Článek
Everest. Lidé si často představí vítěznou fotografii na vrcholu, barevné modlitební praporky, vyčerpaný úsměv a pocit, že člověk na okamžik stál výš než celý zbytek světa. Jenže tahle hora má i druhou tvář. Tichou, mrazivou a nesmírně krutou. Ve výšce nad osm tisíc metrů už nejde jen o odvahu, zkušenosti nebo touhu splnit si sen. Tam nahoře se lidské tělo pomalu rozpadá zaživa, kyslíku je málo, myšlení se zpomaluje, každý krok bolí a i jednoduché rozhodnutí může znamenat rozdíl mezi návratem a smrtí. Právě v tomto prostředí se v květnu roku 2006 odehrál příběh britského horolezce Davida Sharpa, muže, jehož smrt se stala jednou z nejdiskutovanějších tragédií moderní historie Everestu.
Příběh Davida Sharpa
David Sharp nebyl bohatý turista, který by se na nejvyšší horu světa vydal jen proto, že si mohl zaplatit drahou expedici. Narodil se 15. února 1972 v Anglii a horám propadl dávno před tím, než se jeho jméno objevilo v novinových titulcích. Byl vzdělaný, studoval matematiku na University of Nottingham, pracoval v technickém oboru a později se měl stát učitelem. Přátelé ho popisovali jako tichého, skromného, ale velmi odhodlaného člověka. Miloval lezení, hory a zvláštní samotu, kterou člověk v horách nachází, když už kolem nejsou žádné běžné starosti, jen počasí, skála, sníh, dech a vlastní hlava.
Everest pro něj nebyl první velkou horou. Předtím vystoupil na Cho Oyu, šestou nejvyšší horu světa, a na Everest se nepokoušel dostat poprvé. Nebyl úplný začátečník. Znal vysoké hory, znal nepohodlí, znal únavu i riziko. Jenže Everest dokáže zlomit i zkušené lidi. A severní cesta z tibetské strany, po které Sharp stoupal, má místa, kde se chyba neodpouští. Jedním z nich je oblast nedaleko skalního výklenku známého jako Green Boots Cave. Jméno dostalo podle těla horolezce v zelených botách, které tam dlouhé roky leželo u trasy a stalo se děsivým orientačním bodem pro další výpravy.
Sharp se v roce 2006 připojil k levnější komerční logistické službě Asian Trekking. Nešlo o klasickou plně vedenou expedici, kde by měl každý klient neustálý dohled, vlastní tým šerpů, rádio, přesné sledování a zajištěnou podporu v každé fázi výstupu. To se později stalo jedním z bodů kritiky. David Sharp šel do vrcholového pokusu víceméně samostatně. Neměl u sebe satelitní telefon ani rádio, kterým by mohl dát vědět, že se dostal do potíží. Podle dostupných informací měl také jen omezenou zásobu kyslíku. A právě v takové výšce už nejde o drobnost. Ve výšce kolem 8 500 metrů se člověk nachází v takzvané zóně smrti. Tělo se tam nedokáže dlouhodobě udržet při životě. Každá hodina navíc znamená větší riziko otoků mozku či plic, omrzlin, vyčerpání, zmatenosti a ztráty schopnosti jednat.
Na tento výšlap měl vyrazit v noci ze 13. na 14. května 2006. Co přesně se pak stalo, se už nikdy nepodařilo zcela spolehlivě rekonstruovat. Není ani jisté, zda David Sharp skutečně dosáhl vrcholu Everestu, nebo se otočil těsně pod ním. Jisté je jen to, že se během sestupu ocitl v kritickém stavu. Někde v temnotě, mrazu a řídkém vzduchu se dostal k malému skalnímu úkrytu poblíž Green Boots Cave. Tam si sedl, pravděpodobně vyčerpaný, bez funkční zásoby kyslíku a s tělem, které už přestávalo poslouchat. To, co by níže v horách mohlo být jen krátké zastavení, se v takové výšce mění v past. Člověk si sedne, aby nabral sílu, ale síla už se nevrátí.
