Článek
Stonožky rozhodně nepatří mezi tvory, které by většina lidí chtěla potkat zblízka. Už ty několik centimetrů dlouhé, které se občas objeví pod kamenem nebo kusem dřeva, dokážou svým rychlým pohybem vyvolat pořádné leknutí. V tropech ale žijí jejich příbuzné, proti nimž působí evropské druhy docela nenápadně. Jednou z nich je Scolopendra gigantea, skutečný obr mezi stonožkami, jehož délka může přesáhnout třicet centimetrů. Velikost však není tím nejzajímavějším, co na tomto jihoamerickém predátorovi najdeme. Mnohem pozoruhodnější je, co všechno dokáže ulovit. Ještěrka nebo žába už mohou být pro velkou skolopendru dosažitelnou kořistí, ale v jedné jeskyni ve Venezuele vědci narazili na něco, co dlouho nebylo u stonožek vůbec známé. Scolopendra gigantea tam lovila netopýry.
Stonoha obrovská (Scolopendra gigantea)
Navzdory českému názvu nemají stonožky nutně sto nohou a Scolopendra gigantea není výjimkou. Její dlouhé zploštělé tělo je tvořeno řadou článků, z nichž každý nese jeden pár končetin. Na pohled může takové uspořádání působit trochu neohrabaně, při lovu je ale pravdou přesný opak. Stonoha je rychlá, ohebná a množství končetin jí umožňuje zachytit kořist na několika místech současně. Když se jí něco dostane do dosahu, dokáže kolem oběti doslova obtočit přední část těla.
Její nejdůležitější zbraní přitom nejsou ústní části, jak bychom možná očekávali. První pár končetin je přeměněný v mohutné útvary označované jako forcipuly, které jsou spojené s jedovými žlázami. Stonoha jimi kořist zachytí, pronikne do jejího těla a vstříkne jed. Ten pomáhá oběť ochromit a zvládnout dřív, než se stačí predátorovi vysmeknout. U drobného hmyzu je podobná výbava více než dostatečná. Scolopendra gigantea je však natolik velká, že hranici mezi lovem bezobratlých a obratlovců překračuje poměrně snadno. Velké skolopendry jsou oportunističtí predátoři a pokud mají možnost přemoci menšího obratlovce, nevyhýbají se mu. Právě proto se v souvislosti s nimi objevují záznamy o žábách, ještěrkách a dalších drobných obratlovcích. Případ z Venezuely ale ukázal, že kořist může být ještě překvapivější.
Na poloostrově Paraguaná ve Venezuele leží vápencová jeskyně Cueva del Guano. Na první pohled není ničím, co by člověka připravilo na neobvyklý zážitek, který zde vědci později popsali. Jeskyně však představuje významný úkryt pro netopýry. V době výzkumu se počet jejích okřídlených obyvatel odhadoval na 45 až 50 tisíc a přes den zde odpočívalo pět různých druhů. Pro netopýry jsou podobná místa výhodná. Zavěšeni vysoko na stěnách a stropech se dostanou mimo dosah velké části predátorů pohybujících se po zemi. Jenže Scolopendra gigantea se země držet nemusí. Ve zdejší oblasti je běžná a dokáže velmi dobře šplhat po skalních stěnách i po stropě.
Když vědci večer 21. prosince 2000 procházeli část jeskyně, narazili na výjev, který později podrobně popsali v odborné práci. Přibližně dva metry nad zemí visela ze stropu velká skolopendra a v přední části těla držela netopýra druhu Mormoops megalophylla. Nebyla u stěny, o kterou by se mohla opřít. Od nejbližší svislé plochy ji dělilo asi třicet centimetrů. Stonožka se držela stropu pouze posledními pěti páry nohou. Zbytek těla visel dolů a prvních osm párů končetin svíralo netopýra. V této poloze se krmila. Výzkumníci zůstali necelý metr od ní a přibližně půl hodiny ji pozorovali ve světle baterek. Za celou dobu kořist nepustila. Netopýr byl čerstvě mrtvý a na těle měl krvácející poranění. Na jeho chodidlech se navíc našly zachycené chlupy z těla skolopendry, což podle vědců ukazovalo, že se jí před smrtí snažil zbavit. Nešlo tedy o stonožku, která náhodně našla uhynulé zvíře. Autoři výzkumu došli k závěru, že netopýra usmrtila sama. A nebyl jediný.
