Měsíce hladovění na oceánu: když loď Essex potopila velryba, znamenalo to pro posádku peklo

Když velrybářská loď Essex v srpnu roku 1819 vyplouvala z Nantucketu, nebyla ničím zvláštním. Žádná legenda, žádná slavná loď, žádný symbol. Prostě pracovní plavidlo, jakých tehdy z ostrova odplouvaly desítky. Nantucket žil z velrybářství a muži, kteří nastupovali na palubu, dobře věděli, že se nevracejí za pár týdnů. Taková výprava mohla trvat dva, tři i více let. Moře jim mělo dát obživu, ale zároveň si za ni často bralo zdraví, mládí a někdy i život.

Essex nebyl velký. Měřil zhruba sedmadvacet metrů a na palubě měl dvacet mužů. Kapitánem byl George Pollard mladší, kterému bylo teprve devětadvacet let. Pro něj to byla první plavba ve funkci kapitána, i když na moři už zkušenosti měl. Prvním důstojníkem byl Owen Chase, muž, jehož pozdější výpověď se stala jedním z hlavních zdrojů celého příběhu. Právě díky němu dnes víme, co se v Tichém oceánu odehrálo.

Velrybářství tehdy nebylo romantické dobrodružství. Byla to tvrdá, špinavá a nebezpečná práce. Velrybí olej byl cennou surovinou, používal se ke svícení, v průmyslu i v domácnostech. Vorvani byli mimořádně cenění kvůli spermacetu (česky také vorvaňovina), voskovité látce v jejich hlavě, z níž se vyráběl kvalitní olej. Každá ulovená velryba znamenala peníze. Každý prázdný den na moři znamenal ztrátu.

Muži z Essexu tedy nevyplouvali za krásou oceánu. Vyplouvali za kořistí. A tehdejší kořistí byly obrovské bytosti, které člověk dokázal zabít jen z bezprostřední blízkosti.

Dnešní člověk si velrybářství často představí jako loď, harpunové dělo a výstřel z bezpečné vzdálenosti. Jenže počátkem 19. století to vypadalo jinak. Když hlídka zahlédla velrybu, spustily se z hlavní lodi malé čluny. V každém sedělo několik mužů a jeden z nich držel ruční harpunu. Museli se přiblížit tak blízko, že cítili dech zvířete a viděli pohyb jeho obrovského těla pod hladinou.

Jakmile harpunář zasáhl, velryba většinou vyrazila pryč. Člun, přivázaný lanem k harpuně, se za ní řítil po hladině. Velrybáři tomu říkali „nantucketská jízda“. Byla to směs práce, šílenství a hazardu. Zraněný vorvaň mohl člun táhnout vysokou rychlostí, převrátit ho, roztříštit ocasem nebo stáhnout lano tak prudce, že mužům pálilo ruce. Všechno záviselo na zkušenosti, síle a štěstí.

A štěstí bylo na takových plavbách nejistá věc.

Essex už krátce po vyplutí dostal první varování. Loď zasáhla prudká bouře a poškodila ji. Dnes bychom to brali jako běžnou námořní komplikaci, ale pro tehdejší posádku to byl špatný začátek. Námořníci byli pověrčiví, protože na moři člověk velmi rychle pochopí, že neřídí skoro nic. Vítr, proudy, počasí, nemoc, rozmary kapitána, kousek shnilého dřeva v trupu – to všechno rozhodovalo o životě.

Přesto Essex pokračoval. Obeplul mys Horn, dostal se do Tichého oceánu a hledal velryby stále dál od pobřeží. Velrybářské lodě se tehdy vydávaly do čím dál vzdálenějších oblastí, protože bližší loviště už byla vyčerpaná. Honba za olejem tlačila lodě do míst, kde v případě neštěstí nebyla pomoc.

A právě tam, daleko od pevniny, se Essex setkal s vorvaněm, který se nechoval tak, jak se od zvířete očekávalo.

