Článek
Na první pohled trochu připomíná křížence špice a border kolie. Má vztyčené uši, zvlněnou srst a výraz, jako by neustále čekal, co se bude dít. Mudi patří mezi méně známá evropská pastevecká plemena. Přitom jde o mimořádně schopného pracovního psa, který si dokáže poradit i s velkým dobytkem. Je chytrý, odvážný a velmi pohyblivý. Jenže právě vlastnosti, které z něj dělají skvělého pomocníka na farmě, mohou jeho majiteli v běžném životě přidělat nejednu starost.
Mudi
Maďarsko dalo světu několik zajímavých pasteveckých plemen. Asi nejznámější je komondor, mohutný pes s dlouhou provazcovitou srstí, který kdysi chránil stáda před predátory. Pak je tu puli, menší ovčák s podobně neobvyklým osrstěním, nebo pumi s charakteristickýma ušima. A mezi nimi stojí mudi. Na pohled vlastně docela obyčejný pes. Žádná výstřední srst, žádná mohutná postava. Přesto má za sebou dlouhou historii. Jeho předkové se v Maďarsku objevovali už před několika staletími. Původ plemene není úplně jasný, ale předpokládá se, že vznikalo během 18. a 19. století křížením místních ovčáckých psů s německými pasteveckými psy se vztyčenýma ušima.
Tehdejší pastevci pochopitelně neřešili, jestli jejich pes odpovídá nějakému standardu. Potřebovali především pomocníka, který dokáže pracovat. Pokud pes zvládal stádo, hlídal hospodářství a nebyl příliš náročný na chov, měl své místo. Jak přesně vypadal, bylo až druhořadé. Postupem času se tak na maďarském venkově začali objevovat menší, hbití ovčáci, kteří si dokázali poradit nejen s ovcemi, ale třeba i se skotem. Což při jejich velikosti nebylo zrovna málo. Někteří psi vážili sotva deset kilo, a přesto se museli umět prosadit i proti několikasetkilovému zvířeti. Pastevci zkrátka potřebovali psa, který se jen tak něčeho nezalekne.
Že by z těchto psů jednou mohlo být samostatné plemeno, se začalo řešit až mnohem později. Ve třicátých letech 20. století se o ně začal zajímat maďarský přírodovědec Dezső Fényes. Do té doby se podobní psi běžně využívali při práci, ale nikdo si příliš nelámal hlavu s tím, jestli mají všichni stejně postavené uši nebo jak moc se jim vlní srst. Fényes se pokusil dát jejich chovu určitý řád a v roce 1936 už byl mudi představen jako samostatné plemeno. Jenže k mezinárodnímu uznání byl ještě docela dlouhý kus cesty. To přišlo až v roce 1963, kdy ho uznala kynologická federace FCI. A co na to maďarští pastevci? Těm bylo nejspíš docela jedno, jestli jejich pes má nějaké oficiální uznání. Potřebovali hlavně, aby ráno vyběhl na pastvinu a dělal, co má. Mudi ostatně jako pracovní pes na maďarském venkově nezmizel ani dnes.
Mudi patří mezi středně velké psy, spíše na jejich menší hranici. Psi podle standardu dosahují kohoutkové výšky 41 až 47 centimetrů, feny 38 až 44 centimetrů. Hmotnost se většinou pohybuje kolem 8 až 13 kilogramů, podle pohlaví a tělesné stavby. Tělo je pevné, dobře osvalené, ale nikoli těžkopádné. Mudi musí být schopný rychle měnit směr, vyrazit za zvířetem a v případě potřeby se okamžitě stáhnout. Pro mohutnou stavbu těla tu není prostor. Nápadná je především jeho hlava. Má klínovitý tvar a vysoko nasazené, vztyčené uši, které jsou velmi pohyblivé. Pes díky nim působí neustále ostražitě. Ostatně často také skutečně ostražitý je. Zajímavá je jeho srst. Na hlavě a přední straně končetin je krátká a hladká, zatímco na trupu bývá výrazně zvlněná až kudrnatá. Nejde však o dlouhé kadeře, jaké známe například u pudlů. Nejčastěji se setkáme s černým mudim, ale standard připouští také bílou, plavou, hnědou, popelavou a další barevné varianty. Zvlášť nápadné je zbarvení merle, u něhož se nepravidelně střídají světlejší a tmavší plochy. Takoví psi mohou mít i modré oči. Přestože mudi vypadá poměrně nenápadně, jeho vzhled je výsledkem dlouhého výběru podle praktických potřeb.
