Článek
Byla ještě dítě, když o jejím životě začali rozhodovat dospělí, kteří ji ve skutečnosti vůbec neznali. Neptali se jí, co chce ani jak se cítí. Nezajímalo je, čeho se bojí, co dokáže nebo jak přemýšlí. Nikdo nepřemýšlel nad tím, jak by její život mohl vypadat, kdyby dostala obyčejnou šanci vyrůst jako každá jiná dívka. Stačil jim spis, pár kolonek, cizí úsudek a tehdy rozšířená představa, že hodnotu člověka lze posoudit stejně chladně jako čísla v tabulce.
Příběh Leilani Muir
Sterilizace je zákrok, který ženě trvale znemožní otěhotnět. Nejčastěji při něm lékaři přeruší nebo odstraní vejcovody, takže se vajíčko nemůže spojit se spermií. V dnešní medicíně jde o trvalou formu antikoncepce, která má být vždy dobrovolná a založená na plném informovaném souhlasu. V případě Leilani ale o žádnou volbu nešlo. Byla ještě dítě a nikdo jí neřekl pravdu. Podle záznamů jí lékaři odstranili oba vejcovody, přitom jí tvrdili, že podstupuje obyčejnou operaci slepého střeva.
Když se člověk dívá zpátky, skoro se nechce věřit, že se něco takového odehrálo v Kanadě, navíc dlouho po druhé světové válce, kdy už svět dobře věděl, kam může vést posedlost tříděním lidí podle jejich domnělé hodnoty. Jenže Alberta měla vlastní zákon, který takové zásahy umožňoval. Sexual Sterilization Act byl přijat v roce 1928 a v roce 1937 byl změněn tak, aby bylo možné sterilizovat i bez souhlasu. O tom, kdo je podle státu vhodný a kdo ne, rozhodovala Alberta Eugenics Board, komise fungující v duchu eugeniky, tedy pseudovědeckého přesvědčení, že společnost lze zlepšovat tím, že se některým lidem zabrání mít děti. V Albertě se tenhle systém udržel až do roku 1972 a během jeho platnosti bylo sterilizováno 2 832 dětí a dospělých. Pozdější výzkumy ukázaly, že komise schvalovala naprostou většinu předložených případů a ženy byly sterilizovány dokonce častěji než muži.
Leilani Muir se narodila v roce 1944. Do ústavu v Red Deeru, který nesl název Provincial Training School for Mental Defectives, byla přijata v červenci 1955, krátce před svými jedenáctými narozeninami. Právě proto je její případ tak otřesný. Podle pozdějších popisů nebyla do zařízení poslána na základě seriózního diagnostického procesu, ale hlavně na základě informací, které poskytla její matka, a bez řádného předchozího vyšetření. Leilani si sama myslela, že jede do sirotčince. Ve skutečnosti vstoupila do instituce, která byla součástí systému, jenž děti a mladé lidi nechránil, ale třídil. Uvnitř takových zařízení nebylo hlavní otázkou, co dítě potřebuje, ale jakou nálepku mu přidělí dospělí. A jakmile jednou dostalo nálepku vadné, slabomyslné nebo nežádoucí, začal se kolem něj uzavírat svět.
Leilani O'Malley Muir
Člověk si dnes může jen těžko představit, jakou moc tehdy podobné ústavy měly. Nešlo jen o střechu nad hlavou a přísný režim. Šlo o místo, kde se z dítěte stával někdo, o kom se rozhodovalo bez něj. Školní výsledky, chování, rodinný původ, náboženství, to všechno se mohlo stát součástí spisu. A spis měl nakonec větší váhu než živý člověk. Alberta Eugenics Board podle dobových pravidel posuzovala nejen diagnózu a zdravotní stav, ale i věci, které dnes znějí děsivě, jestli je dotyčný schopen rodičovství, jak se chová, z jaké rodiny pochází, zda nepatří k nevhodné skupině nebo zda neprojevuje přílišný zájem o opačné pohlaví. Právě tahle směs předsudků, moci a pseudovědy zničila život i Leilani.
V ústavu žila už dva roky a čtyři měsíce, když ji poslali na IQ test. Dnes je snadné říct, že jeden test nemůže rozhodnout o lidské hodnotě. Jenže tehdy se právě na podobná čísla odvolával celý systém. Leilani dosáhla výsledku 64 a úřední jazyk ji poté označil výrazem, který dnes působí brutálně i v citaci: „mental defective moron“. Právě takovým výrazem byla zapsána do spisu. Podle tehdejších měřítek to komisi stačilo. Dívka se najednou na papíře změnila v problém, který je třeba řešit. Pozdější analýzy případu i samotný soud ale ukázaly, že tento obraz byl falešný a že její nálepka nevycházela z poctivého a spravedlivého posouzení její osobnosti ani schopností. Leilani přitom v ústavu normálně chodila do školy a její pozdější život ukázal něco úplně jiného než to, co o ní kdysi rozhodli cizí lidé za stolem.
Pak přišel 19. leden 1959. Leilani bylo čtrnáct. Dospělí kolem ní už rozhodli, že nebude mít děti, a ona o tom nevěděla. Podle dochovaných informací jí řekli, že podstoupí operaci slepého střeva. Dítě v ústavu nemělo důvod si myslet, že mu lékaři lžou. Nemohla tušit, že za zdmi nemocnice někdo podepsal rozhodnutí, které jí změní celý zbytek života. Lékaři jí provedli bilaterální salpingektomii. Prostě ji připravili o možnost někdy přirozeně otěhotnět. Nešlo o léčení nemoci. Nešlo o záchranu života. Šlo o sterilizaci provedenou na základě přesvědčení, že dívka označená za mentálně zaostalou nemá mít potomky.
