou delší než dospělý člověk představuje predátora, který v dnešních sladkovodních ekosystémech nemá obdoby.
Jeho lebka navíc nebyla pouze velká. Byla mimořádně široká, robustní a stavěná tak, aby odolávala obrovskému zatížení. Purussaurus neměl dlouhý a úzký čenich jako gaviál, který se živí převážně rybami. Jeho tlama byla mohutná a vpředu zakulacená. V čelistech seděly silné kuželovité zuby, které nebyly uzpůsobeny k čistému krájení masa. Fungovaly spíše jako pevné hroty. Jejich úkolem bylo pronikat do těla, zachytit kořist a nepustit ji. Některé zubní korunky dosahovaly délky kolem deseti centimetrů. Pokud se takové zuby sevřely kolem končetiny nebo trupu, nezáleželo jen na bolesti a hlubokých ranách. Kořist byla náhle spojena s několikatunovým tělem, které mělo ve vodě obrovskou převahu.
Síla skusu Purussaura se nedá přímo změřit, takže i v tomto případě jde o výpočet založený na lebce a srovnání se současnými krokodýly. Studie z roku 2015 uváděla hodnotu přibližně 69 000 newtonů, což odpovídá síle zhruba sedmi tun. Po zohlednění námitek vůči původnímu odhadu velikosti klesla vypočtená hodnota asi na 52 500 newtonů. Ani to ovšem není číslo, které by z Purussaura dělalo méně nebezpečného predátora. Naopak. Znamená to, že i zdrženlivější výpočet mu přisuzuje sevření, které mohlo vážně poškodit kosti velkých savců a prorazit nebo rozdrtit části krunýře mohutné želvy.
Purussaurus přitom zřejmě nepotřeboval kořist pronásledovat. Jeho oči, uši a nozdry se nacházely vysoko na hlavě, podobně jako u dnešních krokodýlů. Nad hladinu tak mohl vystrčit jen nepatrnou část lebky a zbytek těla nechat skrytý v kalné vodě. V krajině plné zarostlých břehů, slepých ramen a mělkých jezer šlo o téměř dokonalý způsob lovu. Zvíře přicházející k vodě nemuselo vidět nic víc než několik nenápadných hrbolků mezi plovoucí vegetací. Ani ty však nemuselo rozeznat. Pokud byl Purussaurus ponořený o něco hlouběji, jeho přítomnost mohla prozradit nanejvýš slabá vlna.
Pak stačil jediný prudký pohyb. Silný ocas vymrštil tělo dopředu, čelisti se otevřely a během okamžiku sevřely část kořisti. U dnešních krokodýlů bývá první útok často tak rychlý, že oběť nestačí zareagovat. U Purussaura k tomu přistupovala ještě jeho velikost. Nepotřeboval být obratný jako menší predátor. Nemusel dlouho běžet ani oběť vyčerpávat. Stačilo, aby se dostala do dosahu hlavy. Jakmile ji zachytil, mohl ji stáhnout pod hladinu, držet v čelistech a využít vlastní hmotnost.
Není těžké si takový okamžik představit, i když přesný průběh žádného lovu samozřejmě neznáme. Na okraj vody sestupuje velký savec. Možná se chce napít, možná přechází zaplaveným územím a hledá pevnější půdu. Voda je klidná, jen u břehu se zachvějí listy. Pak se hladina roztrhne a z ní vyrazí široká hlava. Není třeba přidávat řev, dramatické výpady ani boj na život a na smrt. Krokodýlovití útočí většinou tiše. Právě ticho je na takovém lovu nejhorší. Kořist může zmizet pod hladinou během několika sekund a voda se krátce nato znovu uklidní.
Stejně jako dnešní krokodýli mohl Purussaurus používat i takzvané smrtící válení. Predátor při něm sevře kořist a prudce se otáčí kolem vlastní podélné osy. Tento pohyb pomáhá zvíře strhnout, utopit nebo z něj vyrvat kus masa. U menších krokodýlů jde o děsivě účinnou techniku. U několik tun vážícího Purussaura musela mít úplně jiný účinek. Do rotace se nezapojovaly jen čelisti, ale celé tělo, ocas a jeho obrovská setrvačnost. Biomechanické zkoumání lebky ukázalo, že byla schopná odolávat zatížení, které s podobným způsobem zacházení s kořistí souvisí.
O tom, co přesně jedl, se dlouho dalo jen uvažovat podle velikosti těla, tvaru čelistí a zvířat, která s ním sdílela tehdejší krajinu. Miocenní mokřady Jižní Ameriky však nabízely mimořádně bohatý výběr. Žily v nich velké ryby, želvy, další krokodýlovití plazi, vodní ptáci i savci, kteří přicházeli k vodě nebo se pohybovali v zaplavovaných oblastech. Purussaurus nejspíš nebyl vybíravý lovec. Menší kořist mohl spolknout, zatímco velká zvířata musel usmrtit, roztrhat nebo ponechat ve vodě, dokud jejich tělo nezměklo natolik, aby z něj mohl snáze odtrhávat kusy masa.
Ve stejném světě žily také obří sladkovodní želvy. Nejznámější z nich je Stupendemys, jejíž krunýř mohl být dlouhý přes dva metry. Takové zvíře bylo chráněno způsobem, se kterým by si většina predátorů neporadila. Ani Purussaurus zřejmě nemohl jednoduše překousnout nejpevnější střed krunýře. Mohl však zaútočit na hlavu, končetiny, měkčí okraje nebo želvu převrátit a dostat se k nechráněným částem těla. Není jisté, zda se na tyto želvy specializoval, jejich společný výskyt ale ukazuje, že žil v prostředí, které mu nabízelo kořist odpovídající jeho vlastní velikosti.
