Článek
Eli Herschel Wallach se narodil 7. prosince 1915 v Brooklynu, v newyorské čtvrti, která tehdy ještě zdaleka nebyla tak známá jako dnes. Jeho rodiče Abraham a Bertha Wallachovi byli židovští přistěhovalci z Polska a živili se docela obyčejně - provozovali cukrárnu. Nebyl to svět červených koberců, večírků a filmových studií. Spíš obchod, ulice, sousedé, tvrdá práce a vědomí, že člověk si musí svoje místo vybojovat sám.
Wallach vyrůstal v prostředí, kde se mísily jazyky, zvyky i charaktery. Později se mu to jako herci hodilo víc, než by se na první pohled zdálo. Nebyl typem filmové hvězdy, která by stavěla kariéru na dokonalé tváři. Jeho síla byla jinde. Uměl pozorovat lidi. Uměl si všimnout drobného gesta, tónu hlasu, způsobu, jakým člověk uhne očima, když lže, nebo jak se narovná, když chce působit silněji, než se ve skutečnosti cítí.
Nejdřív ale vůbec nevypadalo jistě, že z něj bude herec. Studoval historii na University of Texas v Austinu, kde promoval v roce 1936. Právě tam se naučil jezdit na koni, což se mu o mnoho let později hodilo ve westernech. Potom získal magisterský titul z pedagogiky na City College of New York. Herectví se tak v jeho životě nerodilo jako útěk z reality, ale spíš jako postupné zjištění, že v něm existuje potřeba vstupovat do cizích životů a rozumět jim zevnitř.
Válka a první skutečné jeviště
Do Wallachova mládí zasáhla druhá světová válka. Sloužil v americké armádě, konkrétně v Medical Administrative Corps - administrativě vojenského zdravotnictví. Nebyl to hrdina z plakátu, který by se později opíral o válečnou legendu, ale zkušenost armády ho poznamenala. Vojenský život člověka naučí disciplíně, čekání, únavě i tomu, že lidské povahy se nejlépe ukazují pod tlakem. Po válce se Wallach vrátil k herectví vážněji. Studoval na Neighborhood Playhouse School of the Theatre u Sanforda Meisnera a později patřil k lidem spojeným s Actors Studio, tedy prostředím, které zásadně ovlivnilo americké herectví 20. století. Nešlo o hraní založené na hezké dikci a efektních pózách. Šlo o hledání pravdy v postavě. Herec neměl jen předvádět emoci - měl ji pochopit, najít její důvod a nechat ji vyjít ven tak, aby nepůsobila nacvičeně. Tohle je pro pochopení Wallacha důležité. Když ho diváci později viděli jako banditu, mafiána nebo slizkého manipulátora, nebyl to jen „záporák“. Wallach nehrál cedulky. Nehrál zlo jako masku. Hrál člověka, který má vlastní logiku, hlad, strach, humor, zranění i sebelásku. Proto jeho padouši nepůsobí ploše. Jsou nebezpeční právě proto, že jsou živí.
Divadlo jako domov
Dřív než si ho definitivně přivlastnil film, byl Wallach především divadelní herec. A ne ledajaký. V roce 1951 získal cenu Tony za výkon ve hře Tennesseeho Williamse The Rose Tattoo. Wallach nikdy nebyl evidentní filmovou hvězdou. Nebyl typem muže, kvůli kterému by studio stavělo plakát na úsměvu a jméně nad titulkem. Byl to herec, kterého si režiséři volali, když potřebovali, aby postava měla krev v žilách. Na jevišti se naučil pracovat s tichem, prostorem a rytmem. Film mu později dal detail obličeje, ale divadlo mu dalo tělo. V jeho pohybu bylo něco neklidného, skoro zvířecího. Uměl působit komicky a o vteřinu později nebezpečně. Uměl se tvářit jako hlupák, ale v očích mu přitom zůstávala mazanost. A přesně to z něj dělalo herce, který často kradl scény i slavnějším kolegům. Velkou roli v jeho životě hrála herečka Anne Jacksonová. Vzali se v roce 1948 a jejich manželství vydrželo až do Wallachovy smrti v roce 2014. Společně často vystupovali, společně pracovali a patřili k nejznámějším hereckým párům amerického divadla. V prostředí, kde se vztahy často rozpadají pod tlakem ambicí a slávy, působili skoro starosvětsky.