Během noci a rána kolem něj prošli další horolezci. Tady začíná část příběhu, kvůli které se jméno Davida Sharpa stalo symbolem mnohem širší otázky než jen jedné tragédie. Kolik lidí ho vidělo? Kolik jich poznalo, že je ještě naživu? Kolik z nich mu mohlo reálně pomoci? Uvádí se, že kolem něj prošly desítky lidí. Někteří si údajně mysleli, že jde o mrtvé tělo, možná právě o známého „Green Bootse“. Jiní zaregistrovali, že dýchá, ale považovali jeho stav za beznadějný. Někteří se mu pokusili pomoci, dali mu kyslík, zkoušeli ho oslovit nebo postavit na nohy. Jenže dostat člověka v takovém stavu dolů z výšky kolem 8 500 metrů je téměř nadlidský úkol. Neznamená to jen vzít ho za rameno a odvést. Znamená to pohybovat s tělem, které nespolupracuje, v extrémním mrazu, na nebezpečném terénu, zatímco zachránci sami bojují o kyslík, prsty, vědomí a život.
Přesto nebyl Sharp nalezen mrtvý. Byl nalezen živý. Těžce podchlazený, omrzlý, dezorientovaný, ale ještě živý. Když ho někteří horolezci oslovili, měl údajně reagovat. Jedna z nejsilnějších vět, která se s jeho příběhem spojila, zní, že řekl: „Jmenuji se David Sharp. Jsem s Asian Trekking a chci jen spát.“ Ať už přesné znění zaznělo jakkoli, vystihuje to hrůzu tragédie. Člověk, který ještě před pár hodinami bojoval o vrchol světa, už nechce nic. Jen zavřít oči. Jen spát. A v takové výšce je právě spánek často poslední věc, kterou si tělo vyžádá.
Mezi těmi, kdo Sharpa míjeli, byl i tým kolem novozélandského horolezce Marka Inglise. Inglis byl sám mimořádně známou osobností, protože lezl na Everest jako oboustranný amputář. Po Sharpově smrti se právě na něj snesla obrovská vlna kritiky. Veřejnost potřebovala tvář, na kterou by mohla přilepit otázku: Jak jste mohli projít kolem umírajícího člověka? Jenže skutečnost byla složitější. Inglis později vysvětloval, že v dané výšce a stavu nebylo možné Sharpa zachránit. Tvrdil, že byl už příliš zmrzlý, příliš dlouho bez kyslíku a nebyl schopen pohybu. Zároveň přiznal, že komunikace a vzpomínky z takové výšky mohou být zamlžené. Nedostatek kyslíku neovlivňuje jen svaly, ale i úsudek, paměť a schopnost správně vyhodnotit situaci.
Do debaty se vložil i Sir Edmund Hillary, první člověk, který spolu s Tenzingem Norgayem stanul na vrcholu Everestu. Hillary byl velmi ostrý. Podle něj bylo nepřijatelné, aby se lidé hnali za vrcholem, zatímco jiný člověk umírá u cesty. Jeho slova zasáhla horolezecký svět jako rána. Nešlo jen o Davida Sharpa. Šlo o to, čím se Everest stal. Hora, která kdysi představovala krajní mez lidského objevování, se proměnila v drahý cíl, kam každou sezonu míří desítky a stovky lidí. Někteří velmi zkušení, jiní méně. Kyslíkové lahve, fixní lana, výškové tábory a komerční expedice sice výstup zpřístupnily, ale nezrušily jeho nebezpečí. A možná vytvořily nový problém. Čím více lidí se na trase pohybuje, tím snadněji může jednotlivec spoléhat na to, že odpovědnost převezme někdo jiný.
David Sharp zemřel 15. května 2006. Bylo mu čtyřiatřicet let. Jeho smrt byla pravděpodobně kombinací extrémního podchlazení, vyčerpání, nedostatku kyslíku a možných následků výškové nemoci. Zůstal sedět v jednom z nejkrutějších míst planety, jen kousek od trasy, po které lidé pokračovali nahoru i dolů. Nezemřel někde ztracený v bouři, kde by o něm nikdo nevěděl. Zemřel na místě, kolem kterého se procházelo. V místě, kde lidská blízkost existovala, ale pomoc byla buď nemožná, nebo nepřišla včas.
