Článek
Dnešní Austrálie oplývá řadou různorodých zvířat, která nikde jinde nenajdeme a která jsou často velmi odlišná od těch, která známe z našich končin. Kromě toho žije v Austrálii velké množství různých hadů, pavouků a dalších „breberek“, které mohou některé z nás doslova děsit. Jenže dnešní Austrálie je ve srovnání s tou pravěkou vlastně docela klidné místo. V pleistocénu, tedy v době ledové, po níž se po světě pohybovali mamuti, srstnatí nosorožci nebo šavlozubé kočky, měla Austrálie vlastní sbírku obřích zvířat. Nebyli to přesně titíž tvorové jako na severních kontinentech, protože Austrálie se dlouho vyvíjela izolovaně, ale o to zvláštnější a děsivější její fauna byla.
Po krajině se pohyboval například diprotodon, obrovský příbuzný vombatů, který mohl velikostí připomínat menšího nosorožce. Žili tu mohutní nelétaví ptáci, velcí klokani, zvláštní býložravci a také predátoři, kteří by dnešnímu člověku připadali skoro jako z temné dobrodružné literatury. Mezi nimi stál tvor, který patřil k největším plazím suchozemským predátorům své doby. Megalania, dnes vědecky řazená jako Varanus priscus, byla obří varan.
Model Megalanie
Název Megalania má v sobě už sám o sobě cosi monumentálního. Zní jako jméno ztraceného kontinentu, pradávné bohyně nebo filmové nestvůry. Ve skutečnosti jde o historické pojmenování obřího australského varana, jehož fosilie byly popsány už v 19. století. Dnes se častěji používá vědecké jméno Varanus priscus, protože odborníci jej řadí mezi varany, tedy do stejného rodu jako žijící varan komodský, varan skvrnitý nebo australský perentie (varan obrovský). Starší název Megalania se ale drží dál, protože je jednoduše příliš silný, než aby upadnul v zapomnění. U veřejnosti zůstal jako zkratka pro australského pravěkého „draka“.
U Megalanie bohužel nemáme kompletní kostry. A právě to je důvod, proč kolem ní existuje tolik sporů, odhadů a někdy i přehánění. Známe části lebky, čelistí, obratle a další kosti, ale nemáme dokonale zachovaného jedince, kterého by šlo jednoduše změřit od čenichu po špičku ocasu. Velikost se proto dopočítává podle příbuzných druhů, podle tvaru kostí a podle poměrů těla dnešních varanů. A kde se dopočítává, tam vzniká prostor pro opatrné vědecké odhady i pro velmi nadšené představy.
V minulosti se objevovaly údaje, podle nichž mohla Megalania měřit sedm metrů i více. Jenže realita je nejspíš méně přepálená, a přitom pořád dostatečně ohromující. Mnoho současných odhadů počítá spíše s délkou kolem několika metrů, často zhruba pěti, u největších jedinců možná více. I kdybychom zůstali u střízlivějších čísel, pořád mluvíme o největším známém suchozemském ještěrovi, jaký kdy žil. Pro srovnání: varan komodský, dnešní slavný „drak“ z indonéských ostrovů, může být obrovský a nebezpečný už při délce kolem tří metrů. Megalania byla nejspíš výrazně mohutnější.
Představit si Megalanii jako prostě zvětšeného varana komodského je trochu zjednodušující pohled. Byla to šelma nízko u země, s dlouhým tělem, silnými končetinami, mohutným ocasem a hlavou uzpůsobenou k trhání masa. Neměla vzpřímený postoj savčích predátorů, nepůsobila by jako lev nebo tygr. Její pohyb byl spíš pomalé, těžké plazení, náhlé zrychlení, tichý pohyb v suché vegetaci a hlava, která se zvedne ve chvíli, kdy už je pozdě.
