Článek
Kdo někdy viděl landseera naživo, nejspíš si ho zapamatoval. Je to pořádný kus psa, někdy váží skoro tolik jako jeho majitel, a díky černobílé srsti se nedá jen tak přehlédnout. Na první pohled připomíná novofundlandského psa. A vlastně právem, protože historie obou plemen je natolik propletená, že se v ní občas ztrácejí i samotní pejskaři. Landseer přitom není žádnou novinkou posledních desetiletí. Jeho předkové pracovali s rybáři, objevovali se na obrazech slavných malířů a jednu dobu to dokonce vypadalo, že černobílí psi tohoto typu z evropského chovu téměř zmizí.
Landseer
Musíme se vrátit o nějakých dvě stě let zpátky. Na Newfoundlandu, ostrově u kanadského pobřeží, žili velcí pracovní psi, kteří pomáhali místním rybářům. A že to nebyla žádná lehká práce. Tahali různé náklady, pomáhali kolem lodí a pohybovali se v prostředí, kde bylo mokro a zima prakticky na denním pořádku. Jak přesně se tito psi vyvinuli, není úplně jasné. O jejich předcích existuje několik teorií, ale spolehlivě zmapovaný rodokmen sahající do dávné minulosti samozřejmě neexistuje. Ví se však, že se během 18. a 19. století dostávali do Evropy, hlavně do Anglie, kde si získali značnou oblibu.
Zvlášť černobílí jedinci byli nápadní. A tady se dostáváme k člověku, po kterém plemeno dostalo jméno. Edwin Landseer byl britský malíř, který se proslavil především obrazy zvířat. V roce 1838 namaloval velkého černobílého psa ležícího u vody. Obraz dostal název A Distinguished Member of the Humane Society a stal se natolik známým, že se označení landseer začalo používat právě pro podobně zbarvené psy. Samotný malíř s jejich šlechtěním neměl nic společného. Prostě jednoho takového psa namaloval. A jeho jméno se s nimi spojilo natrvalo. Jenže zatímco černobílí psi byli kdysi poměrně oblíbení, postupně je začali vytlačovat jednobarevní novofundlanďané. Především černí. Na evropském kontinentu se však našli chovatelé, kteří o původní černobílý typ nechtěli přijít. Zejména v Německu a Švýcarsku se proto začali věnovat jeho samostatnému chovu.
Výsledkem byl pes na poněkud vyšších nohách, méně zavalitý a celkově pohyblivější než typický novofundlandský pes. V roce 1960 jej FCI uznala jako samostatné plemeno. Aby to ale nebylo tak jednoduché, ve všech zemích to tak nefunguje. Například v USA se označení landseer stále používá také pro černobílou variantu novofundlandského psa. Takže když člověk narazí na americký článek o landseerovi, nemusí se vůbec jednat o stejné plemeno, jaké známe u nás.
Landseer patří mezi obří plemena. Pes má podle standardu měřit přibližně 72 až 80 centimetrů v kohoutku, fena 67 až 72 centimetrů. Hmotnost není standardem přesně předepsaná, ale u dospělého psa není 60 nebo 70 kilogramů nic neobvyklého. Přesto by neměl působit jako těžkopádná hora masa. Má být silný, dobře osvalený, ale zároveň schopný poměrně svižného pohybu. Nohy jsou delší než u novofundlandského psa, hlava mohutná a výrazná. Nejnápadnější je samozřejmě srst. Převážně bílá, s černými plotnami na těle a černou hlavou, kterou obvykle protíná bílá lysina. Srst je dlouhá, hustá a doplněná podsadou. To je výborná výbava do chladnějšího počasí. Poněkud horší je to ovšem v domácnosti.
Kdo má rád dokonale čistou podlahu, bude s landseerem nejspíš trochu bojovat. Bílá srst se dostane prakticky všude a v období línání jí opravdu není málo. Když se k tomu přidá voda, bláto a pes, který se rád proběhne po mokré zahradě, bývá o zábavu postaráno. A ano, mnozí landseerové také slintají. Není to pravidlem u každého jedince ve stejné míře, ale úplně přehlížet tuhle vlastnost při výběru plemene není úplně dobré.
O landseerech se často píše, že jsou rození vodní záchranáři. Něco na tom je. Jejich předkové pracovali u vody a dodnes se u mnoha jedinců projevuje velká chuť plavat. Mají silné tělo, hustou srst a mezi prsty vyvinuté plovací blány, které jim při pohybu ve vodě pomáhají. Jen bychom si neměli představovat, že každé štěně landseera automaticky skočí do rybníka a vytáhne odtud člověka. Někteří psi vodu milují od prvního setkání, jiní se s ní seznamují opatrněji. A záchranářská práce je samozřejmě něco jiného než obyčejné plavání. Pes se musí naučit spolupracovat, správně reagovat na povely a zvládat situace, které pro něj nemusí být vůbec jednoduché. Dnes se landseer chová především jako rodinný pes. Přesto se najdou majitelé, kteří se s ním věnují vodnímu výcviku nebo různým formám poslušnosti. A je to dobře. Tak velký pes sice dokáže strávit celé odpoledne odpočinkem, ale rozhodně to neznamená, že nepotřebuje žádné zaměstnání.
Povahově bývá landseer velmi příjemný pes. Je společenský, silně se váže na rodinu a většinou nemá potřebu vyvolávat konflikty. Často se o něm mluví jako o výborném společníkovi pro děti. To může být pravda, ale hodně záleží na konkrétním psovi a také na tom, jak se k němu děti chovají. Ostatně dítě, které psovi neustále leze do pelíšku, tahá ho za uši nebo ho budí, si koleduje o problém bez ohledu na plemeno. Landseer také není úplně ten typ psa, který by slepě poslouchal každý povel. Bývá inteligentní, dokáže se dobře učit, ale někdy má vlastní představu o tom, co je zrovna potřeba udělat. A přesvědčit sedmdesátikilového psa, aby se zvedl z místa, když se mu nechce, může být docela zajímavé.