Je dobré říct, že jednoduchý soud nad horolezci, kteří ho míjeli, by byl příliš pohodlný. Z bezpečí domova se snadno říká, že člověk by všeho nechal a zachraňoval. Jenže v zóně smrti nemá zachránce sílu jako dole. Nemá čas jako tam dole. Nemá ani jistotu, že když se zastaví, neskončí vedle toho, komu chtěl pomoci. Vysoko na Everestu se záchranná akce nedá srovnávat s horskou službou v Alpách nebo Krkonoších. Tam nahoře není vrtulník, který by přiletěl až k člověku. Není tam dostatek lidí s nosítky. Není tam prostor pro dlouhé rozmýšlení. Když člověk nemůže chodit, jeho šance prudce klesají. A David Sharp už podle svědectví chodit nemohl.
Pouhý den po Sharpově smrti se na Everestu odehrál příběh, který debatu ještě vyostřil. Australský horolezec Lincoln Hall byl po výstupu považován za mrtvého a ponechán vysoko na hoře. Jenže druhý den ho jiní lezci našli živého. Seděl ve výšce nad osm tisíc metrů, silně omrzlý a dezorientovaný, ale podařilo se ho zachránit. Právě srovnání Sharpa a Halla vyvolalo otázku, zda se o záchranu Davida Sharpa přece jen nemělo bojovat více a déle. Rozdíl byl ovšem podstatný. Hall byl při nalezení schopen alespoň nějaké komunikace a pohybu, zatímco Sharp byl podle výpovědí už v mnohem horším fyzickém stavu.
Na horách se často říká, že vrchol je teprve polovina cesty. U Everestu to platí krutě, ale doslovně. Mnoho lidí nezemřelo při cestě nahoru, ale při sestupu, kdy už měli splněno, ale tělo bylo vyčerpané, kyslík mizel, počasí se horšilo a nadšení vystřídala prázdnota. Člověk může stát na nejvyšším bodě planety a o pár hodin později už nemít sílu udělat několik kroků do bezpečí. Pokud David Sharp vrcholu skutečně dosáhl, zaplatil za něj nejvyšší cenu. Pokud se otočil těsně pod ním, je jeho příběh možná ještě tragičtější. V obou případech se stal jedním z těch, které hora nepustila zpět domů.
Po jeho smrti se změnilo mnoho debat kolem Everestu. Začalo se víc mluvit o odpovědnosti komerčních expedic, o samostatných klientech, o dostatečném kyslíku, komunikaci, pravidlech pomoci a o tom, zda má člověk vůbec právo pokračovat k vrcholu, když u cesty leží někdo živý. Jenže žádná pravidla nedokážou úplně odstranit nejhorší pravdu. Rozhodnutí se tam nahoře často nedělají v klidu, ale v mrazu, bolesti, panice a nedostatku kyslíku. A následky těchto rozhodnutí pak dole soudí lidé, kteří nikdy nemuseli přemýšlet s mozkem hladovějícím po kyslíku.
David Sharp dnes zůstává připomínkou, že Everest není jen krásná hora a slavné jméno. Je to místo, kde se lidské sny potkávají s fyzikální realitou. Místo, kde odvaha může být obdivuhodná, ale někdy prostě nestačí. Místo, kde komerční úspěch výpravy nikdy nesmí přehlušit obyčejnou otázku, zda se všichni vrátí.
Zdroje:
https://eightsummits.com/bills-articles/the-tragic-death-of-david-sharp/
https://www.alanarnette.com/2012/03/23/death-on-everest-and-beyond-lincoln-hall-david-sharp-and-sadly-more/
https://allthatsinteresting.com/david-sharp
https://www.tranquilkilimanjaro.com/how-the-public-directed-outrage-at-mark-inglis-the-first-double-amputee-to-conquer-mount-everest-and-asian-trekking-company-in-david-sharps-death/?srsltid=AfmBOooejIhSipVGtbKhPh2uzG2tHuze6Twc7QX9If5eRyeZbwYcBM9o
https://www.espn.com/espn/news/story?id=2459900