Filmový debut, který přišel pozdě - a rovnou způsobil rozruch
Do filmu vstoupil Wallach poměrně pozdě. Jeho první výraznou filmovou rolí byl Silva Vacarro ve filmu Baby Doll z roku 1956, který režíroval Elia Kazan podle textu Tennesseeho Williamse. Wallachovi bylo přes čtyřicet, tedy věk, kdy se z herců často už nestávají nové objevy. Jenže u něj se stalo přesně to. Za roli získal cenu BAFTA pro nejslibnějšího nováčka. Baby Doll byl film provokativní, dusný a na svou dobu odvážný. Wallach v něm nepůsobil jako uhlazený svůdce. Jeho Silva byl dravý, sebejistý, trochu směšný a trochu znepokojivý. Ten druh muže, u kterého divák neví, zda se má smát, couvnout, nebo čekat, co udělá dál. Tady se poprvé naplno ukázalo, co bude Wallachovou filmovou specialitou. Nebude hrát krásné muže. Bude hrát muže zajímavé. A to je ve filmu často víc.
Calvera: první velký bandita
V roce 1960 přišel western Sedm statečných. Wallach v něm hrál Calveru, vůdce banditů, kteří terorizují mexickou vesnici. Pro mnoho jiných herců by taková role byla jednoduchou příležitostí zahrát krutost, smích a pistoli. Wallach z ní ale udělal něco plastičtějšího. Calvera je samozřejmě násilník, ale není to démon bez důvodu. Je pragmatický, ironický a v jistém smyslu až obchodnický. Nevnímá se jako zlo. Vnímá se jako muž, který si bere, co potřebuje, protože svět podle něj takhle funguje. To byla Wallachova síla. Uměl zahrát člověka, který je morálně odpudivý, ale zároveň není nudný. Divák ho nechce následovat, ale nemůže z něj spustit oči. V Sedmi statečných navíc stál proti skupině herců, kteří působili jako klasické westernové ikony. Přesto se neztratil. Naopak. Jeho Calvera je jedním z důvodů, proč měl film takový úspěch. Hrdinové potřebují protivníka, který má váhu. Wallach jim ji dal.
Tuco: špinavý génius přežití
Nejslavnější roli získal v roce 1966 ve filmu Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý. Hrál Tucca, tedy „ošklivého“ z titulní trojice. Vedle Clinta Eastwooda a Lee Van Cleefa vytvořil postavu, která se stala jednou z nejvýraznějších figur filmového westernu. A možná právě proto, že Tuco není čistý padouch. Je to lhář, zloděj, zbabělec, vrah, komik, oběť i dítě uvízlé v těle dospělého desperáta. Tuco je směšný, ale nikdy ne neškodný. Je krutý, ale ne chladný. Je mazaný, ale často ho zradí vlastní chamtivost. Wallach ho hraje s obrovskou fyzickou energií. Běhá, šklebí se, potí se, křičí, smlouvá, modlí se, nadává a přežívá. V jeho podání není Divoký západ romantický prostor svobody, ale prach, hlad, oprátka, vyprahlá ústa a věčná snaha nenechat se zabít dřív než ostatní.
Leoneho film je dnes považován za klasiku, ale při natáčení nešlo o pohodlnou práci. Wallach později vzpomínal na několik nebezpečných situací. Podle často uváděných svědectví se během natáčení málem otrávil tekutinou, která byla omylem ponechána poblíž lahve s nápojem, při scéně oběšení se splašil kůň a při scéně s vlakem se dostal nebezpečně blízko k projíždějícímu vagónu. Tyto historky se k filmu vážou dlouhodobě a pomohly vytvořit pověst natáčení jako drsného a riskantního. Ale důležitější než historky z natáčení je samotný výsledek. Wallachův Tuco přežil film, žánr i dobu. Dodnes působí živě. Není to muzeální postava ze starého westernu. Je to člověk, kterého by divák nerad potkal, ale kterého okamžitě pozná. Takoví lidé existují v každé době - hluční, bezohlední, směšní, zoufalí, nebezpeční, a přitom nějak podivně lidsky srozumitelní.
Herec vedlejších rolí, který se choval jako hlavní
Wallach nikdy nebyl klasický hlavní hrdina. Jenže to neznamená, že byl menší herec. Naopak. V americkém filmu existuje zvláštní kategorie herců, kteří nemusejí nést celý příběh na plakátu, ale bez nich by film ztratil chuť. Wallach patřil přesně mezi ně. Byl charakterní herec v nejlepším slova smyslu. To označení se někdy používá jako zdvořilý způsob, jak říct, že někdo nebyl dost krásný na hlavní role. U Wallacha by to ale bylo nespravedlivé. Charakterní herectví u něj znamenalo schopnost vytvořit figuru, která má minulost, i když o ní scénář moc neřekne. Když vstoupil do záběru, měl člověk pocit, že jeho postava existovala už dávno před začátkem filmu a bude nějak existovat i po něm. Hrál ve více než osmdesáti filmech a k tomu v množství televizních a divadelních projektů. Objevoval se v dramatech, westernech, kriminálkách i komediích. Diváci ho někdy vnímali hlavně jako padoucha, ale to je zjednodušení. On nehrál jen zlé lidi. Hrál lidi posedlé touhou, strachem, penězi, přežitím nebo vlastní důležitostí.