Představme si stádo skotu, které je potřeba přesunout z jedné pastviny na druhou. Některá zvířata jdou ochotně, jiná se zastavují, další se snaží odbočit. A mezi nimi pobíhá pes, který váží sotva deset kilogramů. Právě pro takovou práci byl mudi po generace využíván. Na rozdíl od některých pasteveckých plemen, která stáda především chránila, je mudi aktivně ovládá. Musí být rychlý, pohotový a dostatečně sebevědomý. U velkého dobytka navíc potřebuje správně odhadnout situaci. Příliš váhavý pes stádo nezvládne, zbytečně zbrklý zase riskuje zranění. Mudi přitom nebyl jen specialistou na jednu činnost. Na maďarských hospodářstvích pomáhal s ovcemi, skotem i dalšími zvířaty. Hlídal dvůr, upozorňoval na cizí lidi a dokázal také lovit drobné škůdce. Využíval se dokonce při nahánění divokých prasat. To už vyžaduje pořádnou dávku odvahy, protože divočák může být pro takto malého psa velmi nebezpečným protivníkem. Dnes se s mudim můžeme setkat také při agility, obedience, flyballu, stopování nebo záchranářském výcviku. Jeho schopnost rychle se učit a reagovat na člověka z něj dělá zajímavého sportovního psa. Neznamená to ovšem, že automaticky vynikne v každé disciplíně. Hodně záleží na konkrétním jedinci, jeho povaze i způsobu vedení.
O inteligenci mudiho se mluví často. A právem. Je učenlivý, rychle chápe nové povely a obvykle má velkou chuť spolupracovat. Jenže inteligence sama o sobě ještě nezaručuje snadnou výchovu. Mudi je totiž také velmi vnímavý. Sleduje své okolí, všímá si změn a někdy reaguje i na podněty, které by jiný pes přešel bez povšimnutí. Cizí člověk dál od plotu, neznámý zvuk za dveřmi nebo pes, který se náhle objeví za rohem. To všechno může považovat za událost hodnou pozornosti. A často také štěká. Poměrně hodně. Pro pastevce byla hlasitost psa užitečná. Mohl tak upozorňovat na nebezpečí a pomáhat při ovládání stáda. V bytovém domě ale stejná vlastnost příliš nadšení nevyvolá. Někteří mudi bývají také rezervovaní vůči cizím lidem. Neznamená to, že by měli být agresivní. Spíše si potřebují nového člověka nejprve prohlédnout a rozhodnout se, jestli mu mohou důvěřovat. Nutit takového psa do kontaktu s každým kolemjdoucím nebývá dobrý nápad.
Právě socializace je proto nesmírně důležitá. Štěně by mělo poznávat různé lidi, psy, prostředí i běžné situace. Ne však tak, že ho majitel bez rozmyslu vystaví všemu možnému. Důležitější je, aby se naučilo zachovat klid a nemuselo na každý nový podnět okamžitě reagovat. A ještě jedna důležitá věc u tohoto plemene. Mudi se musí naučit odpočívat. U pracovních plemen se někdy setkáváme s představou, že čím více aktivit jim nabídneme, tím spokojenější budou. Jenže pokud mladého psa neustále zaměstnáváme, můžeme si vychovat jedince, který bude další činnost vyžadovat prakticky nepřetržitě. Schopnost odpočívat je potřeba rozvíjet stejně jako přivolání nebo chůzi na vodítku. O mudim se rozhodně nedá říct, že by šlo o nějaké vyloženě nebezpečné plemeno. O vážných útocích těchto psů na člověka se prakticky nemluví. Vždyť po generace pracovali po boku pastevců, pohybovali se mezi hospodářskými zvířaty a museli zvládat i situace, kdy kolem nich byl pořádný zmatek. Jenže pořád je to pes. A kousnout samozřejmě může, stejně jako kterýkoli jiný.
