Článek
Vorvaň. Většina lidí si představí mohutnou velrybu s hranatou hlavou, která se pomalu noří do temných hlubin za olihněmi. Dnešní vorvaň obrovský je bezpochyby schopný lovec, jeho potravu však tvoří hlavně hlavonožci a ryby. Před miliony let žil v oceánech jeho příbuzný, který vedl úplně jiný život. Měl těžkou lebku, mimořádně silné čelisti a obrovské zuby v horní i dolní čelisti. Nepronásledoval pouze olihně v hlubinách. Pravděpodobně lovil jiné mořské savce a byl silným konkurentem megalodona.
Livyatan melvillei
Dostal jméno Livyatan melvillei a patřil mezi takzvané makroraptoriální vorvaně, tedy velké dravé kytovce přizpůsobené k lovu mohutné kořisti. Nejspíš byl jejich největším známým představitelem. Žil v době, kdy se v oceánech pohyboval také megalodon. Oba mohli lovit podobné druhy velryb a přicházet ke stejným mršinám. Jestli se spolu někdy střetli ale jistě nevíme. Žádná fosilie takový souboj nedokládá, přesto je zřejmé, že miocenní oceán nebyl bezpečným místem ani pro zvíře vážící několik tun.
Pozůstatky tohoto dravého kytovce byly objeveny v roce 2008 v peruánské poušti, daleko od dnešního pobřeží. Oblast Cerro Colorado v pánvi Pisco je dnes suchá a téměř bez života, během miocénu se však nacházela pod mořskou hladinou. Paleontolog Klaas Post si tehdy všiml kostí vyčnívajících ze sedimentu. Brzy se ukázalo, že nejde o obyčejný nález. V hornině ležela velká část lebky, dolní čelist a několik obrovských zubů. Lebka měřila přibližně tři metry a dochovala se natolik dobře, že podle ní mohl být popsán nový druh. Fosilie dostala označení MUSM 1676 a byla převezena do přírodovědného muzea v Limě. V roce 2010 ji vědci představili světu jako pozůstatky obřího dravého vorvaně s mimořádně mohutným chrupem. Původně dostal jméno Leviathan melvillei. Rodové označení odkazovalo na biblického mořského netvora Leviatana a druhové jméno připomínalo spisovatele Hermana Melvilla, autora Bílé velryby. Později se však zjistilo, že název Leviathan už byl použit pro jiného živočicha. Musel být proto změněn na hebrejskou podobu Livyatan. Pocta Melvillovi zůstala.
Přesná délka těla není známa, protože se nenašla kompletní kostra. Odhady se nejčastěji pohybují přibližně mezi třinácti a sedmnácti metry. Livyatan tak mohl dorůstat podobné délky jako velký dnešní vorvaň obrovský. Taková čísla je ale nutné brát s určitou rezervou. Délka se odvozuje především z velikosti lebky a porovnání s jinými vorvani. Jenže tělesné proporce vyhynulého druhu nemusely přesně odpovídat žádnému současnému kytovci. Nejasná je také hmotnost. Často se uvádějí desítky tun, přesnější číslo však zatím určit nelze. Jisté je hlavně to, že šlo o velmi mohutné zvíře s těžkou hlavou a silným čelistním aparátem.
Na horní straně lebky se nacházela velká prohlubeň pro spermacetový orgán, který známe i u dnešních vorvaňů. Jde o rozsáhlou soustavu měkkých tkání a voskovité látky v hlavě. U současného vorvaně se podílí na tvorbě a směrování zvuku při echolokaci. U Livyatana mohl mít podobný význam. Občas se objevuje tvrzení, že jeho velká hlava fungovala jako beranidlo. Taková možnost se úplně vyloučit nedá, přímý důkaz ale chybí. Z fosilní lebky lze poznat tvar a velikost, ne přesné chování zvířete při lovu.