Zuby Megalanie byly zahnuté dozadu a uzpůsobené k tomu, aby se zakously, držely a trhaly. Nebyly to zuby pro drcení kostí jako u hyen, ale pro řezání masa a způsobení hlubokých ran. Čelisti varanů obecně pracují jinak než čelisti savčích šelem. Nejde jen o sílu stisku, ale o kombinaci záseku, trhnutí, škubání a vytrvalosti. Varan komodský dokáže způsobit velmi vážné rány i bez toho, aby musel kořist okamžitě usmrtit jediným kousnutím. U Megalanie si lze představit podobnou, jen mnohem děsivější verzi.
Na hlavě mohla mít výraznější kostěné struktury, včetně zvláštního hřebene nebo vyvýšení v oblasti čenichu. Některé popisy upozorňují i na drobné kostěné destičky v kůži, takzvané osteodermy, které jsou známé i u některých dnešních varanů. Nebyla by to pancéřovaná pevnost jako krokodýl, ale mohla působit drsně, hrbolatě a starobyle. Barevnost samozřejmě neznáme. Pravděpodobně nebyla nijak nápadně pestrá. U velkého predátora v australské krajině by dávalo smysl zbarvení, které splývalo se suchou trávou, půdou, kamením a stíny křovin.
Lebka Megalanie měřící 74 cm
U pravěkých predátorů se často ptáme, zda lovili, nebo se živili mršinami. Jenže u velkých predátorů je tahle otázka někdy zbytečná. Mnozí dnešní lovci jsou zároveň mrchožrouti a mnozí mrchožrouti dokážou lovit, když mají příležitost. Lev sežere mršinu, hyena aktivně loví, medvěd bere skoro všechno, co se dá. U Megalanie je velmi pravděpodobné, že dělala totéž. Byla dost velká na to, aby ohrožovala živou kořist, ale určitě nepohrdla ani uhynulým zvířetem.
Australská megafauna tehdy nabízela množství masa. Diprotodoni, obří klokani, mláďata velkých býložravců, zranění jedinci, ptáci, menší savci, možná i jiní plazi. Megalania nemusela každý den svádět souboj s nějakým obrem. Stačilo čekat na slabší kus, využít zranění, přepadnout zblízka nebo najít mršinu dřív než konkurence. Jako varan měla pravděpodobně velmi dobrý čich, respektive vnímání pachových stop jazykem a Jacobsonovým orgánem. Dnešní varani dokážou vyhledávat potravu na značnou vzdálenost, slídí, zkoumají terén a působí jako kombinace lovce, detektiva a likvidátora mrtvol.
Megalania nemusela být neustále sprintující zabiják. Mohla být trpělivá. Mohla sledovat pach krve, hnijícího masa nebo zraněného zvířete. Mohla se objevit u mršiny, kde už hodovali jiní tvorové, a svou velikostí je jednoduše vytlačit. V krajině, kde voda, stín a potrava nebyly samozřejmostí, musel být takový predátor mimořádně úsporný. Neplýtvat silami, nehonit zdravou kořist na dlouhé vzdálenosti, ale využít každou příležitost.
Jedna z nejzajímavějších otázek zní, zda byla Megalania jedovatá. U varana komodského se dlouho tradovalo, že zabíjí hlavně díky bakteriím v tlamě. Zjednodušená představa byla taková, že kousne kořist, zanese do rány infekci a pak ji sleduje, dokud nezeslábne. Modernější výzkum ale ukázal, že u varanů hraje roli i jedový aparát. Nejde o jed ve stylu kobry, která bleskově vstříkne neurotoxin a čeká na ochrnutí oběti. U varanů se mluví spíše o látkách, které mohou ovlivňovat krvácení, tlak, bolest a celkový stav poraněného zvířete.
