Naslouchala sériovým vrahům: Pistorius pomáhala s profily a dopadením vrahů. Jako první žena v JAR

Vražda bývá pro většinu lidí konečným bodem příběhu. Někdo zemřel, někdo zabil, policie hledá pachatele. Jenže pro vyšetřovatele je to spíš začátek. Na místě činu zůstávají otisky, vlákna, krev, svědecké výpovědi, možná pachová stopa, možná náhoda. Ale někdy je tam ještě něco jiného. Něco méně hmatatelného. Způsob, jakým bylo tělo ponecháno. Výběr oběti. Opakující se rituál. Věci, které nejsou jen důkazem, ale stopou do cizí hlavy.

Právě do takového světa vstoupila Micki Pistorius, jihoafrická psycholožka, která se v devadesátých letech stala první policejní profilovačkou sériových vrahů v Jihoafrické republice. Do služby u jihoafrické policie nastoupila v roce 1994 a založila tam jednotku investigativní psychologie, kterou vedla šest let.

Není to příběh ženy, která by si hrála na geniální detektivku z televizního seriálu. Je to spíš příběh člověka, který se rozhodl dívat tam, kam se většina lidí dívat nechce. Do světa pachatelů, kteří vraždili opakovaně, často sexuálně motivovaně, někdy s chladnou přípravou, jindy s chaotickou brutalitou. A také do světa obětí, jejichž jména se ve veřejné paměti často ztrácí za jmény vrahů.

Devadesátá léta byla pro Jihoafrickou republiku obdobím naděje, ale také hlubokého neklidu. Apartheid padl, země se měnila, vznikala nová demokracie, společnost se učila dýchat jiným způsobem. Jenže žádná historická změna nevymaže násilí ze dne na den. Staré struktury se rozpadaly, policie se měnila, důvěra obyvatel ve stát byla na mnoha místech slabá a kriminalita byla pro mnoho lidí každodenní realitou.

Právě v této době se Jižní Afrika potýkala s řadou mimořádně brutálních sériových vražd. Micki Pistorius později popsala svou práci v knize Catch Me a Killer, která zachycuje její působení u policie v letech 1994 až 2000. Právě tato kniha se později stala i předlohou televizní série.

Do té doby bylo profilování v jihoafrické policii něčím novým. Nešlo o běžnou součást vyšetřování. Policisté byli zvyklí hledat klasické důkazy, vyslýchat svědky, porovnávat alibi a sledovat fyzické stopy. Pistorius ale přinášela něco jiného - otázku, co konkrétní zločin vypovídá o člověku, který ho spáchal.

Neptala se jen „kdo to udělal“. Ptala se také „proč právě takhle“.

Micki Pistorius vystudovala psychologii na Univerzitě v Pretorii. Později získala magisterské vzdělání a doktorát. Její doktorská práce se věnovala psychoanalytickému pohledu na sériové vrahy.

Nebyla to žena, která by se jen zajímala o zločin. Byla psycholožka, která se snažila vytvořit odborný rámec pro pochopení extrémního násilí. Samozřejmě, profilování není neomylné. Není to věštba. Dobrý profil nemůže nahradit důkazy a nikdy by neměl být brán jako rozsudek. Ale může vyšetřovatelům zúžit okruh podezřelých, upozornit na typ pachatele, jeho návyky, možné povolání, vztah k obětem nebo pravděpodobné místo pohybu.

V Jižní Africe té doby to byl nový jazyk. A jako každý nový jazyk narážel na nedůvěru.

Pistorius pracovala v převážně mužském policejním prostředí, kde nebylo samozřejmé, že psycholožka bude u vražd brána vážně. Mnozí policisté si pod vyšetřováním představovali tvrdou práci v terénu, nikoli analýzu chování. Jenže právě u sériových vražd může být chování pachatele stejně důležité jako jeho otisk prstu.