Nejnápadnější částí nálezu byly zuby. Některé měřily přes 36 centimetrů, ovšem včetně kořene ukrytého v čelisti. U základny byly silné zhruba jako lidská paže. Patřily k největším známým zubům určeným k aktivnímu lovu a zpracování potravy. Někdy se přirovnávají k zubům tyranosaura. Takové srovnání je působivé, ale ne úplně přesné, protože každý druh měl jinak tvarovaný chrup a jinak hluboké kořeny. I bez podobných přirovnání však byly zuby Livyatana mimořádné. Na rozdíl od dnešního vorvaně měl velké funkční zuby v horní i dolní čelisti. Současný vorvaň má výrazné zuby hlavně dole, kdežto horní čelist nese především jamky, do nichž spodní zuby zapadají. Livyatan měl dvě skutečné ozubené řady a jeho tlama tak fungovala jako mohutná past. Na dochovaných zubech jsou patrné známky opotřebení, které vznikaly při kontaktu horní a dolní řady. To ukazuje, že je zvíře aktivně používalo při skusu. Nebyly zakrnělé ani nefunkční. Lebka měla také rozsáhlá místa pro úpony svalů zavírajících čelisti. Přesnou sílu skusu dnes nikdo spočítat nedokáže, stavba hlavy ale jednoznačně ukazuje, že Livyatan dokázal kořist pevně uchopit a způsobit jí rozsáhlá poranění.
Livyatan bývá někdy označován za obřího předka dnešního vorvaně. Přesnější je říct, že šlo o jeho vyhynulého příbuzného. Oba patřili do širší skupiny vorvaňovitých kytovců, ale jejich vývoj se vydal jiným směrem. V miocénu žilo několik druhů dravých vorvaňů vybavených velkými zuby v obou čelistech. Patřily mezi ně rody Acrophyseter, Brygmophyseter nebo Zygophyseter. Livyatan byl zřejmě největším a nejmohutnějším z nich. Dnešní vorvaň se naopak přizpůsobil lovu hlavonožců a ryb v hlubokém oceánu. Má dlouhou, poměrně úzkou dolní čelist a nemusí z kořisti vyrvávat velké kusy masa. Jeho způsob života se proto od Livyatana zásadně liší. Současný vorvaň je samozřejmě stále obrovské a velmi silné zvíře. V minulosti dokázal vážně poškodit velrybářské čluny. Není však specializovaným lovcem jiných velryb. Livyatan podle svého chrupu a lebky právě takovým predátorem nejspíš byl.
Livyatan žil v miocénu přibližně před dvanácti až třinácti miliony let. Přesné stáří nálezové vrstvy se může podle nového datování mírně měnit, jisté však je, že člověka dělily od tohoto zvířete miliony let. Pánev Pisco patří mezi nejbohatší naleziště mořských fosilií na světě. V jejích sedimentech byly nalezeny velryby, delfíni, tuleni, žraloci, mořské želvy, ryby i ptáci. Tehdejší pobřežní moře bylo plné života. Podobně jako dnes zde zřejmě působily proudy přinášející k hladině vodu bohatou na živiny. Díky tomu se dařilo planktonu, rybám a následně i mořským savcům. Právě velké množství kořisti umožnilo existenci několika vrcholových predátorů. V tehdejším oceánu žilo mnoho menších a středně velkých kytovců. Někteří měřili jen několik metrů a velikostí se výrazně lišili od dnešních obřích plejtváků. Pro Livyatana mohli představovat ideální kořist. Kromě velryb mohl napadat delfíny, ploutvonožce, velké ryby a možná také jiné vorvaně. Nejspíš neodmítl ani mršinu, pokud ji našel dřív než ostatní lovci.
Žádný přímý důkaz zachycující jeho útok neexistuje. Způsob lovu se proto odvozuje z tvaru čelistí, zubů a celkové velikosti. Livyatan pravděpodobně napadal kořist prudkým výpadem. Nemusel ji dlouho pronásledovat. Stačilo přiblížit se, rychle zrychlit a zakousnout se do boku, ploutve nebo ocasní části. Poškození ocasního ploutve by velrybě výrazně ztížilo únik. Jeho zuby nebyly ploché a pilovité jako u megalodona. Byly silné, kuželovité a jen mírně zahnuté. Hodily se hlavně k hlubokému zachycení kořisti. Po zakousnutí mohl Livyatan prudce trhnout hlavou a vyrvat kus masa nebo poškodit důležité svaly.