Postupně byly v Cueva del Guano zdokumentovány tři případy, při nichž Scolopendra gigantea ulovila netopýry tří různých druhů, Mormoops megalophylla, Pteronotus davyi a Leptonycteris curasoae. Pozorování byla zajímavá také tím, že k predaci docházelo v noci i během dne. V jednom případě našli vědci přibližně šestnáct centimetrů dlouhou stonohu na stropě tunelu nedaleko vstupu do jeskyně. Visela asi metr a půl nad podlahou a živila se netopýrem Pteronotus davyi. Zadními osmi páry nohou se držela stropu, zatímco přední částí těla svírala kořist a postupně požírala oblast hrudníku a břicha. I tentokrát bylo tělo netopýra čerstvé. Právě tato pozorování byla důležitá, protože do té doby nebyla predace stonožek na netopýrech v přírodě takto doložena. Nešlo navíc jen o schopnost usmrtit savce. Skolopendry dokázaly překonat problém, který většině pozemních predátorů znemožňuje netopýry v úkrytu lovit, jednoduše za nimi vyšplhaly na strop. V některých případech navíc zvládly kořist těžší, než byly ony samy.
Skolopendra může po stropě aktivně hledat odpočívajícího netopýra a napadnout ho ve chvíli, kdy se dostane dostatečně blízko. Další možností je mnohem trpělivější způsob lovu. Vědci si všimli, že stonožky dokázaly na stěnách a stropech jeskyně zůstávat bez pohybu celé hodiny. Mohou tedy čekat, dokud netopýr nepřistane v jejich dosahu. A pak existuje třetí a asi nejpůsobivější možnost. Skolopendra se může zadními končetinami zavěsit a čekat, až kolem ní netopýr proletí dostatečně blízko, aby jej zachytila. Autoři studie tuto možnost považovali za reálnou mimo jiné kvůli poloze, v níž některé stonožky s kořistí našli. Přímé pozorování samotného zachycení letícího netopýra ale neměli, a proto nelze tvrdit, že takto probíhá každý útok.
Velká tropická stonožka vyzbrojená jedem pochopitelně vyvolává otázku, co se stane při setkání s člověkem. Tady se kolem skolopender vytvořilo poměrně dost dramatických historek a není těžké narazit na tvrzení, která z nich dělají téměř smrtící monstra. Respekt je rozhodně na místě. Velkou stonohu není rozumné chytat holýma rukama ani ji zahánět do situace, kdy nemá kam uniknout. Zasažení forcipulami může být velmi bolestivé a doprovázené otokem a dalšími příznaky. Člověk však není její přirozenou kořistí a stonoha nemá důvod aktivně vyhledávat konflikt s tvorem mnohonásobně větším, než je ona sama.
Její jed vznikl především jako nástroj k lovu. A právě v kombinaci s velikostí, rychlostí a schopností udržet kořist mnoha páry končetin z ní dělá jednoho z nejpozoruhodnějších suchozemských predátorů mezi členovci.
Zdroje:
https://animalia.bio/scolopendra-gigantea
https://animaldiversity.org/accounts/Scolopendra_gigantea/
https://www.newsweek.com/scolopendra-gigantea-giant-centipede-painful-venomous-bite-1711287
https://factanimal.com/scolopendra-giant-centipede/
https://www.inaturalist.org/taxa/201417-Scolopendra-gigantea
https://www.labrujulaverde.com/en/2026/01/the-enormous-centipede-that-eats-bats-larger-than-itself-by-hanging-from-cave-ceilings/
https://www.frontiersin.org/journals/ecology-and-evolution/articles/10.3389/fevo.2025.1634037/full
https://www.researchgate.net/figure/A-centipede-Scolopendra-gigantea-holding-and-eating-a-freshly-killed-bat-Mormoops_fig1_283318578