Laik si často představí profilování jako jakýsi magický okamžik. Psycholog se podívá na fotografii místa činu a prohlásí: „Pachatel je bílý muž, třicet pět let, žije s matkou a pracuje jako automechanik.“ Realita je mnohem pomalejší a nejistější.

Profilovač se dívá na vzorce. Zkoumá, zda je čin organizovaný, nebo chaotický. Jestli pachatel tělo ukryl, vystavil, očistil, svázal, přesunul. Jestli si oběť vybral náhodně, nebo podle určitého typu. Jestli se vrací na místo činu. Jestli vražda působí impulzivně, nebo jako součást fantazie, která v pachateli zrála dlouho před útokem.

Micki Pistorius se zabývala právě těmito otázkami. Nešlo jí o senzaci. Šlo jí o to pochopit logiku člověka, který se z pohledu běžného světa chová nelogicky.

Sériový vrah nemusí být šílený v jednoduchém slova smyslu. Často ví, co dělá. Často chápe, že jeho čin je trestný. Někdy dokáže žít navenek poměrně normálně. Může pracovat, mluvit se sousedy, navazovat vztahy, působit tiše nebo dokonce sympaticky. Hrůza spočívá právě v té obyčejnosti.

Pistorius opakovaně zdůrazňovala, že sérioví vrazi nejsou mýtické nestvůry z jiného světa. Jsou to lidé. To neznamená omluvu. Znamená to jen, že pokud je chceme zastavit, musíme přestat hledat čerta s rohy a začít rozumět člověku, který sedí v autobuse, chodí po ulici a dokáže skrýt své fantazie za normální tvář.

Jedním z případů, s nimiž je Pistorius spojována, byl takzvaný Station Strangler, tedy sériový vrah chlapců v oblasti Kapského Města. Právě tento případ bývá zmiňován i v souvislosti s dramatizací Catch Me a Killer. Série ukazuje, jak byla Pistorius povolána k případu, v němž klasické vyšetřování naráželo na limity.

U podobných případů je nesmírně těžké oddělit skutečnost od pozdější mediální vrstvy. Televizní zpracování musí zjednodušovat, spojovat události, vytvářet dialogy a dramatické oblouky. Skutečná policejní práce bývá méně přehledná. Často je plná slepých uliček, čekání, chyb, opakovaných výslechů a únavy. Přesto je základní skutečnost jasná - Pistorius vstoupila do systému, který s profilováním teprve začínal, a pomáhala tento přístup zavést do praxe.

Její práce nebyla jen o jednotlivých případech. Šlo i o budování metody. O školení policistů. O vysvětlování, že psychologický profil není náhrada vyšetřování, ale nástroj. Že pachatel zanechává nejen fyzické stopy, ale i stopy psychické.

Mezi nejznámější jihoafrické sériové vrahy devadesátých let patřil Moses Sithole. Bývá označován za jednoho z nejhorších sériových vrahů v historii země. Jeho oběťmi byly převážně ženy, které lákal pod různými záminkami, včetně příslibu práce. Případ zasáhl veřejnost nejen brutalitou, ale i tím, jak dlouho dokázal vrah unikat.

Pro profilovače není takový pachatel zajímavý kvůli senzaci, ale kvůli mechanismu. Jak si vybíral oběti? Jak k nim mluvil? Čím získával jejich důvěru? Jaký typ moci prožíval? Sériové vraždy nejsou jen opakované zabití. Jsou opakovaným scénářem, v němž pachatel znovu a znovu naplňuje určitou vnitřní potřebu.

U Sitholeho se ukazovalo něco, co je u mnoha podobných pachatelů zásadní - schopnost manipulace. Oběť nemusí být přepadena v temné uličce. Někdy sama nastoupí do auta, odejde s pachatelem nebo uvěří jeho příběhu, protože pachatel nepůsobí jako okamžitá hrozba. Právě to je na sériových vrazích tak znepokojivé. Nejsou vždy nápadní. Jejich zbraň může být i hlas, úsměv, slib a falešný pocit bezpečí.