První útok zřejmě nemusel kořist zabít okamžitě. Mohl ji oslabit, omezit její pohyb a způsobit silné krvácení. Následovala další kousnutí, dokud se zvíře nepřestalo bránit. Je možné, že při lovu využíval také nárazy hlavou, ale to zatím zůstává jen možností. Samotná přítomnost velkého spermacetového orgánu nedokazuje, že ho používal jako beranidlo. Jako kytovec měl pravděpodobně dobře vyvinutý mozek a schopnost učit se. Neví se však, nakolik se jeho inteligence blížila kosatkám nebo dnešním vorvaňům. Stejně nejasné je, zda lovil sám, nebo ve skupinách. Dnešní kosatky dokážou napadat velryby díky koordinované spolupráci celé rodiny. Livyatan byl podstatně větší, takže mohl řadu druhů zvládnout sám. Přesto nelze vyloučit, že alespoň někdy spolupracoval s dalšími jedinci.
Predátor si většinou vybírá takovou kořist, kterou může získat s co nejmenším rizikem. Zranění oka, čelisti nebo ploutve může být smrtelné i pro velmi silného lovce. Mnohem výhodnější byla mláďata, oslabení jedinci nebo druhy výrazně menší než samotný Livyatan. Miocenní moře obývalo mnoho velryb dlouhých pět až osm metrů. Pro predátora přesahujícího třináct metrů mohly být dosažitelnou kořistí, zvlášť pokud by zaútočil ze zálohy. Velrybí tuk je navíc mimořádně vydatný zdroj energie. Livyatan jako velký teplokrevný živočich potřeboval obrovské množství potravy. Jediný úspěšný lov mu mohl vystačit na delší dobu. Nedá se však vyloučit ani požírání mršin. Velké tělo mrtvé velryby by přilákalo Livyatana, megalodona i menší žraloky. Právě u takové potravy mohlo docházet k nejčastějším střetům mezi velkými predátory.
Srovnání s megalodonem se Livyatan zřejmě nikdy nezbaví. Oba byli obrovští, žili ve stejném období a mohli lovit podobnou kořist. To však neznamená, že spolu pravidelně sváděli souboje. Megalodon byl nejspíš delší a především u největších jedinců také těžší. Měl širokou tlamu s několika řadami trojúhelníkových zubů, které snadno řezaly maso a dokázaly poškodit i kosti. Livyatan měl jinou výbavu. Jeho zuby byly silné a kuželovité, lebka robustní a jako kytovec pravděpodobně disponoval echolokací i poměrně vysokou inteligencí. Způsob útoku obou zvířat se tedy lišil.
Tak mohl Livyatan vypadat
Kdo by případný souboj vyhrál, nejde určit. Záleželo by na velikosti konkrétních jedinců, jejich věku, zdravotním stavu i na tom, kdo by zaútočil první. Dospělý predátor navíc obvykle neriskuje vážné zranění bez důvodu. Mnohem pravděpodobnější byl konkurenční boj o potravu. Oba mohli lovit podobné velryby, přicházet ke stejné mršině a ohrožovat mláďata toho druhého. Oba zkrátka představovali dva odlišné způsoby, jak se stát vrcholovým lovcem oceánu.
Livyatan byl savec a stejně jako všichni kytovci. Musel tedy pravidelně vystupovat k hladině. Dýchal plícemi a na vrcholu hlavy měl dýchací otvor. U vorvaňů bývá posunutý k levé straně, což souvisí s nápadně asymetrickou lebkou. Jak dlouho dokázal zůstat pod vodou, nevíme. Dnešní vorvani se potápějí do mimořádných hloubek, kde sledují a loví olihně. Livyatan pravděpodobně lovil hlavně v hornějších vrstvách oceánu, kde se pohybovaly velryby a další mořští savci. To ale neznamená, že neuměl dobře plavat nebo se potápět. Velké tělo mohlo uchovávat značné zásoby kyslíku a jeho příbuznost s vorvani naznačuje dobrou přizpůsobivost dlouhému pobytu pod hladinou. Na rekonstrukčních ilustracích bývá tmavě šedý, hnědý nebo téměř černý, často se světlejším břichem. Jde o rozumnou představu podle dnešních kytovců, nikoli o údaj zachovaný ve fosilii.
Jako ozubený kytovec téměř jistě nějakou formu echolokace využíval. Tvar lebky a prostor pro velký spermacetový orgán tomu odpovídají. Zvuky mu mohly pomáhat orientovat se, komunikovat a vyhledávat kořist i v kalné vodě. Jak jeho hlas zněl, už nezjistíme. Frekvenci, hlasitost ani rytmus zvuků nikdo nezná. Je možné, že podobně jako dnešní vorvani vydával hlasité cvakavé signály. Echolokace mohla mít význam i při lovu.
