Článek
V přírodě existuje spousta strategií, jak přežít. Někdo spoléhá na rychlost, jiný na jed nebo sílu. Strašilky jdou úplně jinou cestou. Jsou tiché, nenápadné a trpělivé. Nepředvádí se, neútočí, nesnaží se na sebe upozornit. Prostě tam jsou a zároveň jako by nebyly. Možná právě proto působí tak zvláštně. Člověk má pocit, že kouká na něco obyčejného, ale přitom je to výsledek dlouhého vývoje, který dovedl jejich přizpůsobení skoro k dokonalosti. Phasmatodea, tedy strašilky a pakobylky, patří mezi živočichy, které člověk klidně mine, aniž by je zaznamenal. A není to tím, že by byly malé nebo nezajímavé. Spíš naopak, jejich hlavní trik spočívá v tom, že vypadají jako něco úplně jiného. Když sedí na větvi, působí jako suchý klacík. Mezi listy zase splývají tak dobře, že si jich člověk všimne až ve chvíli, kdy se pohnou.
Strašilky
Když se na ně podíváme z trochu většího odstupu, zjistíme, že nejde o žádnou okrajovou skupinu hmyzu. Phasmatodea tvoří samostatný řád a patří sem tisíce druhů. Přesné číslo se ale pořád mění, protože se objevují nové druhy a zároveň se upravuje jejich zařazení. Dřív se to určovalo hlavně podle vzhledu, což u strašilek nebylo úplně ideální. Spousta z nich totiž vypadá podobně, i když spolu nemají tak blízký vztah. Prostě se jen přizpůsobily stejnému prostředí.
A když žijete miliony let mezi větvemi a listy, nakonec začnete vypadat podobně jako ostatní, kteří dělají totéž. Až moderní výzkumy v tom udělaly větší jasno. Nejvíc druhů najdeme v tropech a subtropech jihovýchodní Asie, Austrálie, Nová Guinei a části Ameriky. Tam mají ideální podmínky. Teplo, vlhko a hlavně spoustu rostlin. V mírném pásmu se s nimi sice setkat dá, ale není jich tolik. Prostě to není jejich hlavní domov. Když si člověk představí hustý tropický porost, kde je všechno zelené, členité a plné života, dává to najednou smysl. Přesně tam totiž jejich schopnosti vyniknou nejvíc.
Co se týče zařazení, není to úplně jednoduché, ale pro běžného člověka to ani není to hlavní. Důležité je spíš pochopit, jak moc jsou rozmanité. Některé vypadají jako tenké větvičky, jiné jako listy. Mají i mnohé detaily, které napodobují třeba poškozený okraj listu nebo jeho strukturu. Když to vidíte, působí to skoro neuvěřitelně. Výskyt mají úzce spojený s vegetací. Lesy, křoviny, husté porosty, tam se cítí nejlépe. Otevřený prostor jim nesedí, protože tam by jejich maskování nemělo smysl. Většinou se drží tam, kde mají dostatek listů a zároveň možnost zůstat skryté. Přes den bývají často úplně nehybné a aktivnější jsou spíš večer nebo v noci. Je to jednoduché, méně světla, menší šance, že si jich někdo všimne. Jejich prostředí je něco, bez čeho by vlastně nemohly fungovat.
Vzhled je asi to první, co člověka zaujme, když už si jich všimne. A není divu. Některé druhy jsou tak tenké, že vypadají jako suché větvičky. Jiné mají tělo rozšířené tak, že připomíná list, někdy i s naznačenými „žilami“. Barvy odpovídají tomu, kde žijí. Může to být zelená, hnědá a někdy šedá. U některých druhů jsou na těle různé výrůstky, které celkový dojem ještě posilují. Zajímavé je i to, že samci a samice se mohou docela lišit. Samice bývají větší a těžší, samci spíš štíhlejší. Někdy mají křídla, ale ne vždy je využívají. Když se hýbou, tak pomalu a někdy se lehce kolébají, jako by reagovaly na vítr. Možná to zní zvláštně, ale v praxi to funguje. Pokud něco vypadá jako větvička a zároveň se pohybuje jako větvička, mozek predátora to prostě vyhodnotí jako neškodný objekt. Když dojde na obranu, často jen ztuhnou nebo spadnou mezi listí. Některé druhy ale umí i víc. Třeba uvolnit látky, které nejsou predátorům příjemné. Každopádně platí, že jejich vzhled a chování tvoří jeden celek. Jedno bez druhého by nedávalo smysl.