Dne 20. listopadu 1820 se Essex nacházel hluboko v jižním Pacifiku, tisíce kilometrů od Jižní Ameriky. Posádka zahlédla vorvaně a spustila čluny. Byl to den jako mnoho jiných. Muži dělali práci, kterou se naučili. Někteří byli v člunech, část posádky zůstala na hlavní lodi.

Owen Chase si později všiml velkého samce vorvaně. Podle jeho popisu měřil přibližně pětaosmdesát stop, tedy přes pětadvacet metrů. Údaj může být nadsazený, jak to u starých námořních svědectví bývá, ale jisté je, že šlo o mimořádně velké zvíře a jeho chování posádku znepokojilo.

Vorvaň se nejprve pohyboval zvláštně klidně. Pak se však rozjel přímo proti Essexu.

Náraz musel být strašlivý. Nešlo o škrábnutí ani o omyl, který by loď jen rozhoupal. Obrovské tělo udeřilo do trupu tak silně, že muži na palubě okamžitě pochopili, že se stalo něco vážného. Essex se otřásl, dřevo zapraskalo, loď začala být neovladatelná. Vorvaň po prvním útoku odplul, jako by se chtěl vzpamatovat nebo znovu nabrat rychlost.

To byl okamžik, který si člověk dovede představit jen těžko. Na palubě stála skupina mužů, kteří byli zvyklí lovit velryby. Věděli, že vorvaň je silný, ale jejich svět stál na přesvědčení, že člověk je lovec a velryba kořist. Najednou proti nim stálo zvíře, které jako by tuhle roli odmítlo přijmout.

Vorvaň se otočil a zaútočil podruhé.

Druhý náraz byl osudový. Essex začal rychle nabírat vodu. Loď, která měla být domovem posádky na dlouhé měsíce, se během krátké chvíle změnila ve vrak. Muži se snažili zachránit zásoby, navigační nástroje, vodu, suchary a vše, co mohlo mít na otevřeném oceánu cenu života.

Není jisté, proč vorvaň zaútočil. Mohlo jít o obranu, zmatek, reakci na lov, nebo zvíře vnímalo loď jako soupeře. Jisté je jen to, že potopení Essexu nebyla legenda. Byla to skutečná událost, kterou přeživší popsali a která šokovala i tehdejší velrybářský svět.

Po potopení lodi zůstalo dvacet mužů ve třech malých velrybářských člunech. Měli trochu vody, omezené množství sucharů, pár nástrojů a před sebou oceán, který byl větší než jejich představa o světě.

V takové chvíli se nerozhoduje jen podle mapy. Rozhoduje strach, zkušenost, pověry a informace, které mohou být špatné. Nejbližší tichomořské ostrovy nebyly nutně nedosažitelné, ale posádka se bála, že na nich žijí nepřátelští domorodci a kanibalové. Tyto obavy vycházely z dobových představ a námořnických historek, z nichž část byla přehnaná nebo úplně mylná.

Muži se proto rozhodli zamířit směrem k Jižní Americe. Z dnešního pohledu to vypadá jako zoufalá chyba. Čekala je mnohem delší cesta, otevřené moře, hlad, žízeň a prakticky nulová jistota, že je někdo najde. Jenže oni tehdy nevěděli, co víme dnes. Rozhodovali se ve strachu a pod tlakem.

Zpočátku se ještě snažili držet řád. Příděly byly malé, ale přesně rozdělené. Voda se šetřila po doušcích. Suchary byly tvrdé, nasáklé solí a brzy začaly mizet. Čluny byly malé, nechránily před sluncem ani před deštěm. Slaná voda se dostávala do ran, kůže praskala, muži hubli a slábli.

Oceán na člověka v takové situaci nepůsobí jen jako prostor. Působí jako vězení. Všude je voda, ale žádná se nedá pít. Obzor slibuje záchranu, ale každý den vypadá stejně. Ráno slunce, večer tma, v noci zima, ve dne žár. A mezi tím čekání, jestli se objeví plachta, ostrov, déšť, nebo smrt.