Ještě zajímavější důkaz pochází z peruánské Amazonie, kde vědci nalezli holenní kost suchozemského lenochoda rodu Pseudoprepotherium. Na kosti zůstalo celkem 46 stop po zubech. Některé jsou kulaté, jiné rozdělené, což odpovídá tomu, jak se zub při sevření a pohybu čelisti opřel o kost. Velikost i uspořádání stop ukázaly na Purussaura. Podle vědců se predátor zakousl do spodní části zadní končetiny lenochoda a pravděpodobně se jej pokusil stáhnout nebo zadržet. Útočníkem přitom zřejmě nebyl ani plně dorostlý jedinec, ale mladý nebo dospívající Purussaurus dlouhý asi čtyři metry. Už v této velikosti tedy dokázal napadnout poměrně velkého suchozemského savce.
Nález sám o sobě neprozradí úplně všechno. Neví se, zda lenochod útok přežil, zda Purussaurus kořist nakonec usmrtil ani jestli šlo o běžnou součást jeho jídelníčku. Kost však nese stopy, které nevznikly pouhým náhodným okusováním mrtvého těla. Jejich rozmístění ukazuje na skutečný střet. Na okamžik, při němž se živočich pohybující se na souši dostal příliš blízko k vodě a z hloubky po něm vyrazily čelisti mladého Purussaura. Je to jeden z těch vzácných fosilních nálezů, které neukazuje jen podobu dávného zvířete, ale zachycuje část jeho chování.
Porovnání ostatních druhů a člověka
Dospělý Purussaurus pravděpodobně neměl přirozeného nepřítele. Jiní velcí krokodýlovití s ním mohli soupeřit o potravu nebo prostor, jen těžko si však lze představit predátora, který by pravidelně lovil několikatunové dospělce. Nejnebezpečnější období života proto muselo přicházet na začátku. Mláďata byla malá, zranitelná a mohla padnout za oběť rybám, ptákům, savcům i jiným krokodýlovitým. Možná také dospělým jedincům vlastního druhu, protože kanibalismus není mezi dnešními krokodýly ničím neobvyklým. Pokud však mladý Purussaurus přežil první roky a dál rostl, okruh zvířat, která si na něj troufla, se rychle zmenšoval.
Velikost mu dávala téměř nedotknutelné postavení, současně ale znamenala vysoké nároky. Výpočty založené na metabolismu dnešních krokodýlů odhadly průměrnou spotřebu potravy dospělého Purussaura na více než čtyřicet kilogramů denně. Neznamená to, že musel každý den skutečně něco ulovit a sníst. Krokodýlovití dokážou dlouho hladovět a po velké kořisti nemusí lovit celé týdny. V dlouhodobém průměru však krajina musela uživit několik tun těžké tělo. Musela poskytovat dostatek velkých ryb, želv a savců, jinak se výhoda obří velikosti rychle měnila v problém.
Právě v tom mohl být nakonec ukrytý i důvod, proč Purussaurus zmizel. Během pozdního miocénu se vodní poměry v Jižní Americe postupně měnily. Zdvih And ovlivňoval tok řek, odvodnění nížin i podobu obrovských mokřadů. Rozlehlá jezera a bažiny ustupovaly a krajina se pomalu měnila v říční systém bližší dnešní Amazonii. Nešlo o událost, která by proběhla během několika let. Změny trvaly velmi dlouho, ale pro vysoce specializovaného obra mohly být stejně ničivé jako náhlá katastrofa. Menší druhy se dokážou snáze přesunout, vystačí s menší kořistí a využijí i omezené úseky vhodného prostředí. Purussaurus potřeboval rozsáhlé vodní plochy, dostatek potravy a místa, kde mohl čekat na velká zvířata. Když mokřadů ubývalo a měnila se skladba živočichů, pro které byly domovem, začalo být stále těžší udržet populaci tak obrovského predátora. Velikost, která mu po miliony let zajišťovala převahu, už najednou nemusela být výhodou. Dospělce možná stále nic nedokázalo ulovit, jenže to samo o sobě k přežití druhu nestačí.
Po Purussaurovi zůstaly lebky, čelisti, zuby a úlomky kostí ukryté v usazeninách dávných řek. Nevíme, jak dlouho se dožíval, jak chránil hnízdo ani zda se jeho mláďata po vylíhnutí ozývala podobnými zvuky jako dnešní kajmani. Nevíme ani to, zda dospělí jedinci většinu života trávili samotářsky, nebo se na místech s dostatkem potravy snášeli ve větším počtu. Fosilie dokážou prozradit mnoho, ale celý život zvířete z nich nikdy složit nelze. Přesto si o Purussaurovi můžeme vytvořit poměrně jasnou představu. Nebyl to tvor, který by musel zběsile pronásledovat kořist nebo se pouštět do dlouhých soubojů. Jeho největší zbraní byla trpělivost.
V jeho světě nebyla hladina jen místem, kam se zvířata chodila napít. Byla hranicí, za níž mohlo být cokoli. Purussaurus nemusel být vidět, aby okolní krajinu ovládal. Stačilo, že tam byl. Někde pod vodou, nehybný a trpělivý, s očima těsně nad hladinou a obrovským tělem ukrytým v kalné hloubce.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/purussaurus
https://a-z-animals.com/animals/purussaurus/
https://dinolifepedia.com/en/dinosaurs/purussaurus
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0117944
https://www.bbc.com/news/world-latin-america-31644163
https://www.scielo.br/j/aabc/a/yCnbRDxHpQfDgMn6yhtGvcT/?format=html&lang=en