Dalším jménem spojovaným s jihoafrickou kriminalitou devadesátých let je Stewart Wilken, známý také pod přezdívkou Boetie Boer. Patřil mezi pachatele, jejichž zločiny byly natolik znepokojivé, že se vryly do veřejné paměti. Pistorius ho řadila mezi známé jihoafrické sériové vrahy té doby.

U podobných lidí bývá nejvíc matoucí nesoulad mezi činem a vystupováním. Člověk čeká monstrum, ale někdy vidí někoho, kdo mluví klidně, odpovídá věcně, někdy dokonce působí skoro všedně. Tato všednost je psychologicky možná ještě horší než otevřená šílenost. Protože ukazuje, že lidská brutalita nemusí mít teatrální podobu.

Pistorius musela s takovými lidmi mluvit. Ne jednou, ne letmo, ale hluboce. Musela se ptát na věci, které by většina lidí nechtěla slyšet. Musela poslouchat popisy činů, aniž by dovolila vlastnímu odporu převzít kontrolu. Musela zůstat natolik klidná, aby získala informace, ale zároveň natolik lidská, aby se v té práci sama úplně nerozpadla.

To je možná jeden z největších paradoxů jejího povolání. Aby mohla pomáhat obětem, musela se přibližovat pachatelům. Aby mohla chránit společnost, musela chápat lidi, které společnost právem odsuzovala.

Na Micki Pistorius je zajímavé, že o sériových vrazích nemluvila jen jako o příšerách. To může na první pohled znít provokativně. U takových zločinů máme přirozenou potřebu pachatele odlidštit. Je to obranný mechanismus. Když si řekneme, že vrah je monstrum, můžeme se uklidnit, že s námi nemá nic společného.

Jenže z odborného hlediska je to nebezpečné. Monstrum nevysvětlíte. Člověka ano, alespoň částečně.

Pistorius se snažila pochopit, jak se z dítěte stane dospělý pachatel extrémního násilí. Jakou roli hraje rané trauma, zanedbávání, sexuální vývoj, fantazie, frustrace, potřeba kontroly, absence empatie nebo sadistické vzrušení. Ne proto, aby pachatele omluvila. Ale proto, že pochopení může v praxi znamenat prevenci, rychlejší dopadení nebo lepší vyšetřovací strategii.

Tohle je nesmírně tenká hranice. Veřejnost často nechce slyšet o dětství vraha. Působí to, jako by se pozornost odvracela od obětí. Jenže skutečné pochopení pachatele nemusí oběti znevažovat. Naopak. Může být jedním ze způsobů, jak zabránit dalším obětem.

Práce Micki Pistorius měla vysokou osobní cenu. Člověk nemůže donekonečna studovat fotografie mrtvých těl, číst spisy o znásilnění a vraždách, poslouchat pachatele a zůstávat úplně stejný. Taková práce se usazuje v těle. V nespavosti, úzkosti, podrážděnosti, obrazech, které se vrací, i ve ztrátě jednoduchého pocitu bezpečí.

V tom je její příběh důležitý i mimo oblast kriminalistiky. Často mluvíme o obětech a pachatelích, méně už o lidech, kteří stojí mezi nimi - policisté, soudní lékaři, psychologové, záchranáři, vyšetřovatelé. I oni nesou následky. Ne stejné jako přímé oběti, ale skutečné.

Pistorius v pozdějších letech popsala své zkušenosti v knihách. Kromě Catch Me a Killer napsala například Strangers on the Street, Fatal Females nebo Profiling Serial Killers and Other Crimes in South Africa.

Její knihy nejsou jen katalogem hrůzy. Jsou také záznamem toho, co se stane, když se odborník snaží dát řád něčemu, co vypadá jako čistý chaos.