Po týdnech utrpení narazili trosečníci na Hendersonův ostrov. Pro muže v člunech to musel být pohled skoro neuvěřitelný. Pevnina. Něco, na co se dalo vystoupit. Něco, co se nehoupalo, neteklo a nemizelo pod rukama.

Na ostrově našli omezené zdroje vody a potravy. Sbírali ptáky, vejce a vše, co bylo možné sníst. Jenže ostrov byl malý a chudý. Nedokázal dlouhodobě uživit tolik mužů. Brzy bylo jasné, že pokud tam zůstanou všichni, zemřou tam.

Tři členové posádky se rozhodli zůstat. Ostatní pokračovali v plavbě. Muži, kteří zůstali na ostrově, byli později zachráněni. Ti, kteří pokračovali, se vydali do mnohem hlubší hrůzy.

Čluny se znovu ocitly na oceánu. Muži byli už oslabení, zásoby téměř pryč a psychika se rozpadala. V takových podmínkách člověk přestává být sám sebou. Ne proto, že by byl zlý, ale proto, že tělo se mění ve stroj, který chce přežít. Morálka, hrdost, stud i náboženské zásady se dostávají pod tlak hladu.

A hlad na moři není obyčejný hlad. Je pomalý, všudypřítomný a ponižující. Nejde jen o prázdný žaludek. Jde o slábnutí svalů, zmatení mysli, ztrátu naděje a vědomí, že další den může být horší než ten předchozí.

Když začali muži umírat, ostatní stáli před rozhodnutím, o kterém se normálně nedá ani mluvit. Těla mrtvých se stala zdrojem potravy.

Není nutné to líčit přehnaně barvitě. Samotný fakt stačí. Přeživší jedli své mrtvé druhy, protože bez toho by zemřeli také. Byla to krajní situace, jedna z těch, které člověka nutí klást nepříjemné otázky. Kde končí civilizace? Kdy se přežití mění v něco, co už se nedá unést? A je možné soudit lidi, kteří se ocitli na hranici smrti tak daleko od všeho?

V jednom z člunů došlo nakonec k ještě děsivějšímu kroku. Muži losovali, kdo zemře, aby ostatní mohli přežít. Krátkou sirku si vytáhl Owen Coffin, mladý námořník a bratranec kapitána Pollarda. Podle tradované výpovědi se Pollard nabídl, že zemře místo něj. Coffin to odmítl. Byl zastřelen a jeho tělo posloužilo ostatním jako potrava.

Tohle je pravděpodobně nejtemnější část celého příběhu. Mladí muži z náboženské komunity, námořníci z ostrova, kde se všichni znali, byli okolnostmi dotlačeni k něčemu, co je muselo pronásledovat po zbytek života.

Z dvaceti mužů přežilo nakonec osm. Někteří byli zachráněni z člunů, tři z Hendersonova ostrova. Záchranáři našli přeživší v hrozném stavu, vyhublé, vyčerpané a poznamenané tím, co prožili. Kapitán Pollard a Charles Ramsdell byli údajně nalezeni v člunu s kostmi zemřelých druhů, které si ponechali jako poslední zoufalou zásobu.

Přeživší se vrátili do Nantucketu, ale návrat domů neznamenal konec příběhu. Některé katastrofy člověk přežije tělem, ale ne duší.

Owen Chase později sepsal zprávu o potopení Essexu. Jeho vyprávění bylo věcné, ale pod povrchem je cítit otřes. Chase se vrátil k velrybářství, stal se kapitánem, ale pozdější svědectví naznačují, že ho trauma neopustilo. Měly ho trápit bolesti hlavy, psychické potíže a podivné chování. Vypráví se například, že si doma schovával jídlo na půdě, jako by se stále bál hladu.

George Pollard dopadl možná ještě tragičtěji. Přežil jako kapitán loď, kterou potopila velryba, a později ztroskotal znovu s lodí Two Brothers. Pro námořní komunitu to byla rána do jeho pověsti. Nakonec už jako kapitán nepokračoval a pracoval jako noční hlídač na Nantucketu. Muž, který kdysi velel lodi na druhém konci světa, skončil jako tichá postava obcházející ulice vlastního ostrova.