Muž, který se nebál stáří
Na Wallachovi je pozoruhodné i to, jak dlouho zůstal aktivní. Mnoho herců se s přibývajícím věkem stáhne, ať už proto, že pro ně nejsou role, nebo proto, že nechtějí být viděni jako staří. Wallach to měl jinak. Stáří se nesnažil popírat. Přijal ho jako další herecký materiál. V pozdějších letech se objevil například ve filmech Kmotr III, kde hrál dona Altobella, ve Eastwoodově Tajemné řece, ve filmu Prázdniny nebo ve snímku Wall Street: Peníze nikdy nespí. Právě v těchto pozdních rolích je na něm krásně vidět, že charizma nemusí mizet s věkem. Jen se mění. Mladý Wallach byl pohyblivý, výbušný, tělesný. Starý Wallach byl křehčí, ale oči mu pořád pracovaly. Pořád v nich bylo cosi pobaveného, nedůvěřivého a bystrého.
V roce 2010 obdržel čestného Oscara za celoživotní dílo. Zajímavé je, že během kariéry nikdy nezískal klasickou soutěžní nominaci na Oscara. Přesto ho Akademie nakonec ocenila jako herce mimořádného rozsahu a vlivu. Bylo mu čtyřiadevadesát let. Na pódiu už nestál jako nový objev ani jako módní hvězda sezóny. Stál tam jako člověk, který přežil několik hereckých generací a pořád měl tvář, kterou si člověk pamatoval.
Manželství s Anne Jacksonovou
U Wallacha nejde vynechat Anne Jacksonovou. Nebyla jen „manželkou slavného herce“. Byla sama výraznou herečkou a Wallachovou dlouholetou profesní partnerkou. Jejich vztah trval od roku 1948 až do jeho smrti. Měli tři děti a společně prošli desetiletími divadla, filmu i televize. Jejich manželství bývá někdy líčeno skoro idylicky, ale lepší je představit si ho realističtěji. Dva herci, dvě silné osobnosti, dlouhá kariéra, práce, cestování, úspěchy i období, kdy se čeká na další roli. To všechno vyžaduje víc než jen romantiku. Vyžaduje to respekt. A právě respekt z jejich společného příběhu vystupuje nejsilněji. Wallach často působil jako muž, který bere herectví vážně, ale nebere přehnaně vážně vlastní slávu. Možná i díky tomu jeho soukromý život nepřipomínal hollywoodský sebedestruktivní mýtus. Nebyl to bouřlivák, který by se ztrácel ve skandálech. Byl pracující herec. A to slovo „pracující“ je u něj důležité.
Smrt a odkaz
Eli Wallach zemřel 24. června 2014 v New Yorku ve věku 98 let. Zanechal po sobě kariéru, která trvala desítky let a propojila divadlo, televizi i film. Přežil éru starého Hollywoodu, nástup moderního amerického herectví, proměnu westernu, televizní zlatý věk i dobu, kdy se z vedlejších rolí stávaly kultovní výkony. Jeho odkaz se dá samozřejmě zjednodušit na Tucca. A nebylo by to úplně špatně, protože Tuco je opravdu nesmrtelná role. Jenže Wallach byl víc než jeden bandita ve špinavém kabátu. Byl divadelník, metodický herec, partner Anne Jacksonové, muž, který dokázal vdechnout život postavám na okraji příběhu, a umělec, který nikdy nepotřeboval být uhlazený, aby byl fascinující.
Možná právě proto působí jeho herectví i dnes svěže. Není založené na módě. Není závislé na dobovém typu krásy. Stojí na pozorování člověka. A člověk se v zásadních věcech zase tolik nemění. Pořád lže, bojí se, touží, předstírá, miluje, zrazuje, smlouvá a doufá, že ještě nějak přežije další den.
Eli Wallach tohle všechno uměl dostat do jediné tváře. A proto zůstává jedním z těch herců, kteří možná nehráli vždy hlavní role, ale bez nich by filmový svět vypadal chudší, plošší a mnohem méně lidský.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Eli-Wallach
https://www.bbc.com/news/entertainment-arts-28012230
https://celebrity.nine.com.au/latest/eli-wallach-who-is-he-explainer/339bcdb3-d9ea-4c0b-b2ab-f8c8ac7fcb37
https://www.cinephilemagazine.com/eli-wallach/
https://myfavoritewesterns.com/eli-wallach-passes/
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-herec-wallach-calvera-ze-sedmi-statecnych.A140625_080020_filmvideo_jw/diskuse
