Článek
Říká se, že každý má právo na svůj názor. Někdy mám ale pocit, že to vůbec není pravda. Náš národ na toto není úplně připraven. Celá kauza, která byla spojena s Jiřím Kajínkem, již od počátku budila obrovské emoce. Bylo velké množství konspiračních teorií a pokud nějaká teorie nebyla, tak si ji kde kdo vymyslel. Je to asi způsobeno tím, že každý chce něčemu věřit a každý chce mít na věc svůj pohled.
Řekněme, že někdo od počátku věřil v jeho nevinu. A proč ne? Proběhlo nějaké vyšetřování a každý si na to udělal vlastní pohled a názor. Někomu přišlo, že je situace zcela jasná a na místě došlo ke zcela něčemu jinému, než bylo prokázáno. Je to v lidské povaze. Pokud něčemu chceme věřit, tak tomu věříme a nechceme být přesvědčováni, že je tomu jinak. Ze zlodějíčka vrahem? Pro někoho zcela jasná hloupost. Proč člověku, který věří v něčí nevinu na základě svého vnímání, nutíme opak?
Pak jsou tu lidé, kteří od počátku věří tomu, že zločin skutečně spáchal obviněný. Ze zlodějíčka se přece snadno může stát vrah. Určitě tomu tak bylo i u jiných pachatelů zločinů. Nejdřív pachatel kradl a páchal loupežnou kriminalitu. Z té se následně stal vrah. Stejně jako v prvním případě, i v tomto případě někdo vychází z informací, které čerpal po dobu řešení celé kauzy. Jeho mozek to vnímá po svém a věří tomu, že zločin spáchat mohl. Opět jsme u toho, že co člověk, to názor. Ani tady by nemělo docházet ke zbytečnému přesvědčování člověka, který v něco věří, že je tomu jinak. Má přece právo na svůj názor.
Některé lidi nechala kauza zcela chladnými. Starají se o svůj život a o své problémy a nehodlají se dopouštět konspiračních teorií o něčem, co se jich naprosto netýká. Ostatní se takových lidí často ptají na jeho názor. Když odpoví, že je mu to jedno, podivují se, jak mu to může být jedno? Vždyť se stal zločin, kde umřeli lidé. To je to takový nelida? Není, má právo na svůj pocit i názor. Má právo i nemít názor. Ne ke všemu je nutné se vždy vyjadřovat.
Není to jen „Kajínek“, který budí tolik emocí. Takových případů, kdy se lidé neshodnou je opravdu hodně. Je to ale přece normální. Každá lidská bytost, je osobnost. Proč tedy lidé reagují někdy zcela nevhodně nebo mají potřebu všem okolo sdělovat, jak jsou vlastně ostatní „mimo“, když si myslí něco jiného? Nejhorší případy jsou přesně ty, kdy jeden hovoří, jak ho to vůbec nezajímá a přitom sám reaguje na reakce ostatních. Co je to za nutkání? Je to jen tím, že chce být někdo zajímavý nebo důležitý?
Ono se to netýká pouze tohoto daného tématu. Problém vnímám všude kolem nás. Takovým asi nejznámějším místem, kde k tomuto dochází, jsou sociální sítě. Někdo se někde na něco ptá. Je až neuvěřitelné, kolik reakcí a emocí to dokáže vyvolat? Nejsou všichni lidé stejně inteligentní. Nepopírám, že některé dotazy jsou z těch vhodných, ale i tak na ně přece nemusíme reagovat jiným způsobem, než slušnou odpovědí.
Tolik nadávek a neslušného chování na jednom místě, snad nenajdeme nikde jinde, než právě na sociálních sítích. Příkladem může být třeba zrovna Jiří Kajínek. Byla mu udělena milost. Ano, byl odsouzen za vraždy, ano. To zda byl vinen nebo nevinen nedokáže nikdo z nás říct. Nikdo z těch, kdo toto komentují, nebyl na místě činu. A pravdou je, že teď je to stejně jedno. Je na svobodě a snaží se žít, jako každý svobodný člověk. To zda má peníze našetřené ze zločinů, každému z nás může být jedno. Pokud mu nikdo neprokázal opak, tak jsou to jeho „našetřené peníze“.
A pokud někdo ví něco víc, že má potřebu tvrdit opak, tak ať to prokáže. Není přece nic snadnějšího, nebo ne? Proč se ale opírat do ostatních, když mají jiný názor? Mohu slušně říct, že si myslím něco jiného, protože…, ale urputně někomu podsouvat svůj pohled, je naprostý nerespekt k druhému. Fascinující je, že když se někde něco stane, lidé se dokáží semknout a i ti „největší hrdinové“, se zapojí a dokáží táhnout za jeden provaz.
Společnosti by velmi prospělo se k sobě chovat s větší slušností a úctou. Každému by se žilo mnohem lépe. A položené dotazy, by tam měly jasné odpovědi a ne milion nesmyslných vět, které nejsou k věci.