K otázce potravy se váže jedna důležitá věc, strašilky neloví. Nejsou to predátoři. Živí se rostlinami, hlavně tedy jejich listy. Jejich život je v tomhle směru docela klidný. Pomalu se pohybují po rostlinách a okusují listy. Často v noci, kdy je menší riziko, že je někdo objeví. Nemusí nic pronásledovat ani riskovat. Potrava je přímo kolem nich. V přírodě záleží na konkrétním druhu, ale obecně jde o různé keře a stromy. V chovech se běžně používají třeba listy ostružiníku nebo maliníku. Některé druhy jsou přizpůsobivé, jiné si vybírají víc. Být býložravcem, který tráví většinu času na rostlině, by bez dobrého maskování bylo docela riskantní. Strašilky to tak vyřešily po svém.
Rozmnožování je další zajímavá kapitola. Z vajíček se líhnou nymfy, které už připomínají dospělé jedince. Jen jsou menší a postupně rostou, přičemž se několikrát svlékají. Vajíčka samotná bývají docela zvláštní. U některých druhů vypadají jako semena. To není jen náhoda. Pomáhá jim to v prostředí splynout. Existují i případy, kdy vajíčka odnášejí mravenci, což je pro strašilky vlastně výhoda. Samice je kladou různými způsoby, někdy je prostě pustí na zem, jindy je přichytí. Hodně zajímavá je schopnost rozmnožování bez samce. Říká se tomu partenogeneze. V praxi to znamená, že samice může mít potomky i bez oplodnění. To je výhoda tam, kde je těžké najít partnera. Neplatí to ale pro všechny druhy. U některých probíhá normální rozmnožování. Vývoj vajíček trvá poměrně dlouho, takže to chce trpělivost. Když se mladí jedinci vylíhnou, musí si poradit samy. A hned od začátku spoléhají na to samé co dospělci, že nebudou vidět.
Strašilky si našly cestu i do chovů. Nejsou hlučné, nezabírají moc místa a jejich pozorování má něco do sebe. Nejde ale o mazlíčky, se kterými by člověk navazoval kontakt. Spíš je sleduje a postupně si začne všímat detailů. Jak se pohybují, jak se svlékají i jak reagují na prostředí. K jejich chovu je potřeba zajistit základní věci jako ubikaci, potravu, teplo a vlhkost. Důležitý je hlavně prostor pro svlékání, protože to je pro ně citlivé období. Často se chovají i ve školách, protože se na nich dobře vysvětlují různé principy z biologie. Pro někoho to může být nenápadné zvíře, pro jiného něco, co ho opravdu zaujme.
Když to člověk vezme celkově, strašilky ukazují trochu jiný pohled na to, jak může vypadat úspěch v přírodě. Nejsou rychlé, nejsou silné a neútočí. A přesto fungují. Jejich síla je v tom, že si jich nikdo nevšimne. V tom, že vydrží být nehybné, trpělivé a dokonale zapadnou do okolí. Zajímavý živočich nemusí být nutně šelma nebo jiný predátor. Může to být i živoucí větvička nebo list.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/walkingstick
https://uq.pressbooks.pub/insect-science/chapter/orders-of-insects-phasmatodea/
https://www.sciencedirect.com/topics/biochemistry-genetics-and-molecular-biology/phasmatodea
https://www.amentsoc.org/insects/fact-files/orders/phasmatodea.html
https://www.novinky.cz/clanek/bydleni-jak-na-to-strasilka-ma-exoticky-vzhled-ale-je-neskodna-40280509
https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/pakobylky-strasilky-a-lupenitky-idealni-pruprava-pro-chovatelstvi.A110815_135056_hobby-mazlicci_bma