Mudi ve zbarvení merle
Potíže mohou nastat třeba u jedince, který odmala skoro nikoho nepoznal, bojí se cizích lidí nebo má potřebu hlídat úplně všechno. Někdy stačí, aby se k němu někdo příliš rychle přiblížil, a pes zareaguje dřív, než si majitel vůbec uvědomí, že se něco děje. Jindy za problémovým chováním stojí dlouhodobý stres, frustrace nebo třeba bolest, které si člověk zpočátku ani nevšimne. A pak je tu ještě jedna věc, na kterou se u pasteveckých psů občas zapomíná. Mudi má v sobě pořád kus toho malého ovčáka, který byl zvyklý usměrňovat zvířata. Jenže na zahradě žádné ovce nemá. Zato tam mohou pobíhat děti, kolem plotu projíždějí cyklisté nebo se někde rozběhne jiný pes. A některému mudimu to zkrátka nedá. Rozběhne se za nimi a snaží se je zastavit, případně jim nadběhnout. Může přitom i štípnout, podobně jako by to udělal při práci se stádem. Neznamená to automaticky, že chce někomu ublížit. Pro dítě, které se najednou ocitne před rozběhnutým a štěkajícím psem, je to ale dost nepříjemné. A samozřejmě i nebezpečné, pokud pes skutečně použije zuby. Nejde nutně o agresi. Přesto je takové chování nežádoucí a majitel by ho neměl přehlížet.
Mudi je dodnes poměrně málopočetným plemenem, zejména mimo Maďarsko. To s sebou přináší jednu nepříjemnost. Chovatelé nemají tak široký výběr nepříbuzných jedinců jako u rozšířenějších plemen. U malých populací je proto důležité hlídat příbuzenskou plemenitbu a zachovávat genetickou rozmanitost. Nestačí mít krásného psa s výborným rodokmenem. Podstatné je také to, jaké vlastnosti a případné zdravotní problémy předává potomkům. Mezi zdravotní oblasti, kterým je vhodné věnovat pozornost, patří stav kyčelních a loketních kloubů, čéšek a očí. V chovu se mohou využívat také genetická vyšetření podle rodinné zátěže a doporučení příslušných chovatelských organizací.
Zvláštní opatrnost vyžaduje zbarvení merle. Je atraktivní, a tak může lákat zájemce, kteří si vybírají psa hlavně podle vzhledu. Spojování dvou jedinců nesoucích merle však může vést k narození štěňat se závažnými poruchami zraku nebo sluchu. Odpovědný chovatel proto musí znát genetické pozadí svých psů. A právě vzhled by neměl být hlavním cílem chovu. Mudi se postupně dostává do povědomí sportovních kynologů a zájem o něj pomohlo zvýšit také přijetí do hlavní plemenné evidence American Kennel Clubu na přelomu let 2021 a 2022. Vedle tradičního pracovního využití tak získává další uplatnění. To může být pro plemeno přínosem. Současně ale hrozí, že se při výběru chovných jedinců začne příliš upřednostňovat sportovní výkon, atraktivní barva nebo výstavní vzhled před vyrovnanou povahou a původní pracovní všestranností.
Mudi může být výborným společníkem člověka, který rád tráví čas venku, baví ho výcvik a chce se svým psem něco podnikat. Nemusí jít nutně o závodní agility nebo každodenní několikahodinové túry. Důležitější je pravidelná společná činnost, při které pes zaměstná tělo i hlavu. Dobře se může cítit také na venkově, kde má možnost podílet se na běžném životě hospodářství. Samotná velká zahrada mu ovšem nestačí. Pes, který celý den pobíhá podél plotu a štěká na kolemjdoucí, rozhodně nemusí být spokojenější než jeho příbuzný žijící v bytě. Začátečník si s mudim poradit může, pokud je ochotný se učit a věnovat výchově dostatek času. Pro člověka, který chce především klidného psa na krátké procházky a občasné lenošení na gauči, však existují vhodnější plemena. A pozor, ani zkušenost s jiným ovčáckým plemenem nemusí znamenat, že člověka mudi ničím nepřekvapí. Jeho ostražitost, hlasitost a někdy až přehnaná pohotovost mohou být náročné i pro zkušeného pejskaře.
Přesto má něco, čím si své příznivce dokáže získat. Je to pes, který chce být u všeho. Rád spolupracuje, rychle přemýšlí a často si vytváří velmi silný vztah ke své rodině.
Zdroje:
https://www.thesprucepets.com/mudi-dog-breed-profile-4776563
https://www.dogbreedslist.info/all-dog-breeds/mudi.html
https://primanapady.cz/clanek-295838-chlupaty-hrdina-s-velkym-srdcem-ktery-bude-jen-vas-to-je-mudi
https://www.wisdompanel.com/en-us/dog-breeds/mudi
https://dogtime.com/dog-breeds/mudi