Leilani zůstala v zařízení až do roku 1965, kdy odešla ve věku jednadvaceti let. Soud později konstatoval, že její dlouhé držení v ústavu bylo samo o sobě neoprávněné a že sterilizace i celá forma měly na její život katastrofální dopad. Jenže v té chvíli ještě nic z toho nevěděla v úplnosti. Venku na ni čekal svět, který jí nebyl dlužen nic. Pokoušela se žít normálně, pracovala jako servírka, vdala se, snažila se vytvořit si život, který by připomínal obyčejnost. Jenže právě v obyčejném přání mít jednou dítě narazila na pravdu, kterou v ní stát ukryl. Když se jí během manželství nedařilo otěhotnět, podstoupila vyšetření plodnosti a tehdy jí lékař řekl, že byla úmyslně sterilizována a že zákrok je nevratný.
U dospělé ženy, která se sama svobodně rozhodne, může jít o legitimní a promyšlenou volbu. U dítěte nebo člověka, který neví, co se s ním děje, je to ale zásah do budoucnosti, kterou si ještě ani nestihl představit. Ženská sterilizace je považována za trvalý zákrok právě proto, že má změnit celý reprodukční život. Může znamenat konec možnosti mít děti přirozeným způsobem, konec určité představy o rodině, a někdy i celoživotní psychickou ránu. U Leilani se to ukázalo naplno. Později se pokoušela adoptovat dítě, ale i tam narážela na stigma spojené s tím, že bývala vězněna v instituci pro mentálně zaostalé. Systém jí tedy nevzal jen schopnost donosit dítě. Vzal jí i mnoho cest, jak tu ztrátu obejít.
Dlouho trvalo, než se vůbec začala přibližovat pravdě o sobě samé. V roce 1989 už žila v Britské Kolumbii a kvůli psychickým potížím vyhledala odbornou pomoc. V rámci posouzení podstoupila znovu IQ test. Výsledek byl 89. Nebyl to zázrak ani náhlé uzdravení. Byl to důkaz, že dívka, kterou kdysi označili za zaostalou a sterilizovali ji, ve skutečnosti nebyla tím, za koho ji ústav a stát vydávaly. Právě tenhle nový test se stal jedním z rozhodujících momentů. Poprvé měla v ruce něco, co neodpovídalo starému spisu a co mohlo rozbít pevnou zeď dávné autority. Z člověka, který celý život nesl cizí diagnózu, se pomalu stávala žena, která se začala ptát, kdo jí tohle vlastně udělal a proč.
K soudu se její případ dostal v roce 1995. Proces trval čtyři týdny a v lednu 1996 soudkyně Joanne B. Veit rozhodla v její prospěch. Přiznané odškodné činilo 740 780 kanadských dolarů a k tomu další částku na právní náklady. Ještě důležitější než samotné peníze ale bylo to, co soud jasně vyslovil, a to bylo, že provincie Alberty ji v roce 1959 protiprávně chirurgicky sterilizovala a že újma, kterou utrpěla, byla katastrofická. Soud mluvil o ztrátě svobody, ponížení, bolesti, ztrátě radosti ze života, ztrátě normálního vývoje, občanských práv i kontaktu s rodinou a přáteli.
Po jejím vítězství už nešlo tvrdit, že šlo o ojedinělou chybu nebo nešťastné nedorozumění. Její spor otevřel lavinu dalších žalob. Podle pozdějších souhrnů se přihlásily stovky sterilizovaných lidí a Alberta nakonec vyplatila odškodnění v celkové výši 142 milionů kanadských dolarů. Právě díky jejímu případu se o eugenice v Kanadě začalo znovu mluvit.. V roce 1996 o ní vznikl dokumentární film The Sterilization of Leilani Muir, který její příběh přiblížil širší veřejnosti. Později vydala i autobiografii A Whisper Past: Childless after Eugenic Sterilization in Alberta a vystupovala na akcích připomínajících oběti eugeniky.
Leilani Muir zemřela v březnu 2016. To, co po ní zůstalo, ale není jen známý soudní případ. Zůstává po ní velmi konkrétní připomínka toho, že lidská důstojnost se nemusí zlomit jen násilím viditelným na první pohled. Někdy stačí špatné posudky, důvěra v dospělé a důvěra v lékaře.
Zdroje:
https://citymuseumedmonton.ca/2023/03/14/leilani-muir-and-eugenics-in-alberta/
https://www.cbc.ca/radio/secretlifeofcanada/eugenics-in-canada-leilani-muir-s-fight-for-justice-1.6845735
https://www.eugenicsarchives.ca/our-stories?id=5233979d5c2ec50000000056&view=reader
https://abheritage.ca/abpolitics/people/influ_eugenics.html
https://globalnews.ca/news/2580660/alberta-woman-who-successfully-sued-province-for-wrongful-sterilization-dies/
https://whatsortsofpeople.wordpress.com/2014/07/21/a-whisper-past-childless-after-eugenic-sterilization-in-alberta-by-leilani-muir/