Nantucket příběh Essexu znal. Nebyla to dávná legenda, ale událost, která se dotýkala konkrétních rodin. Muži z posádky nebyli anonymní hrdinové z knihy. Byli to synové, bratranci, manželé, sousedé. A jejich příběh byl natolik hrozný, že se o něm mluvilo šeptem i otevřeně zároveň.

O třicet let později se příběh Essexu otiskl do literatury. Herman Melville, bývalý námořník a autor, který dobře znal svět velrybářství, vydal v roce 1851 román Bílá velryba, v originále Moby-Dick; or, The Whale.

Melville nebyl člověk, který by si velrybářství představoval od psacího stolu. Sám se plavil na velrybářské lodi a znal tvrdost tohoto prostředí. O Essexu věděl a četl vyprávění Owena Chase. Podle známé historky se k Chaseově knize dostal díky jeho synovi během vlastní plavby. Příběh lodi, kterou potopil vorvaň, na něj silně zapůsobil.

Souvislost mezi Essexem a Bílou velrybou je zásadní, ale je potřeba ji chápat správně. Melville nenapsal prosté převyprávění katastrofy Essexu. Nevzal jména, nezměnil pár detailů a nevytvořil román. Použil skutečnou událost jako jeden z velkých stavebních kamenů. Myšlenka, že vorvaň může zaútočit na loď a zničit ji, nebyla v románu čistá fantazie. Měla skutečný předobraz.

V Bílé velrybě je ovšem všechno posunuté do symbolické roviny. Kapitán Ahab není George Pollard. Je to posedlý muž, který promění lov v osobní válku. Moby Dick není jen velryba. Je to přírodní síla, tajemství, osud, nepřítel, projekční plocha lidské nenávisti i touhy po smyslu. Melville z reálné katastrofy vytvořil mnohem širší příběh o člověku, který nedokáže přijmout hranice své moci.

A právě tady je rozdíl mezi románem a skutečností nejzajímavější. V Moby Dickovi je velryba téměř mytická. V příběhu Essexu je hrůza mnohem prostší. Jedna velryba narazila do lodi. Loď se potopila. Muži zůstali v člunech. A potom se ukázalo, že největší děs možná nebyl samotný vorvaň, ale to, co následovalo po něm.

Vorvaň nebyl padouch. Byl to divoký živočich v oceánu, který lidé pronásledovali, bodali harpunami a zabíjeli kvůli oleji. Jestli zaútočil úmyslně, nikdy se nedozvíme. Nemáme jeho motiv, jen lidské svědectví. Mohl být zmatený, zraněný, rozrušený zvuky a pohybem lodě. Mohl reagovat na hrozbu. Mohl udělat něco, co bylo v jeho světě srozumitelné, ale v lidském světě se to změnilo v katastrofu.

Když dnes čteme o Essexu, snadno nás napadne otázka, co bychom dělali na jejich místě. Zamířili bychom k ostrovům, nebo k Jižní Americe? Vydrželi bychom žízeň? Dokázali bychom odmítnout potravu, když by vedle nás ležel mrtvý druh? Zachovali bychom si lidskost?

Loď Essex se potopila v roce 1820, ale její příběh nezmizel. Přežil v pamětech Owena Chase, ve vzpomínkách Nantucketu, v námořních kronikách a nakonec i ve stínu Bílé velryby. Vorvaň, který do ní narazil, zmizel beze jména v oceánu. Muži, kteří přežili, si nesli své jizvy dál. A Herman Melville z téhle hrůzy vytvořil literární mýtus o člověku, který se postavil něčemu většímu, než dokázal pochopit.

Zdroje:

https://www.americanheritage.com/essex-disaster

https://www.britannica.com/topic/Essex-whaling-ship

https://allthatsinteresting.com/essex-ship

https://uk.whales.org/2020/11/20/200th-anniversary-of-the-sinking-of-the-whaleship-essex/

https://www.smithsonianmag.com/history/the-true-life-horror-that-inspired-moby-dick-17576/