Pokud Megalania jako velký varan podobný dnešním příbuzným měla také jedové žlázy, byla by jedním z největších jedovatých obratlovců, jaké známe. Jenže měkké tkáně se u fosilií běžně nezachovávají, takže u Megalanie nemáme zachované žádné jedové žlázy. Je to pouze odvozený závěr podle příbuznosti a podle toho, co víme o varanech. Přesto je ta představa pravděpodobná natolik, že ji nelze odbýt jako fantazii.
Její kousnutí by ale bylo strašlivé i bez jedu. Když má několikametrový ještěr silné čelisti, zahnuté zuby, mohutné tělo a schopnost cloumat kořistí, nepotřebuje žádnou chemickou zbraň, aby byl nebezpečný. Jed by byl navíc. Krutý detail v už tak dost krutém vybavení.
Setkala se Megalania s člověkem?
První lidé dorazili do Austrálie velmi dávno, zhruba před desítkami tisíc let. Fosilní záznam obřích australských varanů ukazuje, že mohli přežívat ještě v době, kdy už lidé na kontinentu byli. To znamená, že setkání člověka s Megalanií není jen dobrodružná spekulace. Je možné, že k němu skutečně docházelo.
Jak by takové setkání vypadalo? Asi nijak hrdinsky. Malá skupina lidí v krajině, kterou teprve poznávají. Oheň, jednoduché zbraně, zkušenost, opatrnost, ale také riziko. A někde v suchém porostu nebo u mršiny obří varan. Člověk nebyl bezbranný, ale ani neporazitelný. Lidé dokázali spolupracovat, používat oheň, plánovat, vyhýbat se nebezpečným místům a předávat si zkušenosti. Jenže jednotlivec, dítě nebo zraněný člověk by pro velkého predátora mohl být dosažitelnou kořistí.
Není třeba si představovat, že Megalania systematicky lovila lidi. Pravděpodobnější je, že člověk byl jen jedním z mnoha možných tvorů v krajině, navíc zvláštním, hlučným a nebezpečným. Ale pro první obyvatele Austrálie musela být místní megafauna zásadní zkušeností. Jejich svět nebyl prázdnou krajinou čekající na osídlení. Byl to kontinent plný zvířat, která dnes známe jen z kostí a rekonstrukcí.
Vyhynutí australské megafauny patří k velkým tématům paleontologie. U Megalanie se obvykle uvažuje o kombinaci změn klimatu, proměny prostředí, úbytku velké kořisti a možného vlivu člověka. Když zmizí velcí býložravci, velcí predátoři na to doplatí často jako jedni z prvních. Potřebují rozsáhlé teritorium, hodně potravy a stabilní ekosystém. Jakmile se krajina začne měnit, řetěz se přetrhne.
Člověk mohl do tohoto systému zasáhnout několika způsoby. Lovem velkých býložravců, vypalováním krajiny, změnou vegetace, tlakem na vodní zdroje nebo nepřímým narušením rovnováhy. Možnost, že by lidé Megalanii vybili, je nepravděpodobná. Ale stačí, aby se spojilo několik tlaků najednou - sucho, změna porostu, úbytek kořisti, pomalé rozmnožování a nový tvor, který umí manipulovat s ohněm a má zbraně. Pro obřího predátora to může být konec.
Megalania tedy nezmizela proto, že by byla slabá. Naopak. Zmizela možná právě proto, že byla příliš specializovaná na svět, který se rozpadl. Byla vrcholem určité Austrálie. A když ta Austrálie přestala existovat, odešla s ní.
Megalania je připomínkou, že minulost nebyla jen galerie kostí za sklem. Byla to živá, nebezpečná krajina. Kontinent plný stop, pachů, ticha a náhlého násilí. A někde v něm se pohyboval největší ještěr, jaký kdy kráčel po souši.
Zdroje:
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/varanus-priscus/
https://australian.museum/learn/australia-over-time/extinct-animals/megalania-prisca/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Varanus_priscus
https://dinosaurusblog.com/2019/05/27/nejvetsi-varan-vsech-dob/
https://www.youtube.com/watch?v=pPrNZ9DG2lg