Výchova by proto měla začít brzy. Dokud je štěně malé, člověk snadno přehlédne, že tahá na vodítku, skáče na návštěvy nebo si při hře dovoluje trochu víc. Jenže štěně vyroste. A co bylo roztomilé u patnáctikilového chlupáče, už u dospělého psa taková legrace není. Tvrdý výcvik přitom nebývá dobrá cesta. Landseer zpravidla lépe reaguje na klidné, trpělivé vedení a jasná pravidla. Potřebuje vědět, co smí a co ne. A pravidla by se neměla měnit podle toho, jakou má zrovna majitel náladu. Důležitá je i socializace. Mladý pes by měl poznávat cizí lidi, jiné psy, dopravu a nejrůznější prostředí. Nejde o to, aby byl za každou cenu kamarád s každým kolemjdoucím, ale aby se z něj stal sebejistý pes, kterého běžné situace zbytečně nerozhodí. Landseer má navíc určité hlídací vlohy. Nemusí hned štěkat na všechno, co se pohne za plotem, ale své okolí obvykle sleduje a při podezřelé situaci dokáže dát najevo, že o ní ví. Už samotná jeho velikost ostatně působí docela přesvědčivě.
Landseer nepatří mezi plemena, která by se pravidelně objevovala ve zprávách o vážných napadeních. To ovšem není žádná záruka, že nikdy nikoho nekousne. U takto velkého psa je potřeba brát případné problémy s chováním vážně. Pokud se začne bát cizích lidí, přehnaně hlídat svůj prostor nebo reagovat agresivně při manipulaci, rozhodně není dobré čekat, až z toho vyroste. Někdy může být příčinou bolest, jindy špatné zkušenosti nebo nedostatečná socializace. A někdy se zkrátka sejde několik nepříjemných okolností najednou. Dospělý landseer dokáže například porazit malé dítě, aniž by mu chtěl jakkoliv ublížit. Stačí, aby se prudce otočil nebo se nadšeně rozběhl za hračkou. Nedávno jsem v jednom pořadu sledovala, jak se takový landseer dostal do rukou začátečníků. Bohužel jim pes trochu přerostl přes hlavu. Začal být dominantní vůči svým majitelům. Nakonec byl dán na převýchovu, která se zdárně povedla. Pro majitele to ale znamenalo a znamená pokračovat v jasně nastaveném výchovném plánu.
Zdraví je u landseera téma, které by budoucí majitel neměl odbýt. Už jen kvůli jeho velikosti. Štěňata obřích plemen rostou poměrně rychle a jejich pohybový aparát dostává během vývoje zabrat. Není proto dobrý nápad brát několikaměsíčního landseera na dlouhé běžecké výlety nebo ho nutit k opakovanému skákání. Pohyb potřebuje, ale přiměřený věku a kondici. Mezi zdravotní problémy, které se u plemene sledují, patří dysplazie kyčelních a loketních kloubů. Chovatelé by měli věnovat pozornost také některým srdečním onemocněním. Známá je rovněž cystinurie, dědičně podmíněná porucha, při které se mohou tvořit močové kameny. Existují genetická vyšetření, která pomáhají odhalovat některé rizikové varianty, i když samotná problematika cystinurie není u všech plemen stejná. A pak je tu již známá torze žaludku. Ta sice není výhradně problémem landseerů, ale u velkých psů s hlubokým hrudníkem představuje vážné riziko. Pokud se objeví nafouklé břicho, neúspěšné pokusy o zvracení a výrazný neklid, je potřeba okamžitě vyhledat veterináře. Tady se opravdu nevyplácí čekat do rána. Každá minuta rozhoduje o tom, zda se zvíře podaří zachránit.
Landseer se zpravidla dožívá přibližně devíti až jedenácti let. Samozřejmě jsou i psi, kteří žijí déle. Jen je potřeba počítat s tím, že u obřích plemen bývá společný čas s člověkem bohužel kratší. A přestože má své příznivce a chovatelské kluby v několika evropských zemích, jeho chovná základna není nijak obrovská. To s sebou přináší jednu nepříjemnost. Při výběru vhodných rodičů štěňat je potřeba hlídat příbuznost a zdravotní zatížení jednotlivých linií. Nestačí jen spojit dva krásné psy s výstavními úspěchy. V chovu se samozřejmě sleduje také exteriér. Landseer má mít správné proporce, typickou hlavu, kvalitní srst a předepsané zbarvení.
Zájemce o štěně by se proto měl zajímat nejen o rodokmen, ale také o zdraví rodičů, jejich povahu a podmínky, ve kterých štěňata vyrůstají. A klidně se chovatele zeptat i na nepříjemné věci. Třeba jakých problémů se ve svých liniích obává nebo jakého věku se dožívali předci. Dobrý chovatel by se podobným otázkám neměl vyhýbat. Dnes existují skupiny na sociálních sítích, které se zaměřují i na různá plemena. Můžete i tam narazit na chovatele nebo se jen dozvědět více informací.
Zdroje:
https://petreader.net/landseer-dog-breed-information-history/
https://www.dogzone.com/breeds/landseer/
https://www.dogster.com/dog-breeds/landseer-dog/
https://www.dogbreedslist.info/all-dog-breeds/landseer.html
https://www.snuffalo.com/en/dog-breeds/landseer
https://www.petguide.com/breeds/dog/landseer-newfoundland/
https://www.thehistoryofart.org/edwin-henry-landseer/biography/