Příběh Micki Pistorius zároveň otevírá nepříjemnou otázku - proč nás sérioví vrazi tolik přitahují? Dokumenty, podcasty, knihy a seriály o skutečných zločinech mají obrovské publikum. Lidé se bojí, ale zároveň chtějí vědět víc. Chtějí slyšet motiv, vidět tvář pachatele, pochopit, jak mohl někdo překročit hranici, kterou většina lidí nepřekročí ani v myšlenkách.

Část té fascinace je přirozená. Chceme rozumět nebezpečí. Chceme věřit, že když poznáme vzorce, dokážeme se chránit. Jenže true crime má i temnější stránku. Někdy promění vrahy v celebrity a oběti v poznámku pod čarou.

Právě u práce profilovače je dobré připomínat, že smyslem není fascinace pachatelem sama o sobě. Smyslem je zastavit ho. Najít ho dřív, než znovu zaútočí. Pochopit jeho chování natolik, aby se vyšetřování pohnulo z místa.

Micki Pistorius se nepohybovala ve světě zločinu proto, aby z něj udělala zábavu. Pohybovala se v něm proto, že někdo musel číst to, co vrah napsal svými činy.

Dnes je Micki Pistorius považována za průkopnici jihoafrického kriminálního profilování. Její oficiální profil uvádí, že v roce 1994 zavedla koncept psychologického profilování pachatelů v jihoafrické policii a dodnes je mezinárodně vnímána jako výrazná osobnost tohoto oboru.

Profilování samo o sobě není zázrak. Dějiny kriminalistiky znají i omyly, falešné stopy a případy, kdy se experti mýlili. Síla její práce nebyla v tom, že by vždy okamžitě znala odpověď. Byla v tom, že do vyšetřování přinesla další vrstvu přemýšlení.

A také v tom, že jako žena vstoupila do tvrdého prostředí, kde si respekt nemohla nárokovat, ale musela si ho získat. Ne pózou. Prací.

V roce 2024 se její příběh dostal k širšímu publiku i díky seriálu Catch Me a Killer, v němž ji ztvárnila herečka Charlotte Hope. Seriál je samozřejmě dramatizací, nikoli doslovným dokumentem, ale znovu připomněl období, kdy Jihoafrická republika zápasila s řadou brutálních vrahů a kdy psychologické profilování teprve hledalo své místo v policejní práci.

Na konci nezůstává jednoduché poučení. Nejde říct, že pochopit vraha znamená porazit zlo. Nejde říct, že psychologie dokáže zachránit každou oběť. A nejde ani tvrdit, že existuje jeden typ sériového vraha, kterého lze bezpečně poznat podle několika znaků.

Zůstává ale něco jiného. Vědomí, že i nejhorší činy mají nějaký vzorec. Že pachatelé nejsou přízraky z temnoty, ale lidé s konkrétní historií, konkrétními fantaziemi a konkrétním chováním. A že právě proto má smysl je studovat.

Ne kvůli nim. Kvůli těm, kteří by se jinak mohli stát jejich další obětí.

Micki Pistorius se stala ženou, která vstoupila do prostoru mezi mrtvými a jejich vrahy. Mezi tělem na místě činu a myslí člověka, který ho tam nechal. A i když taková práce nikdy nemůže být čistá, klidná ani beze zbytku vítězná, pomohla ukázat, že někdy je nutné dívat se do tmy velmi dlouho, aby se v ní konečně začaly objevovat obrysy.

Zdroje:

https://lexpress.mu/s/i-had-never-thought-when-i-did-my-work-that-someone-would-make-a-tv-series-about-it-531503

https://grokipedia.com/page/Micki_Pistorius

https://www.youtube.com/watch?v=u7UL9AH-LIk

https://www.mirror.co.uk/news/world-news/forget-fbi-ive-caught-more-32271307

https://www.mariettesnyman.co.za/blog/dr-micki-pistorius-why-female-serial-killers-kill-for-money