O jeho rozmnožování neexistuje žádný přímý důkaz ani nález. Nebyla objevena březí samice ani mládě ležící vedle dospělého jedince. Přesto je zřejmé, že jako kytovec rodil živá mláďata a kojil je mlékem. Mládě se muselo po porodu rychle dostat k hladině a nadechnout. Nějakou dobu zůstávalo závislé na matce a živilo se velmi tučným mlékem, které mu umožňovalo rychlý růst. U velkých kytovců bývá březost dlouhá a samice rodí jen jednou za několik let. Pokud to platilo i pro Livyatana, populace se obnovovala pomalu. Každá ztráta dospělé samice proto mohla mít značný dopad. Mláďata ohrožovali velcí žraloci, jiní draví vorvani a možná i příslušníci vlastního druhu. Matka je pravděpodobně chránila, podobně jako to dělají dnešní vorvani a kosatky. Neví se, zda Livyatani vytvářeli stálé rodinné skupiny. Současní vorvani žijí ve skupinách tvořených hlavně samicemi a mláďaty, zatímco velcí samci bývají často samotáři. Podobné uspořádání mohlo existovat i u nich, ale přímý důkaz opět chybí.
Člověk Livyatana nikdy nepotkal. Tento kytovec vyhynul miliony let před vznikem našeho druhu, takže úvahy o jeho nebezpečnosti jsou čistě teoretické. Svou velikostí by mohl snadno poškodit malý člun a člověka ve vodě by dokázal usmrtit jediným kousnutím nebo úderem. Není však důvod předpokládat, že by se o tak malou kořist běžně zajímal. Specializoval se nejspíš na mnohem větší zvířata. Člověk by pro něj představoval nepatrné sousto a energeticky by nebyl příliš zajímavý. Přesto by setkání zblízka nebylo bezpečné, zvlášť pokud by zvíře bránilo mládě nebo kořist.
Přesná příčina vyhynutí není známá. Fosilií je příliš málo na to, aby bylo možné sledovat postupný úbytek populace nebo přesně určit dobu, kdy druh z oceánů zmizel. Během pozdního miocénu a pliocénu se měnilo klima, mořské proudy i rozložení živin. Některé druhy velryb ubývaly, jiné se začaly šířit. Pro velkého specializovaného predátora mohla být taková změna velmi nepříjemná. Pokud začalo ubývat středně velkých kytovců, Livyatan ztrácel hlavní zdroj potravy. Novější druhy velryb mohly být rychlejší, žít v jiných oblastech nebo se lépe bránit.
Roli mohla hrát i konkurence s megalodonem a dalšími dravými vorvani. Není ale žádný důvod tvrdit, že ho jeden konkrétní soupeř přímo vyhubil. V přírodě většinou rozhoduje dlouhodobá kombinace nedostatku potravy, změn prostředí a pomalého rozmnožování. Velká tělesná velikost byla výhodná, dokud byl oceán plný kořisti. Jakmile jí začalo ubývat, změnila se v problém. Livyatan potřeboval mnoho potravy, samice rodily jen málo mláďat a populace se po poklesu obnovovala jen pomalu. Je možné, že podobní draví vorvani přežívali déle, než dnes ukazují nálezy.
V současných mořích nenajdeme zvíře, které by mu přesně odpovídalo. Kosatka je inteligentní, rychlá a loví jiné savce, ale proti Livyatanovi byla malá. Vorvaň je podobně dlouhý, ale jeho úzká dolní čelist a hlubinný způsob života vypovídají o úplně jiném způsobu života. Livyatan stál někde mezi nimi. Byl to obrovský teplokrevný kytovec, který musel vystupovat k hladině, pravděpodobně komunikoval zvukem a dokázal dobře vnímat své okolí. Současně měl tlamu plnou zubů určených k uchopení silné a zoufale se bránící kořisti.
Zdroje:
https://science-resources.co.uk/KS2/Extinct_Animals/Livyatan.html
https://a-z-animals.com/animals/livyatan/
https://newdinosaurs.com/leviathan-livyatan/
https://www.nationalgeographic.com/science/article/behold-leviathan-the-sperm-whale-that-killed-other-whales
https://dinoanimals.com/animals/livyatan-melvillei-biblical-leviathan/
